Ed McBain

Ed McBain

Poslední naděje

1

Florida umí být někdy nádherná i v lednu.

Když se sem Matthew přistěhoval z Chicaga – před tolika lety, že už si jejich přesný počet raději ani nepamatoval – byla Joanna malá holčička a na stromech před domem rostly pomeranče. Vždycky je před snídaní sbíral a Susan z nich lisovala šťávu, zatímco Joanna plavala v bazénu za domem. Na stromech zpívali kardinálové nachoví, vzduch voněl, nebe se modralo, život se sladce a líně vlekl a Florida byla dokonalá.

To už je dávno.

Mezitím se se Susan rozvedli, Joanně je patnáct a většinu času tráví daleko od Floridy, protože studuje na internátní škole v Massachusetts. Proslýchá se, že se Susan možná bude znovu vdávat. Matthew doufal, že je to pravda. Kdysi dávno ji miloval.

Vždycky když zimní měsíce přinesou na Floridu poněkud drsnější počasí, než by představitelé zdejší obchodní komory chtěli připustit, všichni se nabalí do obstarožních zimníků, nasadí si klapky na uši a pořád se navzájem přesvědčují, že tam nahoře, na severu, to bývá mnohem horší, že ano?

Jistěže ano, říkal si Matthew.

Jenže člověk se přece neodstěhoval na Floridu jen proto, aby si mohl říkat, že na severu bývá mnohem hůř. To přece věděl, že na severu je mnohem hůř. Sem na jih se lidi stěhují, protože očekávají, že to tu bude mnohem lepší. A upřímně řečeno, na severu to o tolik horší nebylo.

Prosím za prominutí, pomyslel si.

Jsem strašný mrzout od té doby, co mě postřelili.

Dvakrát.

Uběhl skoro rok…, přesněji řečeno, rok to bude letos v březnu. První kulka ho zasáhla do levého ramene. Druhá ho trefila do hrudi.

Ucítil palčivou bolest a pak přišla úplná bezmocnost. Z ramene se mu řinula krev, košili měl úplně promáčenou krví, nohy mu zeslábly, ruce bezmocně vlály, ústa lapala po vzduchu, všechno před očima se mu rozostřilo, jak se to stává hrdinům v laciných detektivkách, a stmívalo se, byla pořád větší tma, a někdo zaječel. To já, pomyslel si. To já jsem zaječel. Filmaři by měli divákům nějak zprostředkovat skutečnost, že když vás někdo postřelí, bolí to tak strašně, že začnete hlasitě křičet.

Ovšem, pozor, tohle se stalo v březnu.

Ať už v minulosti byl postřelený nebo ne, letos v lednu neměl Matthew – ani nikdo jiný v Caluse – žádný důvod k mrzoutění. Letošní leden se vydařil přesně tak, jak o tom všichni přistěhovalci ze severu odjakživa snili. Takovéhle počasí se od Floridy očekávalo. Tohle počasí by mohlo naplnit závistí i Kaliforňany.

Byl to ráj.

Žena, sedící proti Matthewovi v rohové kanceláři firmy Summerville a Hope, byla oblečená do mírného počasí této sezóny. Měla na sobě bílý bavlněný jednořadový kostým a bílé ploché sandály. Její přízvuk nedokázal přesně určit, ale usoudil, že to nebude rodilá Floriďanka, navzdory vyšisovaným blond vlasům a skvělému opálení. Přehodila si nohu přes nohu a bavlněná sukně se jí vysunula dost vysoko. Široce rozevřela modré oči v dosti pohledné tvářičce a oznámila mu, že potřebuje rozvod.

Poznamenal si základní údaje.

Jill Lawtonová.

Čtyřiatřicet let…

Když je ženě třicet čtyři let, prozradí vám svůj věk bez zaváhání. Čtyřiatřicet je pro ženu dobrý věk. Matthewovi bylo třicet devět a doufal, že toto stáří si podrží už navždycky. Protože to není pro chlapa nejhorší věk. Člověk je už dost daleko za mezníkem zralosti v sedmatřiceti letech, a přece ještě ne zcela v bezútěšných pustinách let po čtyřicítce. Dokonale rozuměl Jackovi Bennymu, i když nedávno někde četl, že spousta lidí vůbec netuší, kdo to je. Prý neznají dokonce ani Alfreda Hitchcocka. Jenže dnes se najdou i lidé, kteří neznají ani jméno viceprezidenta Spojených států. Občas nad tím udiveně kroutil hlavou.

Jill Lawtonové tedy bylo třicet čtyři let a bydlela v domě na Whisper Key, kde s ní původně žil i její manžel, dokud se před rokem nevydal někam na sever. Údajně tam jel prozkoumat nějaké možnosti ohledně nového zaměstnání.

„Kdy jste s ním mluvila naposledy?“

„Před devíti měsíci.“

„A měl už tou dobou nějaké zaměstnání?“

„Zařídil si práci na volné noze, ale stálého nic. Nechtěl, abych za ním jezdila, dokud si někde nenajde opravdu dobré postavení.“

„Jaké je jeho povolání?“

„Je grafik.“

„Máte ponětí, kde by mohl být?“

„Nemám,“ přiznala. „Když jsem o něm slyšela naposledy, byl ještě pořád tam na severu.“

„Ozval se vám?“

„Cože?“

„Říkala jste, že jste o něm slyšela…“

„Ne, ne. Jedna moje kamarádka na něj náhodou narazila. Prý byl s nějakou cizí ženou.“

„Kdy se to stalo?“

„V červenci.“

„Takže poslední osobní kontakt jste s ním měla…“

„V dubnu. Přesně řečeno koncem dubna.“

„Můžete mi povědět, co vám řekl?“

„Prý se musel odstěhovat z bytu, kde dosud bydlel…“

„Kde to bylo?“

„Mohu vám dát adresu i telefonní číslo, ale už tam dávno nebydlí. Ten byt mu půjčili naši přátelé na dobu, kdy sami pobývali v Evropě. Ale prvního května se měli vrátit, takže do té doby se musel vystěhovat.“

„Pověděl vám, kam se stěhuje?“

„Ano, do jednoho hotýlku. Prý než si najde jiný byt. Chtěl, abych tam potom přijela za ním.“

„Takže už si našel pevné zaměstnání?“

„Ne, ale říkal, že si nepřeje, abychom zůstávali ještě déle odloučeni.“

„Jaký to byl hotel?“

„Jmenoval se Harrod. Jenže když jsem tam zatelefonovala, protože se mi dlouho neozýval, nic o něm nevěděli. Nikdy tam prý nebyl.“

„Víte, je také možné, že…“ „Ano.“

„… že se mu třeba něco stalo.“

„Ano, já vím. Ale když se mi neozval ani potom, zavolala jsem na tamní oddělení pro pohřešované osoby a oni prověřili všechny nemocnice, vězení a bůhví co ještě, ale nikde o něm nic nevěděli. Takže si nemyslím, že je mrtvý nebo tak něco. Prostě je pryč. A někdo mi poradil, že prý existuje zákon Enocha Ardena…“

„Ano.“

„Tak mě napadlo, jestli by se nemohl vztahovat i na můj případ.“

O zákonu Enocha Ardena se učí všichni studenti na právnických fakultách, ale pokud se nevěnují manželskému právu, většinou zapomenou, oč jde. Enoch Arden je název novely od Alfreda Lorda Tennysona. Vypráví o trosečníkovi, jenž se po mnoha letech vrátil domů, kde zjistil, že se jeho žena mezitím provdala za jiného muže, který se během let pro Enochovy děti stal opravdovým otcem. Když Enoch spatřil, jak jsou všichni spolu šťastni, rozhodl se zůstat stranou a vytratil se do noci.

Matthew klientce vysvětlil, že podle Enochova zákona může jeden z manželů požádat soud o zrušení manželského svazku, pokud je druhý partner nezvěstný po dobu pěti let a ani usilovné pátrání nepřineslo žádný důkaz o tom, že ještě žije…

„Tedy, já jsem si jistá, že je naživu. Jen jsem myslela…“

„Žádost musí vycházet z předpokladu, že je mrtvý.“

„Chápu.“

V tom případě, pokračoval ve výkladu, by soud požadoval, aby oznámení o podané žádosti, sepsané v angličtině, bylo jednou týdně ve třech po sobě následujících týdnech zveřejňováno v novinách s výzvou, aby se pohřešovaný partner přihlásil. Když se nepřihlásí, sbohem, Charlie. Matthew však dále vysvětlil, že roční nepřítomnost pro povolení k publikaci takových výzev nestačí. Zákon zcela jasně stanoví, že nepřítomnost kratší pěti let není v tomto případě dostačující.

„A kromě toho, jestli vám jde o výživné nebo o podporu…“

„Samozřejmě, že ano.“

„Potom ho musíme vypátrat a osobně mu předat předvolání. Ale, víte, paní Lawtonová…“

„Jill,“ opravila ho. „Prosím.“

„Já nejsem odborník na manželské právo. Až vašeho manžela najdeme a předáme mu žalobu, myslím, že vlastním jednáním o rozvodu byste měla pověřit nějakého specialistu na tyto věci. V Caluse je několik schopných odborníků, a až na to dojde, s radostí vám některého z nich doporučím. Leda byste, samozřejmě, dala přednost tomu, aby celou věc vzal do rukou odborník od samého počátku; v tom případě…“

„Ne, slyšela jsem, že jste velmi schopný,“ ujistila ho.

„Spíš mám schopné vyšetřovatele,“ upřesnil.

„Dokážou najít mého muže?“

„Určitě ano. Povíte mi, jak se jmenuje, prosím?“

„Jack. Jack Lawton.“

„Jak dlouho jste za něj vdaná, paní Lawtonová?“

„Jill,“ opakovala. „Prosím. Šestnáct let. Vzala jsem si ho, když jsem chodila do posledního ročníku střední školy. Byl tehdy na vojně, právě ho posílali do zámoří. Bála jsem se, že ho zabijí.“

Nezeptal se, o jakou válku – či policejní akci – tehdy šlo. Jack Lawton tuto americkou válku – ať už to byla kterákoliv – očividně přežil. Matthew svoji válku přežil také. Jen proto, aby ho o mnoho let později postřelili ve chvíli, kdy se staral jenom o sebe. Ach jo.

Přišla dobře připravená. Ukázala mu manželovu barevnou fotografii, pořízenou krátce před tím, než zmizel. Byl na ní muž ve věku necelých čtyřiceti let – podle Matthewova odhadu –, oblečený v džínách a sportovní košili s krátkými rukávy. Stál pod mohutným dubem a křenil se do objektivu. Vysvětlila mu, že ten obrázek pochází z farmy jeho matky v Pensylvánii, byli tam v létě před Jackovým zmizením. Dala Matthewovi matčino jméno, adresu i číslo telefonu…

„Ale tam on není,“ dodala.

„Jak to víte?“

„Mluvíme spolu každou chvíli. Moje tchyně je skvělá ženská, báječně spolu vycházíme.“

„Jak je starý váš manžel?“

„Sedmatřicet. O tři roky starší než já.“

„A jak je vysoký?“

„188 centimetrů.“

„Váha?“

„95 kilo.“ Zaváhala a pak doplnila: „To bylo před rokem. Nevím, kolik váží teď.“

„Řekla jste, že mu tam na severu půjčili byt vaši přátelé…“

„Ano.“

„Dáte mi jejich adresu a telefon?“

„Jistě. Ale odtamtud se Jack odstěhoval už koncem dubna. Když se Holdenovi vrátili z Evropy. Jmenují se Charlie a Lois. Holdenovi.“

„Jejich adresa?“

„Ta vám nebude k ničemu.“

„Mohla by.“

„Tak dobrá.“ Pokrčila rameny a zalistovala v malém adresáři, vázaném v červené kůži. Matthew si poznamenal adresu i telefonní číslo.

„Ta vaše kamarádka, co ho náhodou potkala,“ pokračoval. „Ne…?“

„Claire Phillipsová. Dám vám i její číslo, když chcete. Ale o nic nešlo, jenom se potkali na ulici.“

„Kde na ulici?“

„To já vážně nevím.“

„Pokusíme se to zjistit. Mohlo by nám to pomoci určit aspoň čtvrť.“

„Samozřejmě,“ přikývla, opět listujíc v adresáři.

„A co číslo sociálního pojištění vašeho manžela? Znáte ho?“

„To vám budu muset zavolat.“

„Měli jste společný bankovní účet?“

„Ano. Ale od poloviny května na něj žádný nový šek nevystavil.“

„Která je to banka?“

„První Caluská.“

„Číslo účtu?“

„Mám ho tady.“ Sáhla do kabelky, rozevřela pouzdro na šekovou knížku, velké jako náprsní taška, a nadiktovala mu číslo účtu, vytištěné na dolním okraji šeku.

„Jaký šek vystavil naposledy?“

„Pro telefonní společnost, za dubnový účet.“

„Kdy to bylo?“

„Druhý týden v květnu.“

„Mezi tímto datem a dnem, kdy ho vaše přítelkyně potkala, už nic jiného neplatil?“

„Nic.“

„Tak tedy víme, že přinejmenším do července se zdržoval na severu.“

„Ano, na severu.“

„Od té doby nic?“

„Nic. Jako by se ztratil z povrchu země.“

„Zkusíme vám ho najít,“ slíbil Matthew.

„Najděte ho, prosím vás,“ řekla. „Toho parchanta.“

Když se Matthew v jedenáct večer dostavil na místo činu, u chodníku stálo šest našikmo zaparkovaných vozů caluské policie. Doslechl se tu novinu z televize, která ji zařadila jako nejnovější událost do večerního zpravodajství. Okamžitě zatelefonoval do Bloomovy kanceláře. Nějaký přidrzlý seržant mu sdělil, že pan Bloom je v terénu.

Čtyřiadvacet mil z Fatback Key do North Galley projel ve dvaceti minutách, a když vystupoval z auta, nějaký jiný nafoukaný seržant (nebo možná tentýž) ho zastavil a začal se ho vyptávat, kam se hrne.

Matthew mu sdělil, že přijel za detektivem Morrisem Bloomem.

„A kdopak jste?“ mračil se seržant.

„Matthew Hope. Advokát,“ dodal s vědomím, že policajti znají ze Shakespeara jediný citát: „Ze všeho nejdřív je třeba zabít všechny právníky.“

„Počkejte tady,“ přikázal seržant. Prošel policejním zátarasem na cestičku mezi dvěma zříceninami v řadě ošuntělých barabizen, postavených nejspíš někdy před šedesáti lety, kdy Calusa poprvé začala přitahovat lidi ze Středozápadu. Kupovali zde laciné pozemky a stavěli si na nich ta nejnemožnější obydlí, ve snaze uniknout lezavé severské zimě.

North Galley Road se táhla podél úzkého pruhu písečné pláže v nepříliš luxusní části města. Měla však tu výhodu, že odsud bylo docela blízko na vskutku nádhernou pláž za silnicí, vedoucí po hrázi Santo Spirito. Dokonce i ty nejhorší caluské pláže jsou bez konkurence mezi plážemi celého světa. I Matthewův partner Frank, přistěhovalec z New Yorku, který už ve světě viděl všelijaké pláže, ochotně uznával, že zdejší písek je jemnější než na kterékoliv jiné pláži na Zemi. A z caluských pláží se žádná nemohla rovnat pláži Sandy Cove, hned za zmíněnou hrází, necelých pět minut chůze od mnohem horší pláže, kde byl zastřelen muž jménem Jack Lawton. Tak to aspoň Matthew slyšel v televizních zprávách v deset hodin.

Bloom přišel po pěšince z pláže asi pět minut poté, co se pro něj vypravil ten svalnatý seržant. Byl to udělaný chlap, asi o palec vyšší než Matthew. Bloomovu tvář obvykle halil sklíčený výraz, který by slušel spíš funebrákovi než policajtovi od kriminálky. Na sobě měl pomačkaný oblek, bílou košili, modrou kravatu a zaprášené černé boty; přiloudal se po cestičce k Matthewovi, opírajícímu se o blatník své kouřově modré acury, a podal mu ruku se slovy: „Nepovídejte, že je to váš klient.“

„Skoro,“ odvětil Matthew.

„Mám na vás minutu. Ale víc ne,“ varoval ho Bloom. Mohutný seržant se pořád ještě mračil. „Dejte mi vědět, až dorazí doktor,“ požádal ho Bloom. „Budeme v kavárně naproti.“

Galley Road je souběžná s 41. dálnicí, jinak zvanou též Tamiami Trail nebo jenom familiárně Trail. Tak jí říkají obyvatelé Calusy, Sarasoty a Bradentonu, tří měst, tvořících takzvaný Calbraský trojúhelník. Letiště Calbrasa dělí Galley Road na dvě části a definuje její severní a jižní polovinu. Od západu slunce do časných ranních hodin lemují Tamiami Trail v blízkosti letiště prostitutky, předvádějíce své zboží v těsných černých sukýnkách, zářivě bílých saténových blůzách a střevících na jehlových podpatcích.

U jednoho stolu v kavárně, kam Matthew s Bloomem zapadli krátce před půl dvanáctou v noci, seděla parta šlapek. Prohlédly si je, usoudily, že jsou to dva poldové, a poklidně se vrátily ke své kávě.

„Povězte mi o tom,“ žádal Matthew.

„Odkud ho znáte?“

„Neznám ho. Jeho žena mě pověřila, abych ho našel.“

„Zdá se, že se vám to povedlo,“ pokývl Bloom.

Objednali si kávu u světlovlasé, utahané servírky. Celý ten podnik vypadal unaveně; bylo to jen další z ošuntělých bister, roztroušených podél floridských silnic. V sezóně býval na Trailu příšerný provoz a většina obeznalých domorodců používala Galley Road jako zkratku. Kavárna vydělávala slušné peníze, ale stěny potřebovaly vymalovat, gril byl celý umaštěný a většina položek na ručně psaném menu nad pokladnou stála devadesát devět centů. Z hrací skříně vyřvávala westernová melodie a jedna ze šlapek podupávala červeným střevíčkem do taktu.

„Má z obličeje jednu velkou díru, jako od brokovnice,“ řekl Bloom. „Nebyl to gay?“

„Pokud vím, tak ne.“

„Protože to hodně připomíná vraždu mezi homosexuály,“ vysvětloval Bloom. „Je polonahý, zápěstí i kotníky mu svázali drátěnými ramínky. Vedle mrtvoly leží plastikový sáček; třeba mu ho při nějakých hrátkách navlíkli na hlavu nebo mu ho strkali do zadku, co já vím. Proč ho ta manželka vlastně hledá?“

„Chce se s ním rozvést.“

„To už teď nebude zapotřebí,“ mínil Bloom.

V peněžence mrtvého se našly dva doklady s fotografiemi. Řidičský průkaz, vystavený na Floridě, a Visa karta. Oba obrázky se od sebe navzájem lišily, stejně jako se odlišovaly od fotografie, kterou Matthewovi v kanceláři ukázala Jill Lawtonová. Ani jeden neumožňoval pozitivní identifikaci. Zatelefonoval Jill – která už se to mezitím dozvěděla ze zpráv – a požádal ji, aby se s ním a s Bloomem setkala v márnici Henleyovy nemocnice.

Přijela tam chvíli před půlnocí v džínách, sandálech a pánském bílém svetru. Bloom předtím zatelefonoval do úřadu státního zástupce a oni upozornili prokurátora, který měl tu noc službu; sloužila Patricia Demmingová. Probudili ji v domě na Fatback Key, kde, mimochodem, čekala, až se k ní Matthew vrátí do postele. Nyní už postávala v Henleyově nemocnici, a přestože byla půlnoc, zářila krásou. Nenalíčila se, na sobě měla svěží plátěný kostým a střevíce s nízkými podpatky, což ovšem nikterak nesnižovalo krásné tvary jejích nohou. Ach bože, jak ji Matthew miloval.

Henleyova nemocnice nebyla nejlepší v Caluse, ale zdejší márnice se nelišila od jiných márnic kdekoliv na světě. Ve všech márnicích se vyskytuje zápach, jejž je těžko definovat všem, kteří někdy předtím nepobývali na bitevním poli, kde se nafouklé mrtvoly rozkládaly na slunci i několik dnů. Zřízenec jim otevřel dveře z nerez oceli, jimiž k nim dolehl první závan smrti, a uvedl je do pronikavě páchnoucí ocelové komory. Bylo to, jako kdyby jim někdo přehodil přes hlavu hnusně smradlavou přikrývku; všichni před zápachem mimoděk ucouvli. Matthew měl dojem, že Jill každou chvíli omdlí. Věděl, že Patricii se nic takového nestane.

Sanitka přijela asi deset minut před jejich příchodem. Lawtona ještě neuložili do boxu. Ležel zatím na ocelovém stole, připravený k pitvě. Od hlavy k patě ho zakrývalo gumové prostěradlo. Zřízenec je odhrnul a Jill se podívala na mrtvého.

Očekávala, že uvidí svého muže. Slyšela přece, že je to její manžel, a přesto se zatvářila naprosto překvapeně.

„Tohle není Jack,“ prohlásila.

Nebyl to Jack, protože Jack měl na ohryzku vytetovanou nepatrnou modrou tečku…

„Cože?“ nechápal Bloom.

„Tečku,“ opakovala Jill. „Jako znamínko pro ten stroj.“

„Pro jaký stroj?“ chtěl vědět Bloom.

Všichni hleděli na ohryzek. Nebyla na něm žádná modrá tečka. Viděli částečky zaschlé krve a stopy střelného prachu po výstřelu z brokovnice, který mu rozerval obličej, ale žádnou modrou tečku.

„Před šesti lety chodil na ozařování,“ vysvětlovala Jill. „Odstraňovali mu nádor na hlasivkách, který hrozil, že by se mohl změnit v rakovinné bujení. Ta terapie mu pomohla. Ale tetování tam zůstalo už napořád.“

Později během noci se Matthew Patricii svěřil, že pokaždé, když zřízenec odhrnul prostěradlo, vzpomněl si na ten vtip se Swanem.

„Na jaký vtip se Swanem?“ zeptala se.

„Ty neznáš ten vtip se Swanem?“ podivil se.

„Bohužel, ne.“

„Ten přece zná každý.“

„Já ne.“

„O tom chlapíkovi, co měl na penisu vytetované jméno Swan?“

„Ne,“ odpověděla. „Pověz mi ho.“

„Ještě ne,“ prohlásil a vzal ji do náručí.

„Já jsem vážně strašně ospalá, Matthew,“ zazívala.

„Tak dobrá,“ ustoupil. Ale za trest jí neřekl, jak to bylo se Swanem.

2

1 oots Warrenovi vysvětlovala, že prostě nedokáže přestat myslet na crack. Nikdy Pořád, pokud je vzhůru, myslí vždycky především na crack. Už jsou to čtyři měsíce, co ji Warren unesl…

„Neunesl jsem tě,“ ohradil se.

„Násilím jsi mě odvedl,“ tvrdila.

„Jenom jsem tě odvezl z tvého bytu a vzal tě na projížďku lodí po Mexickém zálivu, to je všechno,“ namítal Warren.

„Ať to maluješ, jak chceš, zkrátka jsi mě odstavil od fetu,“ pravila Toots.

Zase už vypadala dobře. Blond vlasy si ostříhala nakrátko jako atletka. Znovu už byla opálená, opravdu jí to moc slušelo.

„I při rehabilitaci na to myslím ve dne v noci,“ stěžovala si.

„Měla bys jim to říct.“

„Ach bóže,“ potřásla hlavou. „Co myslíš, že tam děláme? Pořád jim o tom vykládám, znovu a znovu. Kdybych jim o tom nemohla povědět, musela bych se zcvoknout.“

Byla středa, dvaadvacátého ledna, deset minut po desáté dopoledne. Seděli ve Warrenově kanceláři, jedné ze tří kanceláří v jejich nově pronajatém sídle, kde měli dokonce i rozměrnou čekárnu. Tyto prostory ve třetím patře před nimi používal jistý chiropraktik. Nyní na vstupních dveřích stálo: CHAMBERS, KILEYOVÁ & LAMB

SOUKROMÍ VYŠETŘOVATELÉ

Toots se původně dožadovala, aby její jméno uvedli na prvním místě, protože je žena. „Dámy mají přednost,“ tvrdila.

Guthrie měl za to, že první by mělo být jeho jméno, protože mu je už přes šedesát. „Jeam nejstarší,“ prosazoval.

Warren mínil, že jako první tam musí být jeho jméno, protože jinak by to byl rasismus. „Jsem přece černoch,“ vysvětlil jim.

Toots měla pořád dojem, že by to znělo lépe v pořadí Kileyová, Chambers & Lamb. Dokonce i Guthrie s ní váhavě souhlasil. Ale Warrenovo jméno i přesto zůstalo na prvním místě – jak na dveřích, tak i v záhlaví dopisních papírů. Kromě toho šly obchody dobře, tak kdo by si stěžoval?

Warrenovi nevadilo rozmlouvat s ní o drogách. Říkal si, že čím víc o nich mluví, tím méně je pravděpodobné, že by ji, byť jen ve snu, napadlo začít s tím znovu. Warren měl pocit, že kdyby se ona znovu vrátila ke cracku, umřel by z toho on. Měl dojem, že ji miluje. Ale domníval se, že Toots to zatím nedošlo.

Sešli se tady, aby promysleli, jak vůbec začít s touhle novou věcí. Guthrie ještě nedorazil; nikdy se neukázal před půl jedenáctou. Tvrdil, že potřebuje spát, aby byl krásný. Zatím tedy čekali, až přijde; nechtělo se jim začít bez něho, ale těšili se, až konečně začnou.

„Mají někde jeho otisky?“ zeptala se Toots.

„Tady v místě ani v tomhle státě ne. A než se ozvou federálové, to nějakou chvíli potrvá.“

„Má ta ženská ponětí, kde ten dotyčný přišel k dokladům jejího muže?“

„O svém muži slyšela naposledy koncem dubna.“

„Kde tehdy byl?“

„Na severu.“

„A tady se teď objevila mrtvola s jeho doklady.“

„Jo.“

„Vražda brokovnicí, hm?“

„Jo.“

„To vypadá na někoho z venkova.“

„Takových pušek jsou tady spousty. Ale Bloom si myslí, že s tím mají co dělat gayové. Měl na sobě jenom džíny a od hlavy k patě ho omotali drátem. A kousek odtud je na pláži gay-bar U Timothyho.“

„To nemusí znamenat, že s tím gayové mají něco společného. Našli stopy po mučení ve stylu nějakých surových hrátek?“

„Jenom igelitový pytlík.“

„Měl ho na hlavě?“

„Ne. Ležel na písku vedle něj.“

„To mně nepřipadá jako záležitost gayů. Tobě jo?“

„Působí to trochu frivolně,“ usmál se Warren. Toots se také usmála. „Ať už to byl gay nebo nebyl, Matthew potřebuje vědět, proč měl ty doklady. Chceš, aby toho chlapa považovali za někoho jiného, a ustřelíš mu obličej brokovnicí; jasně. Ale nenapadne tě snad, že mrtvole vezmou otisky prstů a dřív nebo později přijdou na to, že to Lawton není? Podle jeho ženy sloužil Lawton v armádě, takže jsou jeho otisky v záznamech. A co to tetování? Přece by si musel uvědomit, že si jeho žena u mrtvoly všimne, že nemá tu modrou tečku, no ne? Tak proč by někdo dával mrtvole Lawtonovy papíry, které nemohou při prošetření obstát?“

„Třeba ta mrtvola měla u sebe ty doklady už předtím, než se stala mrtvolou,“ nadhodila Toots.

„Jo, třeba jo.“

Z vnější místnosti zaslechli nezaměnitelný hlas Guthrieho Lamba, jak si dobírá jejich sekretářku. Priss mu nikdy nic nezůstala dlužná. „Vy zvíře,“ slyšeli její hlásek, a v tom už se rozlétly dveře Warrenovy kanceláře a jimi vkráčel Guthrie osobně, ve sportovních bílých plátěných kalhotách, botách zdobených střapci, černých ponožkách a černé sportovní košili s rozhalenkou.

Na to, že už mu táhlo na sedmdesátku, vypadá zatraceně dobře, pomyslel si Warren – i když Guthrie nikdy nepřipustil, že by mu bylo víc než šedesát dva. Vlasy měl bílé, ale to bylo také jediné vodítko.

V plavkách vypadal jako postarší Schwarzenegger. Nakrucovaly se před ním dokonce i mladé dívenky v bikinách. Kromě toho byl dobrým vyšetřovatelem. Sám o sobě bůhví proč tvrdil, že je slavný detektiv. Kromě obyvatel Calusy o něm nikdy nikdo neslyšel. Choval se jako soukromé očko z padesátých let, kdy obdržel první licenci ve státě New York. Možná býval slavný tam.

„A dáme se do toho,“ hlaholil Guthrie.

„My jsme se do toho dali i bez tebe,“ opáčila Toots.

„Tak povídejte,“ žádal Guthrie. „Priss!“ zahulákal. „Přinesla bys nám trochu kafe?“

Warren mu zopakoval všechno, co se dozvěděl po telefonu od Matthewa. Potom mu pověděl, o čem mluvili s Toots před jeho příchodem. Priss Carpenterová přinesla pro všechny kávu. Měla na sobě purpurovou minisukni s kalhotkami stejné barvy, krémovou blůzu a také střevíce v krémové barvě. Byla ještě černější než Warren, ale mnohem hezčí.

„Kdy se ozvou federálové?“ zajímal se Guthrie.

„Však je znáš,“ povzdechl si Warren.

„A stejně, o tu mrtvolu ať se stará Bloom,“ mínila Toots. „My máme za úkol najít Lawtona.“

„Měl bych dobrou otázku,“ ozval se Guthrie. „Jestliže Lawton nemá zaměstnání, jak z něj chce jeho žena vyrazit výživné?“

„Třeba má někde schovaný balík.“

„Což souvisí s vašimi úvahami o dokladech,“ doplnil Guthrie.

„Jak to myslíš?“

„Třeba měl větší cenu mrtvý než živý. Popravdě řečeno, to, že mu někdo šlohnul prkenici, může znamenat, že už je po smrti.“

Na chvíli se všichni odmlčeli a popíjeli kávu. Skrz žaluzie proudilo do místnosti jasné ranní slunce a vytvářelo na Warrenově stole pruhované stíny.

„Kdo bydlí v těch barabiznách u pláže?“ zeptal se Guthrie.

Guthrie by vždycky ochoten uznat, že zůstává posledním klasickým mužským šovinistou, ale žena, která mu přišla otevřít v čísle 1137 na North Galley Road – to byla dáma, splňující i nejpřísnější měřítka. Paní Adele Dobová byla oslnivá, rudovlasá baculka ve věku kolem čtyřiceti let. Kudrnaté vlasy jí trčely kolem hlavy do všech stran, jakoby do ní před chvílí udeřil blesk. Otevřela zasklené domovní dveře, zůstala stát a nechala je otevřené, přidržujíc je rukou plnou náramků, jako kdyby na Floridě neexistoval žádný hmyz. Na sobě měla splývavou zelenou róbu s hlubokým výstřihem; všiml si, že pod ním skrývá mléčně bílé, mohutné poprsí. Oči měla stejně zelené jako její kaftan a ještě zvýrazněné linkami zeleného líčidla. Byla bosa, nehty na nohou i na rukou měla nalakované barvou, jež odpovídala barvě rtěnky na výrazně tvarovaných ústech. Od hlavy k patě samá hasičská červeň. Že nská jako řemen.

„Paní Dobová?“ otázal se.

„To jsem já.“

„Smím dál?“ zeptal se.

„Proč?“ chtěla vědět.

„Jak jsem zjistil, jste majitelkou šesti domů v této řadě…“

„To souhlasí, patří mi všech šest.“

„Včera večer zabili tady na pláži nějakého muže…“

„Vy jste policajt?“ „Soukromý vyšetřovatel.“ Ukázal jí průkaz v průsvitném plastovém obalu. Prohlédla si ho, přikývla, zatvářila se, jako by to na ni udělalo mimořádný dojem, a opět vzhlédla k němu. Usmál se. Ona mu úsměv neoplatila. „Pokoušíme se zjistit, kdo je ten mrtvý člověk,“ vysvětloval.

„Kdo my?“ zajímala se paní Dobová.

„Pracuji pro jednoho advokáta.“

„Nechce mě žalovat?“

„Ne, ne. Kdo vlastně?“

„Ten advokát, ať je to kdo chce.“

„Matthew Hope.“

„Já jsem Corryho nezastřelila, víte? Ani jsem mu nerozbila hlavu.“

O rozbité hlavě zatím Guthrie nic neslyšel.

„Corry – a jak dál?“ zeptal se.

„Bůh ví,“ pokrčila rameny.

„Co kdybych vám koupil něco k pití,“ nabídl se.

„Proč?“

„Třeba protože je horko,“ navrhl.

Podívala se na něj.

„Počkejte, vezmu si sandály,“ požádala ho.

Restaurace se jmenovala Kellyho krabí jídelna; byla to hospoda pro místní zákazníky na ostrově Sandy Cove. Během krabí sezóny se u Kellyho prodalo víc krabích klepítek, než kolik se najde ježovek na všech floridských plážích. Ale bývalo tam rušno po celý rok. V jednu hodinu odpoledne, když tam vstoupili Guthrie s Adele, byla hospoda plná turistů i místních lidí. Adele si okamžitě dala zavolat Dava Kellyho, kníratého majitele jídelny, který ji uvítal s až přemrštěnou zdvořilostí a vybral jim stůl u vody. Guthrieho napadlo, že starý dobrák Davy na ni asi bere.

Oba si objednali ledové pivo a smažené mořské plody. Líbilo se mu, jak jí. Připomínala mu tu ženskou z filmu Tom Jones, jak všechno pěkně obrala a ocucala do posledního kousku. Seděli, nasávali, krmili se, u mola šplouchaly vlnky a po bledém, modravém nebi pluly nadýchané obláčky. Odněkud z pláže bylo slyšet hudbu. Adele se uvolnila – jako se uvolní všechny, když jim člověk koupí pár piv.

„Víte, co se mi zamlouvá na Floridě?“ zeptala se ho.

„Odkud pocházíte?“

„Z Clevelandu. Kdysi jsem vypadala jako Maureen O’Harová.“

„Tak vypadáte pořád,“ lhal Guthrie. „Kdy jste se přistěhovala na jih?“

„Před třiceti lety. A vy?“

„Já už tady taky žiju pár pátků,“ odvětil. Nerad poskytoval přesné časové údaje, protože z nich by si děvčata mohla odvodit, kolik je mu let. Radši ať si myslí, že je mu kolem padesáti. „Co se vám tedy zamlouvá na Floridě?“

„Že se tu člověk může jen tak poflakovat. Jako teď my. Na Floridě se lidi jenom tak potulují. Já tady sedávám každou chvíli. Občas přijdu i na oběd, ale obyčejně si doma udělám sendvič se salátem. Většinou si sem zaskočím jen na skleničku před večeří. V době mezi obědem a večeří se tu schází prima parta flákačů. Nebo sem zajdu pozdě večer, kdy se tu zastaví děcka cestou z kina a dají si skleničku na cestu domů. Bývá tu spousta legrace.“

Uvědomil si, že těmi „děcky“ nemíní výrostky, ale lidi v jejím věku, tedy kolem čtyřiceti pětačtyřiceti let. Olizovala si prsty úplně stejně jako ta dotyčná v Tomu Jonesovi.

„Na Floridě,“ vykládala, „máte pocit, že tu vůbec nikdo nepracuje. Víte, jak to myslím? Samozřejmě, ti staří paprikové, co sem jezdí, ti doopravdy nepracují, všichni jsou v penzi a podle jejich představ skvělý večer vypadá tak, že si vezmou vozík a strkají ho po supermarketu sem a tam. Hele, Maude, koukej na to,“ napodobila bezzubé stařecké šišlání, „tendle tejden maj extra slevu na projímadla! Znáte ten o tom dědkovi v domově důchodců?“

„Kterýpak?“ zeptal se Guthrie. O domově důchodců znal nejmíň tisíc anekdot. Tady na jihu byly velmi populární. To proto, že osmdesátiletí a devadesátiletí starouškové si nikdy nepřipouštěli, že by byli tak staří jako lidé, o nichž se mluví v těch anekdotách.

„Jeden staroušek prochází halou, zastaví jiného staříka a povídá: ‚Hádejte, kolik je mi roků.‘ Ten druhý na to: ‚Nevím, tak dvaašedesát třiašedesát?‘ ‚Špatně! Je mi už čtyřiaosmdesát!‘ Šourá se halou dál, zastaví jiného a vyptává se: ‚Kolik roků byste mi řek?‘ A ten druhý říká: ,Nevím, šedesát dva šedesát tři?‘ ‚Omyl! Je mi osmdesát čtyři!‘ Pokračuje dál a potká starou paní na vozíku. ‚Kolik let byste mi řekla?‘ vyptává se. A stařenka řekne: ‚Rozepněte si poklopec.‘ On si rozepne poklopec a ona mu povídá: ,Položte mi ho do dlaně.‘ Položí jí ho do dlaně. Ona ho potěžká a prohlásí: ‚Je vám osmdesát čtyři.‘

Stařík je překvapen. ‚To jste poznala jen podle toho, že jste mi ho potěžkala v ruce?‘ diví se. ‚Ne,‘ opáčí stařenka. ‚Řek jste mi to už včera.“‘

Guthrie se rozchechtal.

„Jo,“ přikývla, smějíc se s ním.

„Já myslel, že to bude ta druhá anekdota,“ poznamenal.

„Která druhá?“

„O tom dědkovi v domově důchodců, jak přišel k té stařence v kolečkové židli.“

„Ano?“

„Povídá jí: ‚Víte, kdo já jsem?‘ A ta stará paní zavrtí hlavou a říká: ‚Ne, ale když si zajdete do recepce, tam vám to povědí.“‘

Adele se dala do smíchu.

„Nesnáším lidi, kteří se vzdávají, víte?“ prohodila. „Kupují si hroby vedle sebe a zakládají svěřenecké fondy pro děti; co jim k čertu z toho života zbude? Máte nějaké děti?“

„Dvě. Na severu.“

„Vdovec?“

„Rozvedený.“

„Jednou? Dvakrát?“

„Jednou to stačilo.“

„Já jsem taky rozvedená. Dvakrát,“ dodala. Zaváhala a zeptala se: „Kolik let byste mi hádal?“

„Osmdesát čtyři,“ odvětil Guthrie.

„Ale vážně.“

„Já nevím,“ bránil se. „Rozepněte si poklopec.“

Oba se rozesmáli.

„Tak do toho. Zkuste hádat,“ vybídla ho.

„Mám riskovat život?“

„Je mi šedesát jedna. Opravdu. Přijela jsem na jih po prvním rozvodu. To mi bylo jedenatřicet.“

„Mně je třiašedesát,“ tvrdil Guthrie, nechápaje, co ho to proboha popadlo. „Býval jsem soukromé očko v New Yorku a sem jsem přijel koncem padesátých let – to tady ještě prakticky stála jenom rybářská osada.“

„Vsadím se, že jste byl slavný detektiv,“ mrkla na něj přes talíř smažených mušlí.

„Ovšemže slavný.“

„To bych řekla.“ Znovu na něj zamrkala. „Třiašedesát, hm? Vypadáte úžasně.“

„Snažím se udržovat ve formě,“ připustil skromně.

„Tohle s člověkem udělá Florida,“ prohlásila. „Víte, Ponce de Léon tady doopravdy objevil pramen mládí.“

„Při takovém počasí, jako je dnes, bych tomu skoro věřil.“

„Nešel byste dnes večer do kina?“

„Ale jistě.“

„Máte rád filmy?“

„Některé.“

„Jaké?“

„Hlavně v tom musí být sex.“

„To mám taky ráda. Jaký jste viděl nejlepší sexy film?“

„Myslíte kromě pornofilmů?“

„Díváte se na pornofilmy?“

„Ale ovšem, každou chvíli.“

„Někdy večer si můžeme nějaký vypůjčit.“

„To jistě,“ souhlasil.

„Tak který?“

„Který bychom si měli vypůjčit?“

„Ne. Který sexy film se vám nejvíc líbil? Kromě pornofilmů.“

„Má to být nejlepší film? Nebo nejlepší sexuální scéna?“

„Hlavně neříkejte, že se vám nejvíc líbila Sharon Stoneová, jak při fotografování roztahovala nohy.“

„Měl jsem na mysli tu scénu s Michaelem Douglasem a tou… jak se jmenuje?“

„Ach ano, páni!“ zvolala Adele.

„Vzpomínáte si na ten film?“

„Ach, bože!“

„Osudová přitažlivost.“

„Žjú.“

„Líbila se vám ta scéna?“

„To byla nejlepší sexuální scéna všech dob.“

„To jo,“ přikyvoval Guthrie.

„Jo,“ řekla Adele.

Dal znamení servírce a objednal další dvě piva. Seděli, hleděli na hladinu, popíjeli pivo a vyhřívali se na jasném odpoledním sluníčku.

„Nemám ráda filmy, kde se staří lidé líbají. Vy ano?“ prohodila Adele.

„Inu, staří lidé se přece také líbají,“ mínil Guthrie a rychle dodal: „Aspoň myslím.“

„Samozřejmě, ale kdo by se na ně chtěl při tom dívat?“

„Po pravdě řečeno,“ řekl Guthrie, „ve většině filmů bývá muž, který líbá nějakou dívku, o dvacet třicet let starší než ona.“

„Nebo i o čtyřicet. Sedmdesátiletá hvězda líbá dvaadvacetiletou holku – to má vypadat důvěryhodně?“

„Tak tomu chce producentova fantazie,“ poškleboval se Guthrie. „Dovedete si představit to ego?“

„Producentovo?“

„Ne. Toho herce. Jak si může myslet, že by děvčeti sotva přes dvacet mohl připadat atraktivní? V sedmdesáti?“

„Nu, mně už je šedesát tři.“ Proč to pořád opakuju, pomyslel si Guthrie, já jsem se snad zbláznil!

„Ano, ale vy jste velmi atraktivní muž,“ namítla Adele.

„Děkuju, ale to je například Clint Eastwood taky.“

„Clinta Eastwooda bych nelíbala.“

„Ale jděte.“

„Vážně. Docela určitě ne. Mně přijde divné, i když ho vidím líbat Meryl Streepovou – a té už bude asi čtyřicet, nemám pravdu?“

„Glenn Closeová,“ řekl Guthrie. „Tak se jmenovala ta, co se tak tulila k Michaelu Douglasovi. Pořád si ji pletu s Meryl Streepovou.“ „Já taky.“

„Který film máte ze všech nejraději?“ zeptal se Guthrie.

„Jih proti severu.“

„To je ono!“ zvolal Guthrie.

„Vy také?“

„Ano.“

Ani nevěděl, jestli i tohle byla lež.

Měl dojem, že snad ani ne.

„A víte, co ještě mi ve filmu vadí?“ pokračovala Adele.

„Ne. Copak?“

„Když se líbají teenageři. Chci říct, koho to zajímá?“

„Dvacetileté.“

„To ano, jenže mně už je jedenašedesát, prokristapána!“

„Víte, co mi ještě připadá sexy?“ prohodil.

„Ve filmech?“

„Ne, ve skutečném životě.“

„Co?“

„Myslím tady, na Floridě.“

„Co?“

„Sedíte u hotelového bazénu, všechna děvčata jsou v bikinách, jen tu a tam vyjde z kanceláře nějaká úřednice a ta má na sobě kostým, boty na vysokém podpatku a punčocháče. To mi připadá moc sexy.“ „Myslíte, že se neoblékám dost seriózně?“

„Ne, to jsem tím nemyslel.“

„Protože já nejsem úřednice z hotelu, víte?“

„To si uvědomuji.“

„Patří mi jenom šest malých domků, z kterých vybírám nájemné. Chci říct, že žádný kostým ani punčocháče nosit nemusím. Nejsem povinna je nosit.“

„To mi na tom právě připadá sexy. Že se to děvče musí takhle obléknout do práce, zatímco všichni kolem běhají na sluníčku polonazí. Asi je to trochu jako bondage.“

„Bondage, hm?“

„Jo, myslím, že ano.“

„Vy si potrpíte na bondage?“

„Potrpím? Ne, ne. Ale nevadí mi tu a tam si to zkusit.“

„Mně také ne.“

„Jenom pro zábavu.“

„Samozřejmě.“

„Ne doopravdy. Nechci nikomu ubližovat.“

„Jistěže ne,“ přikývla Adele. „Já si zas občas zkouším sexy oblečení.“ „To si umím představit.“

„Podvazkový pás, kalhotky s rozparkem, vysoké podpatky, všechno jaksepatří. Šedesát jedna let, chápete to?“

„Vypadáte na čtyřicet.“

„Ha ha.“

„Ale ano. Myslel jsem, že je vám čtyřicet. Když jste otevřela ty skleněné dveře.“

„Obyčejně to nedělám.“

„Co neděláte?“

„Nepouštím si do bytu mouchy.“

Upřeně hleděli přes stůl jeden na druhého.

„Co chcete vědět o tom mrtvém chlapíkovi?“ zeptala se.

„Všechno,“ odvětil.

Adele vypráví, že se s Corrym poprvé potkala…

„Corry, a jak dál?“ přerušil ji Guthrie.

„Už jsem řekla, že nevím.“

„Kde jste ho tedy potkala?“

„Zrovna tady, u Kellyho. V neděli večer předtím, než ho zabili.

V neděli večer tu Davey mívá docela nabito, všichni si chtějí ještě prodloužit víkend, než zase budou muset ráno do práce…“

Je jedenáct večer.

Odešla z Galley Road asi o půl desáté, vydala se autem po hrázi Santo Spirito a dorazila sem během pěti minut, takže tu musela být už skoro hodinu a půl, když přišel Corry. Vypadá jako Marlboro man v džínách, vysokých botách a bílém tričku s jedním rukávem ohrnutým; má pod ním zastrčenou krabičku cigaret. Je to asi čtyřicetiletý chlapík, velmi svalnatý, opálený, vykračuje si jako atlet, prostě kusanec chlapa, jak by Adele řekla, být o třicet let mladší.

Seděla prý s několika dalšími támhle u toho velkého kulatého stolu poblíž baru. Jedna z děvčat houkla na Corryho, aby si k nim přisedl, což učinil, protože ne všechny ženy u toho stolu byly vetché staré dámy přes šedesát let. Většině děvčat je něco málo přes třicet a hoši jsou asi v Corryho věku – i když jeho jméno zatím nikdo nezná. Kromě toho tu sedí jeden starý paprika, který s nimi občas popíjí; pořád jenom pokyvuje hlavou jako paňáca a nakukuje holkám do výstřihů. Jmenuje se Avery. Je to zvláštní, ale tu rvačku vyvolal právě Avery.

Corry se posadil, objednal si čistou vodku a všichni kolem stolu se navzájem představili…

„Nepředstavil se jako Jack Lawton?“

„Pokud si vzpomínám, řekl jenom Corry. U Kellyho se všichni oslovují křestními jmény. Zvlášť když se u jednoho stolu sesedne osm nebo deset lidí.“

„Pokračujte.“

„No, začali jsme hrát takovou hru, při které jsme měli vymýšlet sexuálně zabarvená slova. Přišla na to jedna z děvčat. U Kellyho se občas dějí všelijaké divočiny. A tak.“

Jeden z mládenců řekl „napjatý“, což je opravdu hezké slovo se sexuálním podtextem; potom jedno děvče řeklo „vlhký“ a trochu přitom našpulilo rty, jiná přidala „rozechvění“, což je úplně nevinné, ale také to má sexuální přídech, a Corry přišel se slovem „bochánky“. Trochu to po kovbojsku protáhl, ale zároveň to vyznělo, jako by to mohlo znamenat úplně cokoliv, takže Corry najednou Adele připadal mnohem chytřejší než předtím.

Jistá Nancy se inspirovala slovem vlhký a zkusila to poněkud doslovněji; řekla „vlhnout“. Při tom zavřela od a sešpulila rty jako při polibku. Starý Avery tu hru moc nepochopil a tónem starého otrapy pronesl „kozy“, což nikomu nepřipadalo ani sexy, ani legrační. Napodruhé logicky rozvázal ještě víc a přišel se slovem „kokot“. Všechna děvčata se do něj pustila a Nancy mu poradila, aby si ty svoje špinavosti strčil za klobouk, což toho starého mezulána děsně pobavilo.

Potěšen tím, jakou se mu podařilo upoutat pozornost, odvážně pronesl slovo „kunda“, načež Craig, ten chlápek, co začínal slovem „napjatý“, vyskočil se zaťatými pěstmi a žádal, aby se Avery omluvil všem dámám u stolu.

Teď už to probíhá jako scéna ve filmu; všechny přítomné jsou najednou panny a kovboj v bílém stetsonu hodlá hájit jejich dívčí čest. Jenže starouš Avery je namol a pořád si myslí, že jde jen o hru.

Adele a Corry jsou zřejmě jediní, kdo si uvědomují, že přece není možné vyzvat na souboj starého ožralu, který se praštěně pochechtává svým vlastním zlomyslnostem. Adele upozorňuje: „Je opilý, Craigu.“ A Corry dodává: „Nech to plavat, člověče.“ Ale Craig trvá na svém: „Ne, dokud se neomluví.“ Na to Avery vykřikne: „Kunda, kunda, kunda.“

A Craig ho praští.

Praštil ho opravdu pořádně, srazil Averyho ze židle a ten odlétl až ke zdi. Pak se pro něj sehnul a zvedl ho ze země. Chytil ho za košili, knoflíky lítaly na všechny strany, a už se napřahoval, aby ho další ranou dorazil. V tu chvíli Corry řekl ještě jednou, tentokrát velmi tiše, „Nech to plavat, člověče.“

Craig odsekl: „Jdi do hajzlu,“ a udeřil Averyho pěstí do obličeje. A vtom už po něm Corry skočil.

Popadli se jako pouliční rváči, jimiž také jsou. Není to žádná pečlivě režírovaná pranice jako v kině. Divoce mávající pěsti, zpocení chlapi zakleslí do sebe, nadávají si a řežou jeden do druhého, až se Craigovi podaří dosáhnout na láhev s vínem, sevřít ji v pěsti a strhnout ze stolu. Víno se rozstříkne kolem, Adele zaječí, protože jí poskvrnilo bílé šaty, Craig praští láhví Corryho do hlavy a je po rvačce.

Rychle Craiga vypakují z hospody, v obavě, že by Kelly mohl zavolat policii. Ten si to ale nedovolí, protože by se mu mohlo přihodit, že z jeho pěkné hospůdky bude ze dne na den parkoviště. Jedna z děvčat se nabídla, že odveze domů Averyho. Je při vědomí alespoň natolik, že jí nakukuje pod blůzu, zatímco ona se s ním vláčí ke svému autu.

„Corrymu ta láhev rozbila hlavu,“ vypráví Adele Guthriemu. „Krvácel a vůbec, vypadal hrozně. Vzpomněla jsem si na jeden lék proti krvácení, který používala moje maminka; neptejte se mě, odkud to měla. Zašla jsem na dámy pro ručníky z hnědého papíru a namočila je do octa, který mi Davey přinesl z kuchyně. Ty ručníky jsem mu přiložila na hlavu jako obklad. A pak jsem ho odvezla k sobě domů.“

Ukázalo se, že Corry nějakou dobu pobýval v Los Angeles, kde nejprve pracoval v místním autoklubu; sloužil v noci a odpovídal na telefonáty automobilistů v nesnázích. Vždycky se vyptal na značku auta a rok výroby a zjistil, kde dotyčný motorista ztroskotal a co má za potíže. Potom mu poradil, aby zůstal u svého vozidla, že k němu někdo dorazí během čtyřiceti minut. Výhoda tohoto zaměstnání spočívala v tom, že se mohl během dne ohlížet po nějaké lepší práci.

Zatímco si hledal lepší práci, nastoupil Corry u firmy, prodávající humry. Jmenovala se Království humrů; pracoval tam jenom šéf, nějaký pan Stein, mladá Číňanka jménem Jenny a Corry. Pan Stein přicházel každé ráno, sundal si sako a oblékl si bílou kazajku s červeně vyšitými slovy „Království humrů“ nad náprsní kapsou. Potom se usadil za stolem a jal se telefonovat do Boothbay Harboru v Maine, odkud se do Kalifornie letecky posílali živí humři v soudcích s ledem, aby zde byli ještě týž den podáváni k večeři.

Jenny ráno přicházela oblečená jako Suzie Wongová, v těsných hedvábných šatečkách s rozparkem až k zadku, obvolávala čínské restaurace ve městě, informovala je o množství humrů, které je k dispozici, a brala od nich objednávky na dnešní večer. Čínské restaurace objednávaly většinou velké humry, které pak, nakrájené na kousky, přidávaly do různých pokrmů. V jiných restauracích, kam volával Corry, obvykle chtěli takzvaná dvojčata – tedy asi librové humry, anebo střední velikost neboli humry, vážící jednu a půl až dvě libry. Corry zatelefonoval například do restaurantu André, do přepychové francouzské restaurace, a požádal, aby mu spojili Iru – tak se jmenoval jejich zákazník – kterému předložil nabídku „pěkných, živých humrů z Maine“ a zákazník mu pověděl, kolik soudků bude potřebovat. Všechna ta práce se odehrávala jen v ranních hodinách, takže měl opět spoustu času hledat si něco l epšího.

Adele jeho vyprávění shledávala nesmírně fascinujícím.

Avšak teprve když spolu leželi v posteli, jí Corry vysvětlil, proč se nakonec vzdal myšlenky na hledání lepšího zaměstnání a vrátil se k profesi, ve které se už dobře vyznal – k loupežným přepadením.

„Jak se ukázalo,“ vykládal Guthrie, „Corry se dvěma komplici vyloupil lékárnu s celonočním provozem na bulváru La Cienega.“

Matthew nikdy nepoznal, kdy mu má věřit. Občas míval pocit, že si Guthrie vymýšlí všelijaké historky jenom pro efekt.

„Přinejmenším se ji pokusili vyloupit,“ dodával Guthrie. „S ohledem na jeho reputaci by mě nepřekvapilo, kdyby tu náprsní tašku Jacku Lawtonovi ukradl; co můžeme vědět, třeba Lawton leží někde v příkopu s rozbitou hlavou.“

Kráčeli po Lemon Avenue ke kancelářím firmy Summerville a Hope; před chvílí si spolu vypili kávu v bistru U Koblihy na rohu Parsonovy a Čtvrté ulice. V Caluse nastalo další nádherné lednové ráno. Matthew měl na sobě lehký, modrobíle proužkovaný oblek, bleděmodrou košili a tmavomodrou vázanku. Guthrie si oblékl růžovou sportovní košili s krátkými rukávy, růžové kalhoty a bílé střevíce naboso. Vyhlížel velmi elegantně. Matthew si vedle něj připadal jako účetní. v „Tak tedy on a dva kumpáni se pokusili vyloupit dragstor,“ řekl.

„Ano,“ přisvědčil Guthrie.

„Co se tam stalo?“

„Zdrhnul odtamtud, protože si všiml, že před obchodem zastavilo policejní auto. Dostal strach, že někdo z prodavačů aktivoval tiché poplašné zařízení. A tak se rychle vypařil a ty dva tam nechal.“

„Proč si vybrali zrovna lékárnu?“

„Zřejmě měl v lékárnách nějaké úspěchy již v minulosti. Avšak v obchodech s kořalkou, jak se zdá, příliš úspěšný nebyl. Tak to alespoň naznačil v rozhovoru s Adele… s paní Dobovou… než od ní tu noc odešel.“

„V kolik hodin odešel?“

„To neříkala, ale vyrozuměl jsem, že se u ní nějaký čas zdržel.“

„A o dva dny později se objevil na pláži za jejím domem mrtvý.“

„Zdá se,“ přikývl Guthrie.

„Corry – a jak dál?“

„To jí nepověděl.“

Týž den odpoledne Matthewovi zatelefonoval Morrie Bloom a oznámil mu, že lidé od FBI mrtvého identifikovali podle otisků prstů. V každém případě je jisté, že jde o Ernesta Corringtona, v minulosti dvakrát odsouzeného pro ozbrojené přepadení – v obou případech šlo o obchody s alkoholickými nápoji. K tomu prvnímu došlo v Coloradu, jeho rodném státě, a ke druhému v Kalifornii. Poslední známé bydliště měl na Veterán Avenue v Los Angeles. Třetího října se hlásil u policisty, pověřeného ochranným dohledem, ale nezmínil se mu o tom, že hodlá opustit území státu. Jeho pobyt na Floridě sám o sobě znamenal porušení podmínek ochranného dohledu.

Totéž se dá říct o krádeži Lawtonovy peněženky, pomyslel si Matthew.

Krátce po třetí hodině odpoledne zatelefonoval na sever Claire Phillipsové. Představil se a požádal ji, zda by mu mohla povědět něco bližšího o svém setkání s Jackem Lawtonem na ulici, loni v červenci.

„Vlastně to nebylo na ulici,“ odpověděla. „Bylo to v parku. Kousek od mého bytu je park, hned u řeky.“

„A stalo se to někdy v červenci?“

„Krátce po čtvrtém červenci. Asi tak týden.“

„Víte určitě, že to byl pan Lawton?“

„Ach, docela jistě. Jeho i Jill jsem poznala krátce po tom, co se vzali. Žili jsme tehdy s manželem v Caluse. Tam jsme se seznámili. Procházela jsem se v parku s kočárkem. Byl to Jack, docela určitě.“

„Povíte mi, o čem jste spolu mluvili?“

„Upřímně řečeno, byl to trochu trapný rozhovor.“

„A proč, paní Phillipsová?“

„Inu… byl tam s jinou ženou. Tvrdil, že je to jeho a Jillina přítelkyně.“

„Představil vám ji?“

„Vlastně ano. Ale, chci říct… bylo úplně jasné, že to není jen tak nějaká přítelkyně. Myslím tím, je přece ženatý s Jill, tak co se má co v parku vodit za ruku s nějakou zrzkou? Jednou se podřekl; povídal: ‚To je ale náhoda, Holly a já bydlíme jen pár bloků od vás.‘“

„Řekl vám, že bydlí spolu?“

„Nu, on to nijak nerozváděl, ale když vám někdo řekne ‚bydlíme pár kroků od vás‘, předpokládáte, že bydlí spolu.“

„Tak se jmenovala? Holly?“

„Ano.“

„Nevzpomínáte si, jak dál?“

„Simmsová? Něco takového.“

„O čem jste ještě mluvili?“

„Ach, vykládal mi, že hledá práci jako grafik, ale zatím prý neměl štěstí, a tak zvažuje i jiné možnosti. Povídal…“

„Nezmínil se vám, o jaké možnosti jde?“

„Ne. Říkal jen, že se možná vrátí na Floridu, když to tady nebude k ničemu. Chápejte, já nevěděla, že už s Jill nežijí. Brala jsem to tak, že jsou manželé a on se vodí za ruku s jinou ženskou.“

„Jménem Holly Simmsová.“

„Nebo Simmonsová, tak nějak.“

„Ale jste si jistá tím, že to byla Holly?“

„Ach, to ano.“

„A říkal, že je to jeho a Jillina přítelkyně?“

„Ano. Možná se jmenovala Simpsonová.“

„O čem jste ještě mluvili?“

„To bylo asi všechno. Říkám vám, že to bylo hrozně trapné. Já tam stála s dítětem v kočárku a on se držel za ruku s tou zrzkou. Že už s Jill spolu nežijí, jsem se dozvěděla až večer, když jsem jí zatelefonovala.“

„Abyste jí pověděla, že jste potkala Jacka.“

„Nu… ano. Je to moje dobrá kamarádka.“

„A ona vám řekla, že už spolu nežijí?“

„Vlastně se zmínila, že se jí už od dubna neozval, tak nějak to povídala, myslím.“

„A jak ten rozhovor skončil?“

„Poděkovala mi za zavolání…“

„Myslím rozhovor s Jackem.“ „Aha. Vzpomněl si, že už musí běžet, tak nějak to bylo. Vyznělo to všechno strašně trapně. Myslím, že chtěl Holly vzít někam do muzea. Nebo Simonová? Že by to byla Holly Simonová? Ne, to si pletu s Carly Šimonovou. Ale nějak tak to určitě znělo. Na začátku bylo S.“ „Nezmínil se, do jakého muzea jdou?“

„Ne.“

„Jsou tam někde poblíž nějaká muzea?“

„Ne, v naší čtvrti ne.“

„Nepověděl vám Lawton, kde přesně bydlí?“

„Prý jenom pár bloků od nás.“

„A kde bydlíte vy, paní Phillipsová?“

„Na Oválu. V čísle 1219.“

„A on tvrdil, že bydlí jen o několik bloků dál, je to tak?“

„Povídal: ‚To je ale náhodička, Holly a já bydlíme pár bloků od vás!‘ Ano.“

„Já vaše město moc neznám. Kde asi…?“

„Silvermine Oval leží na horním okraji města,“ vysvětlovala. „V osmdesátém sedmém okrsku.“

3

D etektiv druhé třídy Stephen Louis Carella seděl za stolem a díval se, jak za oknem sněží, když mu od stolku v přízemí zavolal seržant Murchinson, že má na drátě nějakého právníka z Floridy. Zrovna teď měl Carella nejvíc ze všeho zapotřebí advokáta z Floridy! Nebo advokáta odkudkoliv. Před deseti minutami volal Cotton Hawes, že uvízl v dopravní zácpě kvůli sněhu a přijede ho vystřídat nejdřív o půl šesté, možná v šest. Za pět minut nato telefonoval Bert Kling, že všechny linky metra, jedoucí západním směrem, mají zpoždění, tak se rozhodl jet radši autobusem, jenže podle toho, jak to vypadá na ulicích, se tu vůbec nic nehýbá, takže mu ještě nějakou chvíli potrvá, než se dostane do služebny. Nástěnné hodiny ve služebně ukazovaly pět minut po čtvrté. Carella stiskl tlačítko na telefonu.

„Osmdesátý sedmý revír, Carella,“ ohlásil se.

„Detektive Carello, tady je Matthew Hope. Jsem advokát z Calusy na Floridě. Jaké je tam u vás počasí?“

Pokaždé, když volá někdo z Floridy, vyptává se, jaké je na severu počasí.

„Sněží,“ odvětil Carella.

„To je mi líto.“

„No jo, sněží tady,“ opakoval Carella.

„Já to znám. Pocházím z Chicaga.“

„Co pro vás mohu udělat, pane Hope?“

„Nejsem si jist, jestli mi pomůžete. Najala si mě jedna paní, která se pokouší najít svého manžela…“

„Zkusil jste zavolat na oddělení pohřešovaných osob?“

„Před několika minutami jsem položil telefon. Navrhli mi, abych zkusil zavolat vám. Tedy, ne vám osobně, o vás jmenovitě nemluvili. Říkali jen osmdesátý sedmý revír.“

„A proč to říkali, pane Hope?“

„Protože poslední známé místo, kde se ten hledaný zdržoval, je někde poblíž čísla popisného 1219 na Silvermine Oval. Několik bloků odtud.“

„Dopustil se ten člověk trestného činu?“

„O žádném nevím. Ale možná se stal obětí trestného činu. Jeho náprsní tašku policie našla u mrtvoly muže, který měl záznam v trestním rejstříku. Jmenoval se Ernest Corrington. Říká vám to něco?“

„Vůbec nic.“

„A co jméno Jack Lawton?“

„To je ta možná oběť?“

„Ano.“

„Nikdy jsem o něm neslyšel. Říkáte, že ten Corrington je mrtvý. Jak zemřel?“

„Výstřelem z brokovnice.“

„Mhm.“

„Před nějakými deseti lety se dopustil ozbrojeného loupežného přepadení.“

„Kde se naposledy zdržoval? Předtím než ho našli mrtvého na Floridě?“

„V Los Angeles. Třetího října se hlásil u policisty, který nad ním vykonával ochranný dohled. Napadlo mě, jestli o něm u vás něco nevíte.“

„Například co?“

„Nevím. Chápete, jde o tohle: Lawtona tam viděli naposledy loni v červenci. Týden po čtvrtém červenci. S nějakou ženou, s níž v té době bydlel. Jmenovala se Holly. Příjmení začíná na S. Ale od té doby o něm nikdo nic neví. Corringtona před dvěma dny v noci zabili na Floridě a měl u sebe Lawtonovy doklady. Takže někdy mezi třetím říjnem a minulým úterým museli jeden druhému zkřížit cestu. Jestli to bylo tady, potom je Lawton u nás. Pokud je ještě naživu. A jestli to bylo na severu – pak je možná Lawton tam. Rozumíte mi?“

„Jistě. Ale pořád ještě nevím, jak vám mohu pomoci.“

„To já také nevím.“

„Chci říct, chcete snad po mně, abych běhal od dveří ke dveřím po celé čtvrti?“

Myslel to ironicky, ale ten chlápek Hope, vyhřívající se tam dole na sluníčku, to zřejmě nepochopil.

„A to byste mohl?“

„Co? Prohledat celou čtvrť?“

„Nu… jak velký je ten Silvermine Oval?“

„Samotný Oval? Nebo i s přilehlými ulicemi? V každém případě, přece bychom nemohli…“

„Samozřejmě že ne. Nechtěl bych vás obtěžovat…“

„Myslím tím, že my tady nepracujeme pro stát Florida, pane Hope.“

„To si uvědomuji. Chtěl jsem vám jen navrhnout…“

„Pane Hope…“

„Pane Carello.“

Oba se odmlčeli.

„Pane Carello,“ ozval se opět Hope. „Jestli je Lawton pořád ještě u vás, pak se přinejmenším stal obětí krádeže – a možná i něčeho horšího. Upřímně řečeno, možná jeho mrtvola leží někde v pronajatém pokoji.“

„Myslíte někde v našem okrsku?“

„Někde kolem Oválu. Někde v té čtvrti.“

„Pokud vím, v okolí Oválu jsme poslední dobou žádnou mrtvolu nenašli.“

„Poslední dobou…?“

„Za poslední dva tři měsíce. Oval je velmi dobrá čtvrť. V našem revíru ji považujeme za aristokratickou část.“

„A co zbytek vašeho revíru? Neobjevila se tam nějaká neidentifikovaná mrtvá těla?“

„Neidentifikované mrtvoly se objevují každou chvíli,“ připustil Carella. „Ale…“

„V poslední době? Řekněme v průběhu uplynulých tak dvou tří měsíců?“

„Asi ano.“

„Mohl byste to prověřit?“

„No…“

„Opravdu bych vám byl vděčný. Kdyby vás to příliš neobtěžovalo. Myslím, pokud to pro vás znamená jenom nastartovat počítač nebo tak podobně.“

Na tak zdvořilé jednání nebyl Carella zvyklý. Lidé tady na severu spolu takhle nemluvili. Určitě ne lidé v téhle branži. A kromě toho vyhovět Hopeově žádosti by neznamenalo žádné plahočení ve sněhu a pátrání po mrtvolách v ulicích; opravdu by to šlo docela jednoduše, stačí se podívat do počítače. Denní hlášení na konci služby už napsal a všichni, kdo ho mají přijít vystřídat, stejně přijdou pozdě. Tak proč by se nezabavil pátráním po Jacku Lawtonovi, který se někdy mezi říjnem a současností v tomhle velkém, ošklivém městě možná zapletl s jakýmsi Ernestem Corringtonem?

„Dejte mi vaše číslo,“ požádal.

Nejprve začal pátrat po neidentifikovaných obětech sebevražd, vražd či smrtelných nehod, k nimž na území jeho revíru došlo od loňského října do letošního ledna, a našel celkem tři – ale žádného Lawtona. Potom zúžil rozsah pátrání pouze na oblast kolem Silvermine Oval, kde nenašel vůbec nic. Pak začal podrobně prohledávat seznam identifikovaných obětí.

Šlo to pomalu, protože hlášení nebyla zakládána podle jmen obětí – na oběť se při vyšetřování každého zločinu zapomíná ze všeho nejdřív. V zimních měsících docházelo obyčejně jen zřídka k násilným trestným činům. Kdyby měl propátrat třeba časový úsek od června do září, seděl by nad tím až do půlnoci. Ale v tomto případě nedošlo alespoň podle měřítek zdejšího okrsku – k mnoha napadením, ozbrojeným loupežím, znásilněním. V období od třetího října, kdy se Corrington naposledy hlásil svému…

Něco ho napadlo.

Proč hledat v záznamech oběť, když má po ruce bývalého vězně, který porušil podmínky ochranného dohledu?

Rychle vyťukal CORRINGTON ERNEST a stiskl tlačítko HLEDAT.

Policie z 87. revíru se ozvala až druhý den ve čtvrt na jedenáct dopoledne. Matthew seděl za stolem ve své rohové kanceláři a díval se na hustý déšť za oknem, potírající všechny představy o Floridě jakožto prázdninovém ráji. Palmy se zmítaly ve větru, ohýbaly se a praskaly, po chodnících poletovaly utrhané vějířovité listy, ve strouhách u obrubníků bylo po kotníky vody. Je čtyřiadvacátého ledna – a přijde tohle.

„Na čtyřce máte detektiva Parkera,“ ozvala se Cynthia.

Udeřil do tlačítka a ohlásil se: „Matthew Hope.“

„Andy Parker,“ řekl nějaký hlas. „87. revír.“

„Jak se máte, pane Parkere?“

„Fajn. Volám ohledně vašeho včerejšího dotazu. Já jsem na tu hlášku vyrazil jako první, tak to Carella předal mně.“

„Ano, čekal jsem, až se mi ozvete.“

„No, přišel jsem teprve před chvílí. Zjistili jsme tohle: Krátce před Vánoci…“

Ernest Corrington, jak se ukázalo, míval ve zvyku zaplétat se do hospodských rvaček. A prohrávat v nich. Nedlouho před Vánoci v jistém lepším podniku, oficiálně zvaném U Stříbrného poníka a místními lidmi důvěrně nazývaném U Poníka, nedaleko místa, kde si tehdy muž jménem Jack Lawton pronajal zařízený byt…, ale k tomu se detektiv Parker dostal až později.

Tak tedy, v pátek dvacátého prosince večer majitel klubu U Stříbrného poníka, známého mezi lidmi z okolí jako U Poníka, vytočil linku 911 a ohlásil, že v jeho malém nablýskaném království právě probíhá pěstní zápas. O pět minut později na místo dorazila posádka vozu A3 z osmdesátého sedmého okrsku a zjistila, že se celé to pozdvižení mezitím přeneslo na ulici před klubem, kde se tři chlapi snažili vykopat vnitřnosti z nějakého muže, válícího se na chodníku, zatímco čtvrtý se je od něj snažil odtáhnout. Policie všech pět aktérů zadržela. Potlučenou, zkrvavenou obětí na chodníku byl jistý Ernest Corrington. A tím, kdo se mu snažil pomoci, byl jeho kámoš Jack Lawton.

Vzhledem k tomu, že Poník je nóbl podnik v bohaté čtvrti, byli vyšetřováním pověřeni detektivové, a ne obyčejní modrokabátníci, kteří se dostavili jako první na místo činu. Jako ve většině hospodských rvaček i tentokrát všichni zúčastnění trvali na tom, že jednali v sebeobraně. Tri nepochybné vítěze vyslýchali detektivové Cotton Horše a Meyer Meyer – tam na severu, v osmdesátém sedmém revíru, mají vážně moc zvláštní jména. Andy Parker vyslechl Corringtona a Lawtona; oba utrpěli celou řadu oděrek a modřin.

Ukázalo se, že Corrington přijel z Kalifornie na východ strávit pár dnů popíjením ve společnosti svého starého kamaráda Lawtona s tím, že později se spolu vydají na Floridu. Stáli prý v baru a hovořili o čistě osobních, soukromých záležitostech, když ti tři opilci, postávající vedle nich…

„Neříkali, o čem tak osobním a soukromém spolu hovořili?“

„Mně ne.“

„A jinému policistovi?“

„O ničem takovém nevím.“

„No dobře. Co bylo dál?“

„Ti tři prý měli nějaké připomínky a zničehonic začaly lítat pěsti.“

„Jaké připomínky?“

„Nemám ponětí. Prý opilecké.“

I když byla pravda, že po všech hospodských potyčkách, které Parker kdy vyšetřoval, všichni účastníci rvačky do jednoho vždycky tvrdili, že všichni ostatní byli opilí, tito dva vypadali poměrně střízlivě a jejich výpověď zněla velmi věrohodně. Kromě toho bylo těsně před svátky a Parker se nehodlal otravovat se vznášením obvinění za pitomou rvačku. Mír na zemi lidem dobré vůle, pomyslel si a zapsal si jenom jejich čísla sociálního pojištění a data narození, aby v počítači zkontroloval, jestli na ně není vydán zatykač. Nic nenašel a poslal je domů s varováním, aby se příště nepouštěli do pranice s chlapy, kterých je víc a jsou větší než oni.

„Poslal jste je domů – kam domů?“

„Lawton měl pronajatý byt na Crestu. Corrington bydlel u něj.“

„Máte ještě tu adresu?“

„Jistě. 831 South Crest.“

„Žil tam s nějakou ženou, ne?“

„O tom já nic nevím.“

„Jmenovala se Holly – nevím jak dál. Prý to začínalo na S.“

„O tom taky nic nevím.“

„A co to Corringtonovo porušení podmínek ochranného dohledu v Kalifornii?“

„V počítači se nic neobjevilo. Pokud vím, počítače jednotlivých států nejsou navzájem propojené. Dokud z Kalifornie nedorazí příkaz k zatčení, neukáže nám to tady u nás nic.“

„A taky neukázalo.“

„Aspoň tehdy v prosinci ne.“

„A co teď?“

„Já to prověřoval tenkrát, ne teď. Stejně už by bylo trochu pozdě, ne? I kdyby Kalifornie vydala zatykač, ti chlapi se mezitím odstěhovali na Floridu.“

„To vám řekli? Že se sem chtějí odstěhovat? Nebo jeli jenom na návštěvu?“

„Mně se zdálo, že tam chtějí odjet natrvalo.“

„Jak to myslíte?“

„Povídali, že spolu budou na Floridě podnikat. Prý tam vyrazí hned po Vánocích a rozjedou nový podnik. Proto se jim tak ulevilo, že jsem to nepředal federálům.“

„Vy jste je tedy vůbec neobvinil, je to tak?“

„Inu, byly Vánoce.“

„A co ti ostatní tři?“

„Taky jsme je nechali běžet. Máme tady dost opravdových lumpů.“

„Vy si tedy myslíte, že se po Vánocích vydali na Floridu, ano?“

„Alespoň o tom mluvili.“

„Neříkali kam na Floridu?“

„Jenom na Floridu.“

„Ne do Miami nebo do St. Pete nebo…“

„Jenom na Floridu. Ale vzhledem k tomu, že jste Corringtona našli mrtvého ve vašem pěkném městě, řekl bych, že možná měli namířeno právě tam. Vy ne?“

Ten chlap mluvil otráveným, drzým tónem, jako kdyby chtěl dát najevo, že už tam, na zmrzlém severu, viděl a zažil úplně všechno, a žádné řeči z vlahého jihu ho nezajímají. Matthew přesto pokračoval.

„Nezmínili se o tom, v čem chtějí podnikat?“

„Vzhledem k tomu, o čem jste mluvil s Carellou, že ten chlápek má za sebou dvě ozbrojená přepadení, bych řekl, že třeba chtěli vylupovat obchody s potravinami, nemyslíte?“

Pořád ten drzý tón.

„Ale neřekli vám, kdy se po Vánocích chtějí vydat na jih a rozjet tady to loupežnické řádění?“ otázal se.

Když máte za sebou nějaký čas strávený v kómatu, taky se někdy chováte drze.

„Ne, neřekli. Ale dnes ráno jsem zavolal správcové toho domu, kde si Lawton pronajal byt, čistě abych vám udělal laskavost. Prý měl ten byt pronajatý na půl roku a nájemní smlouva končila třicátého prvního prosince. Na Nový rok se vystěhoval. Ten jeho kamarád Corrington odjel s ním.“

„Měli s sebou nějakou ženu?“

„Neptal jsem se.“

„Takže podle té domovnice odjeli sem na Floridu prvního ledna.“

„Ano, na Nový rok.“

„Máte ještě něco, co bych měl vědět?“

„Servírka z toho baru tvrdí, že chvíli před tou rvačkou někdo z nich vytáhl bouchačku.“

„Který z nich?“

„Kdo to má vědět? U nás jsme je prohledali a nikdo z nich ozbrojený nebyl. To je ponaučení o spolehlivosti očitých svědků.“

„Ještě něco?“

„Tohle vám snad nestačí?“ odsekl Parker a zavěsil.

Člun se prodíral slušně rozbouřenou hladinou zálivu poblíž Calusy; nikde v dohledu neplula žádná jiná loď, jen v dálce, na obzoru, lovilo několik traulerů. Calusa je vodácké město. Někteří lidé dokonce tvrdí, že nemá smysl tu bydlet – nebo kdekoliv jinde na pobřeží Floridy – pokud si člověk nepořídí nějakou loď. Většina vodáků však, bůhví proč, dává přednost před zálivem hladině průplavu, spojujícího obě pobřeží. Na průplavu je předepsaná maximální rychlost asi dvacet uzlů. A jakmile vjedete do klidové zóny, musíte zpomalit ještě víc. Vzdálenost, kterou byste po zemi urazili za čtyřicet minut, vám po vodě trvá několik hodin.

Jack s Jill si krátce po svatbě koupili malý člun Grady-White; dostali ho velmi lacino od člověka, který se stěhoval zpátky na sever. Často na něm vyplouvali do zálivu, protože dávali přednost pocitu svobody na širém moři před uzavřeností v těsných březích průplavu. Jill se tenkrát vyděsila k smrti, když se Jack rozjel na plný plyn a jejich lodička začala poskakovat po vlnách jako tanečnice na diskotéce. Později, když začaly jejich hrátky, vyjížděli o víkendech do Everglades, spávali na palubě a nikdo je nerušil. To už je dávno.

Miklos Panagos měl štíhlou, bílou jachtu, dlouhou skoro deset metrů. Čert ví, kolik mohla stát – snad pět šest milionů babek. Seděl na zadní palubě – kolem poletovala vodní tříšť, za lodí kroužili rackové, pro případ že by někdo hodil do moře nějaké odpadky – a handrkoval se s Jackem o peníze, jako by byl jen obyčejný úředníček, a ne loďařský magnát, který má podobné jachty ve všech přístavištích na světě.

„Na druhou stranu,“ řekl Jack, „se cena té nádoby odhaduje na dva a půl milionu dolarů.“

„Její tajemství se odhaduje na dva a půl milionu dolarů,“ opravil ho Panagos se vztyčeným ukazováčkem před obličejem poďobaným od neštovic. Měl na sobě oblečení typické pro Athény v měsíci srpnu – dnes v Caluse bylo přesně takové počasí. Sandály z hnědé kůže, bílé bavlněné kalhoty a bílou bavlněnou košili s rozhalenkou, pod níž bylo vidět tlustý zlatý řetěz a kříž. „Jak oba víme,“ pokračoval, „neexistuje žádný dokument, který by potvrzoval…“

„Víme, že byl v té věznici…“

„Ano, to víme. A také víme, že se tam našly nádobky od léků, ano. Ale nakolik je pravděpodobné, že pil právě z téhle? Kdo to ví? V tom je ta záhada, příteli. Pokud je to opravdu ta lahvička, v tom případě ano, má cenu dvou a půl milionu, možná i víc. Ale když ne, tak je bezcenná. Jak víte, našli jich celkem třináct.“

„Vím. Jenže, jestli jde o tu lahvičku, z které se doopravdy…“

„Jestli. O tom se stále vedou spory, příteli. V tom je právě ta záhada. Proto jsou lidé ochotní platit jen za to, aby si ten zatracený krám mohli alespoň prohlédnout! Mimochodem, ve vyprávění o jeho smrti se ta nádoba popisuje jako číše, víte, a ne láhev. Docela určitě se tam hovoří o číši.“

„Ale oni nenašli třináct číší. Našli třináct láhví. A on pil právě z téhle. Kromě toho, jednotlivé překlady se v tomhle bodě liší. A vůbec, jaký je v tom rozdíl? Vy sám jste řekl, že pro cenu je určující záhada. Nevíme určitě, jestli je turínské roucho opravdu tím rubášem, v němž pochovali Ježíše, že ano? Ale obecně se soudí…“

„Ano, obecně se soudí…“

„Jde o to, co si myslí veřejnost, a o tajemství, ano…“

„Ano, přesně o to jde. Legenda přetrvává, s tím souhlasím. A legenda určuje cenu.“

„Takže ohledně ceny té lahvičky jsme zajedno?“

„Kdo říká, že ne? Myslím, že za ty peníze stojí, do posledního centu. To jsem řekl už Corrymu a opakuji to i vám. Jde jen o to, že podle mě je sto tisíc dolarů dostatečně vysokou zálohou.“

„Za opci se obyčejně platí…“

„Ach, vy to tedy považujete za opci?“

„Platíte za záruku exkluzivity, ano. Za opci. A to bývá obvykle deset procent, pane Panagosi.“

„Je mi líto, ale dvě stě padesát tisíc dolarů nepřipadá v úvahu.

O tak absurdní částce se Corry nikdy nezmínil. Kdyby byl ještě naživu…“ Panagos potřásl hlavou, jako by mrtvého velmi postrádal. Ve skutečnosti se s ním sešel jenom jednou, když ho Corry poprvé kontaktoval v Miami.

„Myslím, že si Corry neuvědomil, jak vysoké budou náklady,“ namítl Jack. „Mám-li se vám zaručit za dodání, musím najmout nejlepší lidi…“

„Vaše pracovní náklady jsou jen vaše věc.“

Přesně tak to řekl. Pracovní náklady.

„Ale jak si to představujete, že dám čtvrt milionu dolarů člověku, kterého prakticky neznám. Tvrdíte, že jste schopen mi tu nádobu obstarat. A já odpovídám: dobře, věřím vám. A také říkám, že sto tisíc dolarů musí stačit. Bez urážky, pane Bensone…“

Tak se mu Jack představil. Jako Charles Benson.

„… já o vás vůbec nic nevím. Když s mými sto tisíci dolary zmizíte, co potom, příteli, na koho bych se měl obrátit?“

Rozhodil rukama s dlaněmi obrácenými k nebesům, jako by naznačoval, že může jen doufat, že mu budou bohové nakloněni.

„Vy byste mě našel docela určitě,“ mínil Jack.

„Ach, to jistě, věřte mi. Ale nesnáším zmatky.“

„Dohodněme se na dvou stech,“ navrhl Jack.

„Lituji.“

Jack cítil vůni peněz.

„Tak sto padesát.“

„Raději se přestaneme handrkovat, pane Bensone. Je tedy náš obchod uzavřen?“

„Tak dobrá, sto tisíc,“ ustoupil Jack.

Panagos luskl prsty. Z podpalubí vylezl bosý, zašedlý chlapík v obleku, připomínajícím modrobíle pruhované pyžamo. Panagos na něj jenom kývl. Muž se vrátil zase dolů a v mžiku byl zpátky s aktovkou, jakou nosívají studenti na právech, aby vypadali jako ostřílení borci soudních síní. Byla otlučená, hnědá, naditá k prasknutí, se zvrásněným, koženým držadlem, uzavřená mosaznou přezkou. Panagos ji otevřel. Jack se díval, jak z aktovky na stůl vytahuje balíčky bankovek, převázané papírovými pásky.

„Přepočítám vám je,“ řekl.

„To není nutné,“ namítl Jack.

Panagos začal nahlas počítat bankovky.

„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, tisíc. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest…“

A tak dále.

Jack si najednou vzpomněl na film Asfaltová džungle, který si hodně lidí plete s filmem Džungle před tabulí, možná proto, že v obou filmech hraje Louis Calhem. V tom filmu je scéna – v Asfaltové džungli, ne v Džungli před tabulí – kde jeden člověk, jehož hrál Marc Lawrence, který měl doopravdy poďobaný obličej, počítá uloupené peníze, všichni se na něj dívají a on si otře čelo kapesníkem a omlouvá se: „Když vidím tolik peněz, vždycky se zpotím.“

Jack si na ten film a na Marka Lawrence vzpomněl, nejspíš protože Panagos, počítající stodolarové bankovky, byl poďobaný a také se potil. Zatím napočítal jenom čtyři tisíce dolarů. Takže zbývalo ještě devadesát šest.

„Nedáte si něco k pití?“ zeptal se, přestávaje na okamžik počítat.

Bylo teprve jedenáct hodin dopoledne. Jack obyčejně tak brzy s pitím nezačínal, ale co, k čertu, sto tisíc dolarů, to stojí za malou oslavu, pomyslel si, i když ho ještě pořád trochu hnětlo, že se mu z těch dvou a půl milionu dolarů podařilo získat jen tak malou zálohu.

„Dal bych si trochu černého Johnnieho s ledem,“ požádal. Panagos opět luskl prsty na chlapíka v pyžamu, který převzal objednávku a neslyšně se vzdálil pro Jackovu skotskou a Panagosův koňak.

Skotská chutnala chladně, čistě a přepychově. Jack myslel na to, že druhého února už bude mít v ruce i zbytek z těch dvou a půl milionu a bude si moci objednat Johnnieho Walkera s černou etiketou, kdykoliv na něj dostane chuť. Panagos usrkával svůj Courvoisier, přepočítával stodolarovky a potil se jako vepř. Jack hleděl na vršící se bankovky. I on se začal potit.

„… devadesát osm, devadesát devět, sto,“ řekl konečně Panagos a postrčil hromádku stodolarovek přes stůl jako krupiér, vyplácející velkou trefu. „Do puntíku přesně sto tisíc, jak vy říkáte.“

Jak se říká, pomyslel si Jack, ale nechal si to pro sebe.

„Děkuji,“ řekl místo toho a začal ukládat peníze do kožené diplomatky, kterou dostal od Jill k osmému výročí jejich svatby. Tehdy ještě byli sami. Ty hrátky začaly až později. Brali se v srpnu a ta hra začala až týden před devátým výročím. Jsou svoji už šestnáct let, milenci ze střední školy. Kdo by si to byl pomyslel?

Panagosův sluha jim dolil sklenice.

Panagos svoji sklenku zvedl k přípitku.

„Na získání číše,“ řekl.

„Na číši,“ přidal se Jack.

Ty lacinej parchante, pomyslel si.

Už je to sedm nebo osm let.

Tenkrát, když poprvé spatřila Jacka a Jill Lawtonovy, byla neděle. Na travnaté ploše před novou knihovnou na břehu zátoky, kousek od silnice, probíhala aukce předmětů, získaných od slavných lidí. Zvadlý, vyprahlý, sluncem spálený trávník se táhl až k vodě. Od poloviny června nezapršelo. Celé město bylo na pokraji samovznícení. Melanie si občas přeje, aby opravdu chytlo plamenem. To vedro je na padnutí. Tak horký srpnový den ještě na Floridě nezažila, a žije tu už docela dlouho, tomu věřte. Větší vedro už snad ani nemůže existovat.

Dnešní aukci řídí Clayton Landers, předseda správní rady knihovny. V městě, jako je Calusa, bývá srpen nejkrutějším měsícem, ať si o tom pan Eliot tvrdí co chce. Nikde nebývá větší horko než v Caluse v srpnu. Pracháči jsou v srpnu pryč, lyžují v Argentině nebo plachtí na fjordech v Norsku; jsou kdekoliv, jen ne v Caluse, kde se dá na chodníku usmažit vajíčko a člověk má pocit, že se každou chvíli rozpustí a vyteče z kalhot rovnou na trávník před novou caluskou knihovnou, kde právě Clayt zahajuje „tuto aukci předmětů, získaných od celebrit“. Lidé se trousí ke skládacím židlím před pódiem, vyzdobeným červeno-modro-bílou vlajkoslávou, která tu zůstala od čtvrtého července.

V měsíci srpnu si zdejší lidé vymýšlejí všechno možné, aby se nezbláznili. V srpnu se zde pořádají středověké jarmarky, regaty, rodeo v Ananburgu a také tahle „aukce darů od slavných lidí“ na záchranu knihovní sbírky novin, s nejstaršími exempláři až z roku 1912. Jde o to přenést je všechny na mikrofilm, aby se příští generace zdejších křupanů mohly poučit o minulosti téhle úžasné díry, která je jejich domovem. Melanie neví, kdo jako první přišel na nápad uspořádat aukci předmětů, jež patřily slavným osobnostem, ale určitě to byla nějaká vychrtlá knihovnice v nějakém městě, podobném Caluse, když ji jednou v noci v posteli napadlo, že by mohla pro svoji knihovnu, sotva se držící nad vodou, vydělat nějaký peníz trochou podkuřování slavným spisovatelům z celého světa.

Šlo jenom o to jim rozeslat dopisy – bylo úplně jedno, že nejsou z Calusy na Floridě nebo ze Zalátaných Kaťat v Tennessee či z Hovězího Špízu v Indianě, kde se ta která aukce má skutečně konat. Prostě se jim napíše, že pořádáme aukci na záchranu oddělení Edny Mae Oliverové v místní knihovně a jestli by, prosíme pěkně, nebyli tak laskaví a neposlali nám jednu ze svých knih s autogramem nebo několik stránek z právě rozepsaného díla, případně třeba jen starou tenisovou fusekli, kterou kdysi používali. Je to pro dobrou věc, milé celebrity, prosíme, pomozte nám. Většina spisovatelů se za celebritu nepovažuje a většině spisovatelů také starého čerta záleží na knihovně v nějakém zapadákově ve státě Maine. Přesto všichni tak či onak odpoví a zničehonic tu máme hromádku knih, které bude Melanie jednu po druhé brát do ruky a předvádět, zatímco Clayt bude o jednotlivých položkách vykládat celé té tl
upě jinak docela rozumných lidí, vysedávajících v poledním slunci na skládacích židličkách.

Lawtonovi dorazí několik minut před začátkem aukce.

Je strašné vedro.

Jill Lawtonová…

Ještě neví, kdo jsou, nezná jejich jména, vidí jenom pohlednou mladou dvojici, procházející prostřední uličkou a hledající volná místa. Našli je ve třetí řadě vpravo. Melanie je pozoruje…

Někteří z přítomných pohlížejí s pohrdáním na jejich tenisové úbory; oba vypadají poněkud unaveně, dokonce jsou trochu zpocení. Jill má na sobě bílé šortky a přiléhavou bílou halenku, Jack přišel v modrých šortkách a bleděmodrém tričku. Melanie odhaduje, že určitě nepatří mezi členy zdejšího nóbl Clarendon Clubu, kde se na kurtech povoluje jenom čistě bílé oblečení – ne že ona by si tam někdy zahrála. V tomto období svého života – je jí teprve devatenáct – Melanie pracuje jako sekretářka v lékařské ordinaci; proto také je dnes tady. Její šéf, doktor Arthur Lauterbach, je členem správní rady knihovny, a právě on ji požádal, zda by jim s tou aukcí nepomohla, je přece jen pěkné děvče, že ano.

Doopravdy je pěkná. Zvlášť teď, když se opět vrátila k blond vlasům. Vždycky se cítila lépe jako blondýna. Váží už zase jenom třiapadesát kilo, ví, že je fit a pěkně opálená, když tu tak stojí a dívá se, jak Jack a Jill – jejichž jména ještě stále nezná – usedají na svá místa mezi ostatními, kteří přišli v košilích, kravatách a letních šatech. Taková aukce, to je přece seriózní záležitost. Sama Melanie má dnes na sobě krátké bílé bavlněné šaty s nepříliš hlubokým výstřihem, ale i tak docela zajímavé, aspoň podle jejího mínění. V pase je má stažené širokým zeleným páskem stejné barvy jako její řemínkové sandály. Dívá se, jak se Jack a Jill zdraví se známými, a potom už začne aukce a ona musí předvádět knihy a další položky…

Jeden spisovatel z Montany jim poslal malý bílý váček od tabáku značky Bull Durham, jenž kdysi obsahoval tabák, z kterého si kroutil cigarety, věřili byste tomu? Připsal k němu: Hodně štěstí Calouské knihovně – dokonce napsal chybně jméno města. Váček se prodal za pětasedmdesát dolarů. Melanie odhaduje, že to dělá asi o sedmdesát dolarů víc, než kolik stál v době, kdy ještě obsahoval tabák, a než k němu majitel připojil tu psanou poznámku.

Lawtonovi…

Jejich příjmení poprvé uslyšela ve chvíli, kdy se začala dražit ta kniha od Stephena Kinga. Má hnědou, papírovou vazbu – není to žádný lesklý paperback; je to větší svazek v hebkých deskách. Jmenuje se Šest povídek. Clayt vykládá, že je to soukromé vydání v omezeném počtu jedenácti set kusů, vytištěné u firmy Stienhour Press v Lunenburgu, ve státě Vermont. Autor všechny výtisky vlastnoručně opatřil čísly a podpisem. Vyvolávací cena je sto dolarů, Jack Lawton – později Melanie zjistí, že se tak jmenuje – zvedne ruku a Clayt oznámí: „Mám první nabídku od Lawtonových.“

Z nějakého důvodu se Melanie usměje.

A právě když se usmívá, náhodou se na ni podívá Jill.

Nad vyprahlým trávníkem mezi nimi přelétne jakýsi elektrický výboj.

Tedy, Lawtonovi tu knížku od Kinga nezískali, přestože přihazovali až do tří set dolarů. Nakonec se prodala za devět set padesát dolarů, což byla nejvyšší dosažená kupní cena za celý den, ovšem, vždyť se taky jednalo o Stephena Kinga, a ne o nějakého škrabálka bůhví odkud. Později, když všichni pijí punč u stolů, postavených dole, na břehu zátoky, kde není o nic chladněji než před knihovnou, jim Melanii představí její zaměstnavatel, doktor Arthur Lauterbach. Zmíní se o tom, že Jack je grafik a vytvořil záhlaví na jeho dopisních papírech. „Znáte přece naše záhlaví, Mel?“ A ona odpoví: „No ovšem, jak se vám daří?“ Nejprve stiskne ruku Jill a potom Jackovi, potřesou si rukama jen krátce a Lauterbach se odšourá pozdravit se s jinými doktory.

Na trávníku je tak horko.

„Vy asi máte Stephena Kinga moc rádi,“ poznamená Melanie.

„Ach, to tedy ano,“ přisvědčuje Jill.

„Lituju, že jsme nemohli přihazovat déle,“ omlouvá se Jack.

„Panečku, devět set padesát.“ Melanie obrátí oči v sloup.

„Je vám také tak horko jako nám?“ zeptá se Jill.

„Uff,“ odfoukne si Melanie.

„Nešla byste si k nám zaplavat?“ nadhodí Jack.

Váhá jen okamžik.

Potom řekne: „Tak fajn.“

Zatímco usrkávají gin s toníkem u bazénu za jejich domem na Whisper Key, dozví se Melanie, že Jackovi je třicet let a Jill je o tři roky mladší. Jsou svoji už skoro devět roků…

„Příští týden máme výročí,“ dodává Jack.

„Dvacáté,“ doplňuje Jill.

… a poslední dva a půl roku prožili tady, na Floridě. Mezitím už jsou všichni jen v plavkách, Jill má na sobě modré bikiny, které jí jdou k očím, Jack si oblékl přiléhavé surfařské plavky a Melanii půjčili černý jednodílný komplet. Je asi pět hodin nebo půl šesté a slunce se začíná sklánět k obzoru, ale dřív než v sedm v půl osmé se nesetmí. Někdy kolem šesté už pijí asi třetí skleničku a začínají se pošklebovat různým týpkům, s nimiž se člověk setkává při nespočetných charitativních akcích v Caluse. Tahle zábava způsobí, že jsou si najednou bližší, protože si všichni tři připadají mnohem dokonalejší než takoví lidé, jako je Clayton Landers, Arthur Lauterbach či Samantha Nelsonová, kteří tu dnešní událost sponzorovali. Jill předvádí slušnou imitaci Sammy (jak místní lidé důvěrně oslovují Samanthu), přesně vystihujíc její silný jižanský přízvuk. Oznamuje shromážděnému
obecenstvu na travnaté ploše, že letošní aukce vytěžila pro knihovnu o tifíc fto padefát dolarů víc než loňská aukce. „No, co tomu fikáte?“

Slunce každou chvíli zapadne, ale pořád panuje horko k zalknutí. Cizí příchozí do Calusy nikdy nedokážou pochopit, proč tu v létě nebývá chládek ani v noci. Zdá se, že vedro přetrvává i po dešťových přeháňkách. Melanie si říká, že ani alkohol v tomto ohledu moc nepomáhá, nejspíš ještě zvyšuje tělesnou teplotu. Přála by si mít na sobě takové bikiny, jako má Jill, ale tyhle jednodílné plavky jí jako jediné z Jillina šatníku padly; Jill je prý nosila před několika lety, když ještě byla štíhlejší. „Přála bych si mít tvoji postavu,“ přiznala se Melanii, i když jí rozhodně nikdo nemůže předhazovat, že by snad byla tlustá. Její křivky jsou jen o něco výraznější než Melaniiny. Takovou postavu by Melaniina maminka možná označila slovem zaftig. Což, jak si Melanie domýšlí, nejspíš znamená smyslná. Ano, Jill má v sobě jakousi smyslnou malátnost. Možná za její poněkud ztěžklá víčka můž e také alkohol. Nebo horko.

Později už si Melanie nedokáže vzpomenout, kdo vlastně navrhl, aby se svlékli a šli si zaplavat nazí. To už padla tma a v okolních domech se nesvítí; kromě toho je kolem dostatek listoví, skrze něž nikdo nemůže vidět, co tu Lawtonovi a jejich devatenáctiletá návštěvnice chtějí potmě provádět. Jack si stáhl plavky jako první – v takových situacích se vždycky nejdřív odhodlají muži – a rozběhl se k okraji bazénu, Melanie zahlédla jeho poměrně dlouhý, bimbající se přívěsek. Potom skočil. Jill si pomalu stáhla vršek od plavek, svlékla si kalhotky a velmi elegantně odkráčela ke schůdkům bazénu. Se vstupem do vody si dala na čas. Vzduch i voda měly skoro stejnou teplotu, takže nehrozil žádný šok. Ani jí neztvrdly bradavky, všimla si Melanie. Na okamžik zaváhala, pak dopila gin s toníkem a postavila skleničku na kulatý stolek z umělé hmoty. Stáhla si jedno ramínko černých plavek, potom druhé, vysoukala se z
nich, odkráčela ke schůdkům stejně hrdě jako před chviličkou Jill a spustila se nahá do vody.

Pět minut poté už ji Jill důkladně políbila na ústa.

To byl začátek.

4

Pořád ještě sněžilo.

Snad proto musel Carella stále myslet na Floridu a na tamního advokáta, který mu ve čtvrtek telefonoval. Ale ani tak by nejspíš pro onoho chlapíka jménem Hope nic neudělal, nebýt toho, že se shodou okolností v sobotu odpoledne ocitl právě v Silvermine.

Ve čtvrti Silvermine dochází k vloupáním běžně. Takový zloděj totiž ví, že vybílit kvartýr v některé z chudších čtvrtí je z hlediska zisku méně výhodné než vybrat nóbl bejvák, odkud si toho člověk odnese mnohem víc než jen obstarožní televizi. Zločinec, který se vloupal do bytu 12C v čísle popisném 1120 na Silvermine Oval, si odnesl, mimo jiné, i tu nezbytnou televizi (dokonce dvě) a k tomu servis z ryzího stříbra pro dvanáct osob a ještě čtmáctikarátový zlatý prsten s leštěným smaragdem a také grafiku od Picassa v hodnotě jednoho sta tisíc dolarů a jeden kožich – plně vypouštěného norka.

Carella odjakživa dumal o tom, co to vlastně takový vypouštěný norek je. Mají snad ty maličké norky někde zavřené, než z nich nadělají kožichy? A potom je vypouštějí? A existuje také částečně vypouštěný norek? Doufal, že ho kožešníci nezahrnou vysvětlujícími dopisy. Nebo ochránci zvířat.

Také doufal, že už konečně přestane sněžit.

Toto město nebyl Cleveland ani Chicago, ale i tak zde v zimních měsících padalo poměrně dost sněhu; jenže tuhle zimu ho bylo víc než dost. Za minulý týden napadly dva metry a pořád ještě sněží; to už přestává všechno, jak ráda říkávala Carellova matka. Od řeky Harb svištěl kanadský severák, který mu rozcuchal vlasy a zmrazil uši. Carella nikdy nenosil klobouk.

Byl to vysoký, štíhlý muž ve věku něco přes třicet let, s atletickým držením těla – i když to se dalo těžko poznat, když se teď brodil navátým sněhem k zaparkovanému autu s očima přimhouřenýma do uzoučkých škvírek, aby je ochránil před vířícími, bodavými vločkami. Opět si vzpomněl na Matthewa Hopea tam na jihu, na Floridě, v Caloopi, nebo jak se to jmenuje, a znovu ho napadlo, kam se asi poděla ta dívka. Jestliže Lawton v červenci žil s nějakou Holly, kde asi byla v prosinci? Blížil se ke Crest Avenue; tabulku se jménem ulice nebylo skoro vidět pro padající sníh. Ve čtyři hodiny zaplála pouliční světla, také okna bytů se začala rozsvěcet, město najednou vyhlíželo útulně a bezpečně jako v nějaké scéně od Dickense. To určitě. Vtom ho napadlo, proč by nemohl zaskočit za domovnicí a položit jí pár otázek? No co, když už je tady v okolí…

Číslo 831 na Crest Avenue byla vysoká, úzká budova, stísněná mezi dvěma patnáctiči šestnáctipatrovými věžáky. Červená cihlová zeď vklíněná mezi bílé nebo šedé bloky – v oslepujícím sněžení se to dalo těžko rozlišit. Vystoupal po schodech ke vstupním dveřím, našel zvonek s nápisem Správce, zazvonil a čekal; s rukama v kapsách, s hlavou skloněnou. Vlasy a ramena kabátu mu pokrývaly drobounké sněhové vločky.

Dveře přišla otevřít asi šedesátiletá žena ve svetru. Carellova maminka takovým svetrům říkala „cukrářské“. Byl rozměrný, zelený, vlněný, s límcem jako šála. Zamžourala na Carellu, potom na vířící sníh za ním, nespokojeně mlaskla, opět se zaměřila na něj a řekla: „Ano?“

„Detektiv Carella,“ představil se. „Osmdesátý sedmý revír.“ Vytasil odznak. „Smím dál, prosím?“

„Co je zase za malér?“ zeptala se.

O žádném předchozím maléru nevěděl, ale v téhle čtvrti se vždycky něco dělo. „Žádný malér, paní,“ upokojil ji. „Chtěl jsem vám jenom položit několik otázek o jednom z vašich bývalých nájemníků. Mohu dovnitř, prosím?“ Cítil, že ho to sněžení zvýhodňuje. Vypadá trochu jako Malý Tim – i když nemá berličku. Domovnice se tvářila pochybovačně, ale ustoupila ze dveří a dovolila mu projít do malé vstupní haly s orientálním kobercem, který už asi zažil lepší časy někde v Teheránu. Po pravé straně mosazné schránky na dopisy, na stropě kulovité svítidlo, za domovnicí spatřil prosklené dveře. Pořád ještě nevěděl, jak se jmenuje.

Vypadala dost hrozivě; velká, kostnatá ženská se špičatým nosem a šedivými vlasy sestřiženými do útvaru, který fanoušci krasobruslení označují výrazem vlající cíp. Na očích takové ty brýle, co nosil Ben Franklin, a pod zeleným svetrem tvídová sukně, jakou měla na sobě ta odbornice v tom Hitchcockově filmu. Ve scéně v restauraci, když se všichni snaží najít nějaké vysvětlení, proč ti ptáci dělají takovou spoušť. Opilec u baru pořád zvedá skleničku a breptá: „To je konec světa.“ Paní Bundyová – tak se jmenovala ta dáma, co jim všem vysvětlila, v čem spočívá rozdíl mezi havranem a vránou; zapálila si cigaretu a začala poučovat. Ano, tahle domovnice z čísla 831 na Crest Avenue se té paní moc podobá, až na ty brýle. Paní Bundyová. Dočetl se někde, že autor scénáře, nějaký námezdní pisálek, ji pojmenoval podle jedné ulice v Los Angeles, kde by si Carella právě v tuto chvíli přál být. Bu tam, anebo v Caloopi na Floridě. Zavřel za sebou dveře.

„Promiňte, paní,“ omluvil se, „ještě neznám vaše jméno.“

„Grace Hardyová,“ představila se. „Paní Grace Hardyová.“ To se jménu Bundyová vůbec nepodobalo; někdy člověk vyhraje, jindy ne. Bundy Drive. Tak se jmenovala ta ulice.

„On už si zase někdo stěžoval?“ vyptávala se.

„Proč by si měl někdo stěžovat, paní Hardyová?“

„Skrz tu rampu pro skateboardisty, co máme na střeše.“

„O tom nic nevím. Byly nějaké stížnosti?“

„V zimě tolik ne, protože je tam pro ně na ježdění moc zima. Ale jak se oteplí, začnou si lidi z vedlejších baráků stěžovat na hluk. Proč jste vlastně přišel, pane Capella?“

„Carella,“ opravil ji. „Telefonoval mi jeden advokát z Floridy…“

Vždycky je nejlepší říci pravdu, pokud není nutné lhát.

„… a vyptával se na muže jménem Jack Lawton, který, jak jsem vyrozuměl…“

„Pan Lawton, jo,“ přikývla.

„Kdysi tady bydlel, je to tak?“

„V tom dvoupokojovým bytě v nejvyšším patře. Nechápu, jak mohl vydržet ten rámus od skateboardů, ale horní místnosti jsou kvůli tomu levnější.“

„Jak jsem pochopil, žila tam s ním nějaká žena…“

„Holly, jo.“

„Znala jste je tedy oba?“

„Proč? Provedli něco?“

„O ničem takovém nevím.“

Pořád pravdu. Není důvod lhát; zatím ne.

„Víte, slyšela jsem o tom maléru u Poníka.“ Paní Hardyová mazaně přimhouřila oči.

„Nu, tam šlo jen o malou výměnu názorů,“ opáčil Carella. Použil honosný výraz pro bezvýznamnou lež; rozhodně to nebyla malá rvačka. Ale absolutní upřímnost při jednání s občanem nemá smysl, protože nikdy nevíte, kdy před vámi začne couvat. Jakmile ho napadne, že by někomu mohl způsobit nějaké oplétačky, dostane strach, aby si o něm ten někdo nepomyslel, že je udavačská krysa. Základní povahový rys prostého Američana – člena sdružení MAFIA; to je akronym pro výraz Mordýřská Asociace Falešnických Idiotů, Ámen. A proto by nerad, aby tadyhle paní Hardyová nabyla dojmu, že se snaží pana Lawtona a tu jeho Holly uvrtat do potíží se zákonem. O což se také nesnaží. Kromě toho nemá cenu dělat z nějaké hospodské rvačky bůhví co.

„Ten advokát ho hledá v zastoupení jeho manželky,“ pravil, doufaje, že tím neuvede v činnost reakci, které v duchu říkal Krysí faktor. Záleželo jen na tom, jak dobře znala dvojici nájemníků z nejvyššího patra a jak velkou míru důležitosti přikládá manželskému svazku.

„Já myslela, že Holly byla jeho manželka,“ namítla.

„On vám ji představil jako svoji ženu?“

„To ne, jen jsem si to myslela. Věděla jsem, že se jmenují každý jinak, ale napadlo mě, že to asi bude z pracovních důvodů. Ona je herečka, víte?“

„To jsem nevěděl.“

„No jistě. Vyprávěla mi, jak hrála ve filmu a vůbec všechno.“

„Ale? A v jakém filmu?“

„No, o tom nemluvila.“

Což znamenalo, že někde obsluhovala u stolu.

„Kdy se k vám nastěhovali?“ otázal se.

„Prvního července. Oba dva; pán i paní Lawtonovi… teda, já myslela, že ona je paní Lawtonová.“

„A v lednu se odstěhovali?“

„Na Nový rok. Ale jenom on.“

„Jak to myslíte?“

„Ona odjela už dřív. Jela na Floridu.“

„Neřekla vám náhodou, kam na Floridu?“

„Myslím, že do St. Pete.“

„Kdy to bylo?“

„Kolem díkůvzdání. Krátce po Dni díkůvzdání.“

„Devětadvacátého? Třicátého?“

„Byla neděle.“

„To znamená prvního prosince.“

„Vy jste okultista nebo co?“

„Ne, ale na Den díkůvzdání jsme měli osm přepadení obchodů s lihovinami. Osmadvacátého listopadu. Nikdy na to nezapomenu. Říkáte, že jste si myslela, že používá jiné jméno z profesionálních důvodů…“

„Myslela jsem, že je to umělecký pseudonym.“

„Jak znělo to jméno, vzpomenete si?“

„Samozřejmě. Holly Sinclairová.“

„Setkala jste se někdy s jistým Ernestem Corringtonem?“

„Ten svalovec?“

„To já nevím.“

„Myslela jsem, že jste okultista.“

„Jenom když jde o Den díkůvzdání. Představil se vám jako Corrington?“

„Ernest Corrington; přesně tak to říkal. Přistěhoval se k nim asi měsíc před odjezdem paní Lawtonové… no, já jsem aspoň myslela, že to je paní Lawtonová.“

Carella uvažoval o tom, že měsíc před prvním prosincem bylo zhruba prvního listopadu. Což znamenalo, že Corrington opustil Los Angeles po třetí návštěvě u policisty, pověřeného ochranným dohledem.

„Zůstal u nich až do vypršení nájemní smlouvy na konci roku,“ dodala paní Hardyová. „Pan Lawton si pronajal byt na šest měsíců. Přistěhoval se prvního července a poslední den v prosinci odešel. Corrington odcházel s ním. Oba nesli těžké kufry.“

Carella si v duchu sestavoval časový plán. Stejně jako vlaky a autobusy, ani detektivové se bez časového plánu neobejdou. Rýsovalo se to tak, že Lawton s tím děvčetem si pronajali byt prvního července a někdy kolem sedmého narazili v parku Silvermine na Claire Phillipsovou s kočárkem. Ernest Corrington se hlásil v rámci ochranného dohledu v Los Angeles třetího října a někdy před třetím listopadem se objevil na východě – měsíc předtím, než Holly odcestovala do St. Pete. Za tři týdny nato se ti dva porvali U Stříbrného poníka, prý kvůli poznámkám, kterými se nějací opilci vměšovali do jejich osobního, soukromého rozhovoru.

„Nepověděla vám, kde přesně v St. Pete bude bydlet?“ otázal se.

„Vlastně ano,“ pravila paní Hardyová, pánbůh jí za to požehnej. „Měla by být u nějaké Lucille Schwartzové. Počkejte, přinesu vám adresu.“

Warren a Toots začali jednat okamžitě, jakmile k nim dorazila informace, kterou Matthewovi zatelefonoval ten detektiv ze severu. Nahlédli do telefonního seznamu St. Pete a našli jen jedinou ženu jménem Lucille Schwartzová. V téhle branži je vždycky rozumnější, aby ženě volala jiná žena. Když zavolá nějaký chlap z Calusy, oslovená dostane strach, že je to násilník nebo lupič. Ale když jí zavolá žena, hned si spolu pěkně popovídají. Toots se nejprve ujistila, že opravdu mluví se slečnou Lucille Schwartzovou…

„Jsem paní Schwartzová,“ opravila ji ta dotyčná.

„Paní Schwartzová, znáte mladou ženu jménem Holly Sinclairová?“

„Ano, ovšem. I když vás musím upozornit, že se narodila pod jiným jménem.“

„Promiňte?“ nechápala Toots.

„Změnila si je, když se dostala k showbyznysu. Není to její skutečné jméno.“

„Už chápu,“ řekla Toots. „A jak zní její pravé…?“

„Tvrdila, že prý se její jméno pro herečku nehodí. Povídám jí: a co takhle Sigoumey Weaver? To se hodí pro herečku? Sigourney? Nebo Gwyneth Paltrow? Co ta? Paltrozv? A ještě k tomu Gzvyneth, proboha! Ale nechtěla nic slyšet. Přijela v prosinci a oznámila mi, že prý si tam na severu říká Holly Sinclairová a že už si tak bude říkat pořád.“

„A jak se doopravdy…?“

„A co třeba Winona Ryder? Winona, ježíšikriste!“

„Odkud ji znáte, paní Schwartzová?“

„Odkud ji znám?“

„Ano, odkud…“

„Vždyť je to moje dcera, jak to myslíte, odkud ji znám?“

„Neuvědomila jsem si…“

„Kdo myslíte, že to je?“

„Nu, nikdo mi neřekl… prostě mě to nenapadlo. Není náhodou právě teď u vás?“

„Ne, není, lituji. Víc než před týdnem odjela do Calusy.“

Toots našpicovala uši jako kojot.

„Nevíte náhodou, kde v Caluse bydlí?“ zeptala se.

„Jistěže vím. Je u Petera. To je její přítel, takový budižkničemu. Jde o nějakou roli?“

„Peter – a jak dál?“ chtěla vědět Toots.

Okna přízemních bytů v čísle 6412 na Pelican Way stínila pavlač, tisknoucí se ke stěně budovy, odkud se vcházelo do bytů v prvním poschodí; shora fungovala jako chodník a zdola jako střecha. Ošuntělý dům svým vzezřením připomínal hodinový hotel, možná proto, že vznikl asi před třiceti lety přestavbou z právě takového podniku. Tvárnicové zdi natřené světle zelenou barvou, okna s okenicemi a hliníkovými žaluziemi. Peter Donofrio bydlel v prvním patře, v bytě číslo dvacet sedm, s okny do ulice. Guthrie s Warrenem vystoupali po schodech a po pavlači došli k proskleným kovovým dveřím, natřeným na bílo. Dolní výplň byla pevná a neprůhledná, horní polovinu dveří tvořila tabule poškrábaného skla. Skrze ni bylo vidět další dveře, dřevěné, s oprýskaným žlutým nátěrem. Malé, kulaté tlačítko zvonku našli v zárubni na pravé straně. Guthrie je stiskl. Někde v dálce začal nedělní zvon odbíjet celou hod
inu. Deset. Guthrieho ta připomínka zbožnosti ohromila natolik, že zazvonil ještě jednou. Tentokrát se však nerozezněl zvon. Uslyšeli jen drnčení zvonku uvnitř bytu.

„Jo?“ ozval se nějaký hlas.

„Pan Donofrio?“

„Kdo je tam?“

„Guthrie Lamb.“

Nikdo z nich nebyl ozbrojen a ani neznali žádného soukromého detektiva, který by nosil zbraň. Nepředpokládali, že by skrz dveře mohla přilétnout nějaká salva, i přesto co se Guthrie o Donofriovi dozvěděl od caluské policie. Překvapilo je, když se dřevěné dveře náhle rozlétly. Skrze skleněnou výplň si mžouravě prohlíželi neoholeného muže, vysokého asi pět stop, osm palců, v modrých šortkách a bílém tílku. Pod tílkem chlupatá prsa, na hlavě nečesané, vlnité vlasy a nad podezíravýma hnědýma očima husté obočí.

„Guthrie Lamb, kdo to sakra je?“ zeptal se ten chlap.

„Pan Donofrio?“

„A kdo se na to ptá, hergot?“

Guthrie přidržel u skleněné výplně svůj průkaz. Muž se naklonil a podíval se na něj. Stát Florida. Soukromý vyšetřovatel s licencí. Platnost do 31. prosince.

„No a?“

„Jste Peter Donofrio?“

„A co je tohle za chlapa?“

Trhl hlavou směrem k Warrenovi. Podařilo se mu tu otázku vyslovit s rasistickým přídechem. Warren znal své pappenheimské skrz naskrz. Četl v mysli toho muže naprosto jasně, jako by jeho mysl byla sítem, skrze něž vytékají hanebnosti a urážky.

„Warren Chambers,“ představil se a také on přidržel kartičku u skleněných dveří. To už jsou dva soukromí čmuchalové, kamaráde. Tak co tomu říkáš? Ještě stále nevěděli, jestli ten člověk za dveřmi je Peter Donofrio.

„No a?“ opakoval.

„Hledáme vaši přítelkyni,“ začal Guthrie.

„Jo? A proč? Co provedla?“

„Holly Sinclairovou. Viděl jste ji někdy v poslední době?“

„Žádnou takovou neznám.“

„A co Melanii Schwartzovou?“

„Tu taky ne.“

„Její matka v St. Pete nám dala vaše jméno a adresu,“ vysvětloval Guthrie. „Nejde nám o vaši minulost. Hledáme jenom jednoho člověka, kterého ona možná zná.“

„Tak vy víte o mý minulosti, hm?“

Ještě stále jim neotevřel ty skleněné dveře. Zaštítil se jimi jako brněním.

„Víme o vaší minulosti,“ potvrdil Guthrie. „Co kdybyste otevřel dveře a pustil nás dál, abychom se mohli posadit jako lidské bytosti a nepostávali tu jako trumberové?“

„Tak pojďte,“ rozhodl ten chlap stroze a otevřel skleněné dveře dokořán. Teprve teď uviděli, že je bos. A také spatřili cosi, co se až dosud skrývalo za neprůhlednou dolní výplní dveří. Donofrio – jestli to vůbec byl Donofrio – držel v pravé ruce, svěšené podle pravé nohy, moc pěknou pistoli.

„Tohle nebudete potřebovat,“ ujistil ho Guthrie.

Ale srdce se mu rozbušilo.

„Mimochodem,“ otázal se nedbale, „jste vy vlastně Peter Donofrio?“

„Jo. Posaďte se,“ vybídl je Donofrio a přidal pohostinné gesto rukou, v které držel pistoli.

Oba detektivové se rozhlíželi po nějakém místě k sezení, ale všechny židle, stejně jako podlahu a stoly, pokrývala vrstva spodků, ponožek, kapesníků, triček, výtisků Calusa Herald Tribune a New York Times, starých čísel Newsweeku, Playboye, Penthousu, prázdných plechovek od coca-coly, spritu a dr. Peppera a prázdných láhví od Budweiseru, Heinekenu, Millera a Coors. Stopa tornáda vedla do malé kuchyňky, sousedící s obývákem. Celý dřez a kuchyňský pult přetékaly špinavým nádobím, kuchyňskými potřebami, kastroly a pánvemi. Otevřenými dveřmi uviděli rozestlanou postel. I na té se válela spousta špinavého spodního prádla a novin. Donofrio si všiml, jak se na sebe podívali.

„Pomsta mý mámě,“ zašklebil se. Vpředu mu chyběly dva zuby. Až na tu velikánskou pistoli v ruce vypadal jako skřet. „Co je zač ten chlápek, co ho hledáte?“

„Vaše přítelkyně se s ním možná zná. Holly Sinclairová.“

„Holly Sinclairová.“ Potřásl hlavou. „Věřili byste tomu? Taková blbost. Sedněte si.“ Tentokrát rukou s pistolí smetl nepořádek ze dvou křesel potažených černou látkou s růžovými ibiškovými květy. Posadili se.

„Mimochodem,“ prohodil Warren, „co je to za pistoli?“

„Seznamte se s panem Smithem,“ odpověděl okamžitě Donofrio a pohnul pistolí, jako by jim ji chtěl představit. „A s jeho přítelem, panem Wessonem. Osmatřicítka speciál. Skvělá bouchačka.“

„Skvělá je,“ přitakal Warren. „Ale dejte ji pryč.“

„Pročpak?“ zeptal se Donofrio.

„Co třeba proto, že to znamená porušení podmínek ochranného dohledu?“ nadhodil Guthrie.

„Můžete brnknout do Tampy. Určitě vám budou věřit.“

Guthrie nad tím zauvažoval. Warren také. Donofrio se nafoukané opíral o stůl u stěny, ruce měl založené na prsou, pistole mířila na strop. Za ním visel obrázek pelikána stejné barvy jako ibiškové květy na potazích křesel. Zdi měly broskvovou barvu a všechny zárubně byly natřené světle zelenou. Warren by moc rád poznal Donofriova experta na dekorace.

„Nedáte si pivo?“ zeptal se Donofrio.

„Ne, díky,“ odmítl Warren.

„Já bych si jedno dal,“ řekl Guthrie.

Donofrio zašel do kuchyňky a otevřel lednici. Guthrie byl rád, že nevidí dovnitř. Donofrio se vrátil s jednou láhví Coors a s láhví Heinekenu.

„Který chcete?“ zeptal se.

„Heineken.“

Donofrio otevřel oba uzávěry. Guthriemu podal zelenou láhev. „Nechcete skleničku?“

Guthrie pohlédl na kuchyňský dřez.

„Ne, takhle je to dobré,“ ujistil ho.

„Od koho víte o mý minulosti?“ zajímal se Donofrio, nakláněje láhev k ústům.

„Než jsme sem zašli, poptal jsem se u jednoho známého.“

„Co je to za známýho?“

„Caluský policista. Podíval se mi na vás do počítače.“

Ten detektiv, na něhož se obrátil, dlužil Guthriemu laskavost, protože kdysi v jeho zájmu podal falešné svědectví – odpřísáhl, že v době, kdy dotyčný na South Trailu naboural svým autem do výkladní skříně obchodu s alkoholickými nápoji, neřídil pod vlivem alkoholu. Tenkrát si on a Harlow Winthrop (tak se ten policista jmenoval) jeli zakoupit jednu dvě lahve šnapsu a Harlow z nějakého zvláštního důvodu, nejspíš proto, že by opilý, ztratil vládu nad vozem. Auto vjelo na chodník, vrazilo do obchodu a flašky lítaly všude kolem. Guthrie v době bouračky seděl na místě pro spolujezdce a byl celkem střízlivý, vezmeme-li v úvahu, že byla sobota večer.

U soudu stálo slovo majitele obchodu proti slovu policisty, který přijel nehodu vyšetřit, a slovu Guthrieho jako svědka. Guthrie neznal žádného policajta, který by svědčil proti jinému policajtovi; on sám pak byl soukromý detektiv a pomoc policie potřeboval každou chvíli. Takže to bylo dva proti jednomu a Harlow unikl trestu za řízení v podnapilém stavu.

Dnes Guthriemu zavolal zpátky deset minut po jeho předchozím telefonátu. Pověděl mu, že Peter Donofrio tady, ve slunném státu Florida, skutečně má záznam v trestním rejstříku. Přepadl obchod společnosti 7-Eleven, ale to mu bylo teprve osmnáct, a z pozdější doby našel odsouzení pro nezákonné držení zakázaných látek. Pravidelně se hlásí v rámci ochranného dohledu policejnímu důstojníkovi v Tampě. Poslední známá adresa v Caluse je 6412 Pelican Way.

„Komu na tom sejde?“ divil se Donofrio. „Jsem teď čistej.“

„Až na pány Smithe a Wessona.“

„Mý slovo proti vašemu.“

Nad tím se Guthrie opět zamyslel. A Warren také.

„Proč jste volali policajtům?“ chtěl vědět Donofrio. „Seděl někdy ten chlápek, co ho hledáte?“

„Ne.“

„Kdo to vůbec je?“

„Jmenuje se Jack Lawton,“ odpověděl Warren.

„Říkáte, že se možná znal s Mel?“

„Ano, možná ji znal,“ přikývl Guthrie.

„Potkal jste někdy toho Lawtona?“ zeptal se Warren.

„Ne.“

„Možná se znali z New Yorku.“

„Nebo z Los Angeles.“

„Neznám ho,“ tvrdil Donofrio.

„A co takhle jistý Ernest Corrington?“

Podle toho, jak se zatvářil, poznali, že ho zná; všimli si, jak rychle znovu přitiskl láhev ke rtům, vyhýbaje se očima jejich pohledům. „Seděl v Kalifornii,“ prohodil Guthrie.

„Já seděl jenom na Floridě.“

„Ale i tak jste na něj někde mohl narazit. V obou případech ho odsoudili za ozbrojené loupežné přepadení.“

„Já jsem nikdy nikoho nepřepad.“

„A co ten obchod 7-Eleven?“

„To na mě ušili.“

„Aha, no ovšem,“ odfrkl Guthrie.

„Jo, je to tak. Bylo mi osmnáct, prokristapána. A vůbec, myslíte, že znám kdejakýho lupiče v celejch Státech?“

„Ne, jenom dva nebo tři na západním pobřeží,“ odtušil Warren. „Byl jste někdy v Los Angeles?“

„Nebyl. Vy jo?“

„Jednou.“

„Já nikdy. A vůbec, toho Corringtona neznám. Ani Lawtona. Jestli jste už dopil to pivo, mám důležitější věci na práci.“

Například vyprat všechno to špinavé prádlo, pomyslel si Warren. „Nevíte o někom, kdo by toho Corringtona mohl znát?“ otázal se. „Neznám nikoho, kdo by znal nějakýho Corringtona. Corrington – to zní jako jméno nějakýho zasranýho města.“

„A co takhle dva chlapi, kteří s ním v Los Angeles vpadli do dragstoru?“

„Do dragstoru? Hergot, co má zase bejt tohle?“

„Chtěli ten dragstor vyloupit,“ vysvětloval Warren.

„Jenže Corrington se zdejchnul,“ dodal Guthrie.

„Nechal je tam stát s prstem v zadku.“

„Něco takovýho jsem jakživ neslyšel.“ Donofrio se pokusil nasadit překvapený výraz, ale vypadal už jenom jako lhář. Teď tedy věděli, že zná nejenom Corringtona, ale možná i ty dva, kteří v tom tenkrát jeli s ním. Nebo přinejmenším ví o té zpackané akci.

„Věděl jste, že je Corrington tady, v Caluse?“ zeptal se Guthrie.

„Neznám žádnýho Corringtona, do prdele, tak jak bych moh vědět, kde je?“

„Přijel někdy kolem Nového roku.“

„Do hajzlu, proč já s váma vůbec ztrácím čas?“ čertil se Donofrio. „Fízlové nejste, tak proč bych vám vůbec měl něco vykládat?“

„Policista, pověřený ochranným dohledem nad vámi, by se možná rád dozvěděl o té vaší pistoli,“ nadhodil Guthrie.

„Tak honem utíkejte do Tampy, komu to vadí, hergot? Stejně je to jenom vaše tvrzení proti mýmu.“

„My jsme dva,“ připomněl Guthrie. „Viděli jsme tu pistoli oba.“

„A jak by se vám líbilo, kdybych vám ji vrazil do zadku?“

„A co náš diktafon? Ten si máme taky strčit do zadku?“ vyptával se Warren.

Guthrie se okamžitě přidal.

„Ukaž mu ho,“ přikázal.

Donofrio se zatvářil zmateně.

Warren vytáhl z kapsy saka malý diktafon. „Zaznamenali jsme každé slovo, které padlo v téhle místnosti,“ ujistil Donofria. To byla lež. Používali sice diktafonu při rozhovorech se svědky, ale obyčejně jen s jejich souhlasem.

„Je tam všechno o vašich dvou kamarádech…“

„O jakých dvou…?“

„O panu Smithovi a panu Wessonovi, vzpomínáte si? Všechno je to tady na pásku.“ Další lež. Diktafon neměl ani zapnutý. Držel ho v pevně sevřené pěsti.

„Odposlech.“ Donofrio potřásl hlavou, jako by se právě utvrdil v dojmu, že na tomhle zparchantělým světě se nedá věřit vůbec nikomu. „Takovej zkurvenej, lacinej trik.“

„Jo,“ přikývl Guthrie.

„Tak co ode mě chcete?“

„Kde je ta vaše přítelkyně?“

Podle toho, co jim Donofrio vypráví, se o „přátelství“ mezi Melanií a nějakým Jackem Lawtonem doslechl dnes poprvé; když tu byla, vůbec se o něm nezmiňovala…

„Jináč bych jí rozflákal palici,“ dodal.

Avšak má jim co povědět o tom Corringtonovi, bývalém lupiči, který docházel na herecké kurzy do stejného studia jako Melanie. Jmenovalo se Theater Plače. Ten chlapík byl zřejmě velmi dobrý herec, zvlášť v rolích příslušníků spodiny. Pomáhalo mu jeho svalnaté tělo, které mu dodávalo hrozivého vzezření. Jednou v rámci improvizačního cvičení podrobně popsal zbabrané ozbrojené přepadení a ten příběh vyzněl tak věrohodně, že si Melanie okamžitě uvědomila, že se skutečně stal. Corrington jí to potvrdil a přiznal, že tím třetím zlodějem, který utekl, když před obchodem zpozoroval policejní auto, byl on. Také se jí svěřil s tím, že ho pustili na podmínku, takže by se teď neměl zdržovat mimo území státu Kalifornie.

„V těchhle divadelních kurzech se spolužáci navzájem svěřujou se soukromejma věcma.“

Donofrio svou přítelkyni na sever nedoprovodil, protože, jak mu již předtím oba detektivové laskavě připomněli, i on byl nyní v podmínce. Ovšem na Floridě, ne v Kalifornii. I když musí připustit, že mají s Melanii vztah, který lze považovat do jisté míry za otevřenou záležitost, jelikož si každý z nich může dělat, co chce, aniž by mu ten druhý něco vyčítal.

„Ale moc nerad bych ji při něčem takovým přistih,“ přiznával. „A naopak to platí taky.“

Poškrábal se ve strništi nad horním rtem hlavní revolveru. Warren doufal, že se nestřelí do nosní dírky.

„Kdy za vámi přišla?“ zajímal se Guthrie.

„Před tejdnem, v pátek.“

Guthrie sáhl pro náprsní tašku a nahlédl do kapesního kalendáře. Dnes je dvacátého šestého. Před týdnem, v pátek…

„Sedmnáctého,“ prohlásil.

Donofrio pokrčil rameny.

Guthrieho napadlo, že sedmnáctého zbývaly do zavraždění Corringtona čtyři dny. Warren na to myslel také.

„O nějakém Lawtonovi se vám nikdy nezmínila, hm?“ prohodil.

„Nikdy.“

„Že se s ním tam na severu setkala? Že spolu chodili do muzea?“

„Do muzea? Melanie?“

„Nu, přinejmenším jednou.“

„Ne, o žádném Lawtonovi nikdy nemluvila.“

„Nebyla tady jedenadvacátého?“

„Kdy to bylo?“

„Minulé úterý.“

„Ne.“

„A kde byla?“

„Já nevím. Zůstala tu jenom přes víkend. Občas přijde a zase odejde. Jak říkám…“

„Ano, ano. Tak tedy přijela v pátek…“

„Jo.“

„A odjela kdy? V pondělí?“

„V pondělí ráno, správně.“

„Kam?“

„Nemám ponětí.“

„Neměl byste náhodou její fotografii?“ nadhodil Warren.

„Melaniinu? Jasně. Je to přece moje holka, ne? Mám spoustu fotek.“

Zašel do ložnice, a když se vrátil, měl pistoli zastrčenou za páskem kalhot a v ruce držel malou papírovou krabici.

„Jsou to většinou starý fotky,“ vysvětloval, „ale najde se tam možná i nějaká novější. Víte, Melanie hodně měnila vzhled. Jeden den blondýna, druhej den zrzka.“

„A jak vypadala tentokrát, pane Donofrio?“

„Když sem přišla, byla zrzavá.“

„A v pondělí? Když odjížděla?“

„Blondýna. Sedněte si semhle,“ vybídl je. Pohybem ruky smetl z pohovky navršené prádlo, láhve i čtivo na podlahu. Na potahu pohovky se skvěly stejné ibiškové květy na černém pozadí. K původním ornamentům přibyly skvrny, nejspíš od omáčky ke špagetám nebo od kečupu. Oba muži se posadili vedle Donofria, který odklopil víko krabice, jako kdyby otvíral starověkou egyptskou hrobku.

Z krabice vytahoval fotografie jednu po druhé a předával je střídavě Guthriemu a Warrenovi. Za páskem mu pořád trčela pažba revolveru. Warren doufal, že se nestřelí do koulí.

Holly Sinclairová, rozená Melanie Schwartzová, zřejmě pro každého fotografa představovala objekt k pomilování. Od nějakých dvanácti třinácti let – bylo obtížné určit to přesně, protože její krása očividně začala pučet již v útlém věku – pózovala před objektivem v nejrůznějších kostýmech, od úhledného námořnického oblečku přes úbor roztleskávačky, sestávající z bílého svetru a plizované sukně, až po jakési toreadorské kalhoty s krátkou, vyšívanou kazajkou a legračním kloboučkem. Vždycky s úsměvem. Na všech starých fotografiích byla tmavovlasá. S přibývajícím věkem se z brunety stala zářivá blondýna, pak rudovláska, potom opět blond odstín, o něco méně výrazný, a zase bruneta. Ze všeho nejraději se předváděla v plavkách, nejčastěji v bikinách, ale občas i v jednodílných. V obou případech jí to úžasně slušelo. Z malé, pučící Melanie vyrostla prsatá kráska. Jedna série f otografií ji dokonce zobrazovala…

„A jéje,“ zvolal Donofrio.

… v rozpustilé póze nahoře bez na nějaké opuštěné pláži; oba detektivové usoudili, že asi někde na Floridě. Donofrio je přinutil prolétnout tyhle fotky co nejrychleji, nadělal při tom řečí jako jeho vlastní staropanenská teta, a potom jim ukázal nejnovější snímky. Byly to portréty pořízené u fotografa, na nichž Melanie předváděla nejrůznější dramatické pózy, snažíc se ukázat svůj herecký rejstřík v celé šíři. Na všech těchto nových fotografiích měla rezavé vlasy; v mírných vlnách jí splývaly až na ramena. Avšak minulé pondělí odsud odjela jako blondýna.

„Kolik je jí let?“ zeptal se Warren.

„Šestadvacet.“

„Nevadí, když si vezmeme jeden z těch snímků od fotografa?“ prohodil Guthrie. „Jenom si pořídíme kopie a vrátíme vám ji.“

„A také jednu z těch dřívějších,“ dodal Warren. „Se světlými vlasy.“

„Proč ji vlastně hledáte?“ chtěl vědět Donofrio.

Namluvili mu, že se jeho děvče možná náhodou někde na chladném severu setkalo s Lawtonem – aniž by se zmínili o skutečnosti, že s ním bydlela ve společné domácnosti, v čísle popisném 831 na Crest Avenue, ve čtvrti zvané Silvermine. Nezmínili se ani o tom, že muž, který se k nim nastěhoval krátce předtím, než se vrátila na Floridu, byl minulé úterý zastřelen z brokovnice. Pověděli mu jen tolik, že mají pověření Lawtonovy manželky najít jejího muže. Jen proto se zajímají o Melanii. Pokud se s Lawtonem zná, třeba jen povrchně, mohla by vědět, kde teď je.

Tak zní jediný důvod, proč potřebují její fotografie. Aby jim pomohly ji najít. A až ji najdou, tedy pokud ji najdou, třeba jim ona pomůže najít Lawtona. To je všechno, oč jim jde.

Najít Jacka Lawtona.

Jill Lawtonová se opalovala za svým domem na Whisper Key u malého bazénu měňavkovitého tvaru, když za ní v neděli, krátce po poledni, přijel Matthew. Na malém, kulatém, plastovém stolku vedle jejího lehátka stála sklenice ledového čaje s plátkem citronu. Jakmile se objevil na rohu, vzhlédla, odložila rozečtený časopis a vstala, aby ho přivítala. Měla na sobě bikiny stejné barvy jako citron v jejím čaji. Byla vysoká a štíhlá. Byla bosa. Podala mu ruku.

„Jste tu brzy,“ řekla.

„Mírný provoz.“

„Trochu čaje?“

„Díky, ne.“

„Posaďte se, prosím,“ vybídla ho.

Usedli na židle u velkého kulatého stolu pod slunečníkem.

Matthew se jal vyprávět, co mu v pátek po telefonu pověděl detektiv Parker z 87. revíru. Poslouchala pozorně. Když skončil, ještě několik okamžiků mlčela. Pak potřásla hlavou. „Takže on toho mrtvého znal.“

„Zdá se, že ano, paní Lawtonová. Říká vám něco jméno Melanie Schwartzová?“

„Ne. Kdo je to?“

„Nebo Holly Sinclairová?“

„Ne. Co je to za lidi?“

„Jedna a táž osoba. Je to ta žena, s kterou Jack tam na severu žil. Byl s ní tehdy v tom parku. Víme, že minulý víkend se zdržovala tady, v Caluse.“

„Takže Jack je tu možná taky.“

„Snad ano.“

„To je opravdu dobrá zpráva.“

„Ano, řekl bych, že je.“

„Nu, nebo snad ne?“

„Víte, zatím jsme ho nenašli, že ano,“ povzdechl si Matthew.

5

Matthew ani nevěděl, proč vlastně ze všeho nejdřív v pondělí ráno zavolal Carellovi. Možná za to mohla uklidňující autorita jeho titulu: detektiv druhé třídy. Nebo snad důstojnost jeho celého jména, Stephen Louis Carella; představoval si, jak jeho dědeček kráčíval po kočičích hlavách v nějaké horské italské vesnici. Matthew pocházel ze Středozápadu a tahle představa mu připadala velmi exotická. Anebo se prostě cítil jako ztracený, což se mu stávalo často od té doby, kdy se jeho poklidné právnické řemeslo změnilo v nekonečné pronásledování pachatelů nejrůznějších trestných činů. Někdy přemítal o tom, kdy a kde k tomu vlastně došlo. Určitě už to trvá nějaký čas. Tak dlouho, že si na začátek už ani nevzpomíná. Ale možná to lze přičíst jeho zkušenosti s kómatem. Od doby, kdy upadl do kómatu, si nemůže vzpomenout na spoustu věcí. Tak či onak, když Carellovi zavolal, měl pocit, že je už zas e ztracený, a také se ho zmocňovaly obavy z budoucnosti.

Věděl o sobě, že není zbabělec. Zažil už nebezpečné situace, před kterými neutekl. Současně si však uvědomoval, že je bojácný člověk, který má-li na vybranou mezi pranicí a útěkem, raději se ztratí do bažin. To kvůli těm kovbojům.

Předtím, než se setkal s kovboji, se naposledy s někým popral ve čtrnácti letech. Ten večer, kdy vpadli do jeho života, už byl pravděpodobně moudřejší a určitě větší než v době, kdy mu na střední škole jistý Hank doporučil, aby se radši držel stranou od jeho dívky jménem Bunny Kaplowitzová. Až do té doby měl Matthew za to, že Hank je jméno jen pro slušné kluky. Tenhle Hank mu řekl: „Vodprejskni vod ní, jasný?“ Načež on Hanka označil za debilního hovňouska. Dodnes si ta slova jasně a přesně pamatuje. Páchnou kysele po umělém zubu, který mu v Chicagu, kde tehdy žil, vložil do úst pan doktor Mordecai Simon. Jakmile ta památná slova vypustil z úst, Hank mu udělal modřiny na obou očích a vyrazil mu stoličku.

Ta dávná rvačka souvisela s obranou vlastního teritoria, výsadou všech mužů, v této zemi svobodných a statečných lidí, plné machistických náfuků ve značkových džínách. Sporným teritoriem v onom dávném střetnutí byla dobře vyvinutá roztleskávačka. Ten večer, kdy Matthew potkal kovboje, se jádrem sporu stala dvaatřicetiletá Dale O’Brienová, s kterou tehdy chodil. Kovbojové ji obtěžovali a Matthew se ji pokusil bránit. Začínajícímu doktůrkovi na pohotovosti v nemocnici U Dobrých Samaritánů trvalo skoro hodinu, než ho ošetřil, obvázal a opakovaně ujistil, že nemá nic zlomeného, přestože měl pocit, že má polámané všechny kosti v těle a také přeražený nos a rozbitou hlavu, kterou mu ti kovbojové omlátili o desku stolu v hospodě s příhodným jménem U Kapitána Blooda.

Charlie a Jeff.

Tak se ti kovbojové jmenovali.

Jezdili v modré dodávce. Ve stojanu za oknem měli brokovnici.

Po nějakém čase se s nimi Matthew setkal podruhé. Za deštivého srpnového dne v jedné restauraci v Ananburgu. Tenkrát je málem zabil. To proto, že ho jeho dobrý přítel, detektiv Morris Bloom, mezitím naučil pár věcí: jak takového chlapa nakopnout nebo mu vydloubnout oko, že si nejdřív musí vzít na paškál toho silnějšího a toho, který se potom ještě drží na nohou, nechat přijít až k sobě – jen pojď ke mně, ty hajzle – a pak ho třeba i oslepit, když je to nutné.

Nechal Charlieho s Jeffem v té restauraci ležet na podlaze v bezvědomí a odešel do deště a úmorného horka, ani se neohlédl. Aspoň ne tehdy odpoledne. Avšak od té doby se ohlíží pořád, v trvalém očekávání, že ve zpětném zrcátku spatří modrou dodávku a Charlieho s Jeffem, jak po něm zase jdou, aby ho tentokrát vyřídili jednou provždy, bez ohledu na všechny triky, které se naučil od Blooma.

Zkrátka, Charlie a Jeff se pro něj stali ztělesněním strachu.

A tak tedy v pondělí ráno, dvacátého sedmého ledna krátce po deváté, vytočil číslo 377-0827 ve velkém, zlém městě a čekal, zatímco telefon zazvonil jednou, dvakrát, třikrát…

„Osmdesátý sedmý revír, detektiv Carella.“

„Detektive Carello, tady je Matthew Hope z Calusy na Floridě.“

„Měl jste štěstí?“ zeptal se Carella.

„Našli jsme její matku,“ řekl Matthew. „A také přítele.“

„Další přítel, hm? To zní zajímavě.“

„Je to ještě zajímavější. Má záznam v rejstříku. Dvakrát seděl.“

„Za co?“

„Poprvé za vloupání, podruhé za drogy.“

„Myslíte, že toho chlápka na pláži oddělal on?“

„Nu, to nevím. Ale rozhodně bych potřeboval najít tu jeho kamarádku.“

„Cherchez la femme, hm?“ zabručel Carella. „Jaké tam u vás máte počasí?“

„Pěkné,“ přiznal Matthew. „Tady bývá skoro pořád hezky.“

Jakoby maličko zaváhal.

„Nějaká potíž?“ zajímal se Carella.

„Ne, to ne.“ Matthew by byl rád věděl, zda svým tónem dal najevo pochybnosti, jež ho sužují, nebo své obavy, či dokonce obojí. Najednou ho napadlo, jestli tohohle Carellu také někdy někdo postřelil. „Vlastně,“ odpověděl, „vám volám, protože jsme tak trochu uvízli ve slepé uličce…“

„Při pátrání po tom děvčeti?“

„Ano. Po Holly Sinclairové čili Melanii Schwartzové, nebo jak se jmenuje.“

„Zkusili jste telefonní seznamy? To bývá někdy nejsnazší cesta.“

„Nasadil jsem na to skupinu velmi dobrých vyšetřovatelů, ale ona jako by se doslova ztratila.“

„Nejdřív Lawton a teď i ona,“ prohodil Carella.

„Znáte tam u vás nějaké místo jménem Theater Plače?“ otázal se Matthew.

„Ne, co to má být?“

„Studio nebo herecká škola, nevím určitě. Než odjela z vašeho města, brala tam kurzy herectví.“

„Počkejte, podívám se,“ řekl Carella. „To by pro nás mohlo být vodítko, hm?“

Pro nás, opakoval v duchu Matthew.

„Theater Plače?“ ujistil se Carella.

„Ano.“

Matthew si uvědomil, že asi listuje v telefonním seznamu.

To bývá někdy nejsnazší cesta.

Čekal.

„Jo, je to tady,“ ozval se Carella. „Až na dolním konci města, v části, které se říká Hopscotch. Chcete, abych vám to prověřil?“

„No, já vážně…“ „Máme tady teď velmi klidno. Všichni lumpové se bojí vyjít z domu, když sněží. Třeba bych tam mohl zaskočit o přestávce na oběd a zeptat se, co tam o ní vědí, dobrá? Ozvu se vám později.“

„Jsem vám doopravdy zavázán,“ ujistil ho Matthew.

Ani se Carelly nestačil zeptat, jestli už ho někdy postřelili, protože byl najednou pryč.

„Tohle není moje parketa,“ vysvětloval jí Jack. „Já se obvykle neživím krádežemi.“

Candace Knowlesová na to neřekla nic.

Bylo deset hodin dopoledne a ona seděla v bílém proutěném křesle na dvorku za jeho pronajatým domem; na sobě měla zelené kalhoty, zelené tričko a bílé sandály. Světlé vlasy na čele měla zastřižené do ježaté ofinky, jinak byly docela hladké, dlouhé až po ramena. Světle zelené oči. Žádná rtěnka. Jack měl pocit, jako by to křeslo, ženu v něm i její oblečení navrhla nějaká reklamní agentura. Což ho přivedlo zpátky k věci.

„Jsem povoláním grafik,“ vysvětloval. „V poslední době jsem se pokoušel sehnat si nějaké zaměstnání na severu. V téhle branži je ale dost těsno. Proto jsem začal vážně přemýšlet o té práci, kterou vám chci nabídnout. Pokud jde o mě, je to moje poslední naděje.“

„Aha,“ utrousila.

Nesnášela tyhle pitomé úvodní kecy. A nesnášela Floridu. Dneska má před sebou další hnusný, otravný den na Floridě. Tak už se do toho dej, pomyslela si. Mám něco ukrást nebo ne?

„Potřebuju kromě sebe ještě tři lidi,“ pokračoval Jack. „Podle mého plánu.“

„Co je to za plán?“

„Je to plán, který mi laskavě svěřil jeden člověk tam na severu.“

„Říkáte tři lidi kromě vás. On je jedním z nich?“

„Ne.“

„Jak to?“

„Nedávno zemřel.“

„Aha,“ řekla Candace a vůbec se nehodlala vyptávat, kdo to byl a proč a jak skonal. Když se jí ta zakázka bude zamlouvat, přijme ji. Když ne, nechá to plavat. Takových se najde. Kromě toho nerada pracovala s amatéry. Takže by to mělo být něco opravdu kvalitního, pomyslela si.

„Podle toho, jak mi to vylíčil, by šlo o čekání v záloze.“

„Aha.“

„Víte, co to znamená, čekat v záloze?“

Podívala se na něj.

„Chcete si jenom tak povídat, nebo co?“ zeptala se.

„No, já nevěděl, co to znamená…“

„Možná proto, že to není…“

„… dokud mi to nevysvětlil.“

„… vaše parketa.“ Přehnaně to slovo zdůraznila.

„To fakt není.“

„Myslím, živit se krádežemi.“

„Ano, vím, jak to myslíte.“

„Ale moje parketa to je.“

„Toho jsem si vědom.“

„Proto jsem tady. Přestože jste mi dosud neřekl, jak jste přišel k mému jménu a telefonnímu číslu.“

„To je jiná historie.“

„Chtěla bych si ji poslechnout.“

„Nu, dal mi je ten člověk, co později zemřel.“

Tak tedy přece jen musí zjistit, kdo to byl. Měla pocit, že se jí to nezamlouvá. Najednou se v obraze vylíhla mrtvola a z toho, jak se tenhle Lawton vykrucuje, nabyla podezření, že ten dotyčný nejspíš nezemřel sešlostí věkem.

Prohlížela si Lawtona, snažíc se odhadnout, kolik z toho, co jí pověděl, jsou nesmysly a co z toho je pravda, zvažujíc, jestli by neměla vycouvat.

Na pohled ho odhadovala na pětatřicet let, nu, možná skoro čtyřicet. Není opálený, jak bývá na Floridě zvykem; takový ten typ bledého, unylého milovníka, typický turista ze severu. Na svůj věk není moc ve formě, má trochu břicho, potřeboval by ostříhat – zase jeden z těch nemožných přestárlých hipíků. Prý grafik; to by mohlo být. Pustila se do toho.

„Má ten zesnulý nějaké jméno?“

„Ernest Corrington.“

Snažila se rozpomenout. Corrington. Ernest. Na žádného Ernesta ani Emieho ve svém životě – ať už pracovním nebo soukromém – si nevzpomínala. Potom ji napadlo: „Corry? Neříkal si Corry?“

„Ano.“

„Dobrý tanečník,“ vzpomněla si. Pokyvovala hlavou a všechno se jí začalo vybavovat. „Corry, no jo. Jako zloděj ale za moc nestál. Velký mužský, je to tak? Sto osmdesát osm čísel, tak nějak?“

„To souhlasí.“

„Svalovec?“

„Ano.“

„Jak jste se s ním setkal?“

„Na jednom večírku.“

„Kdy?“

„O Halloweenu.“

„A tehdy vám předal ten svůj plán, hm?“

„No, bylo to až krátce potom. A on mi ho nepředal. Jenom mi ho vysvětlil. Všechno mi popsal. Do nejmenších podrobností. A odkud ho znáte vy, směl bych to vědět?“

„Dělali jsme spolu nějakou práci v Houstonu.“

„Jakou práci?“

„Stejnou, jakou zřejmě ode mě budete chtít i vy. Říkáte, že by šlo o čekání v záloze…“

„Ano.“

„To znamená, že asi potřebujete solidní dámu v kostýmku, která se bude potloukat v příslušném objektu, dokud tam nezavřou, ať už je to kdekoliv; ale zatím jste mi nepověděl, jaký plán vám Corry popsal.“

„Říkal, že jste ve vašem oboru moc dobrá.“

„Jo, jsem úžasná. Všiml jste si, jak se vždycky vyhnete odpovědi na moji otázku?“

„Prostě se snažím se o vás něco dovědět.“

„Potřebujete člověka na čekání v záloze, je to tak?“

„Potřebuju.“

„Oukej. Jsem v té branži nejlepší. Pokud si mě můžete dovolit. Beru tisícovku za hodinu, bez ohledu na to, kolik dostanou ostatní.“

„Jste snad advokátka nebo co?“

„Ha ha,“ odsekla Candace. „Povídal jste, že potřebujete tři lidi; představuji si, že bych to měla být já, někdo, kdo nás bude jistit, a jeden šofér. Přesto požaduji tisíc dolarů za hodinu. Ostatním si zaplaťte, co chcete. Obvykle dostávám tak padesát šedesát táců. S jakým výtěžkem počítáte?“

„Předpokládám, že se vyznáte v různých typech poplašných zařízení, na která asi narazíme.“ „Právě v tom spočívá práce člověka v záloze,“ odpověděla. „Když večer všechno zavřou, on vyřadí z chodu poplašná zařízení a vpustí ostatní dovnitř. S jakými vymyšlenostmi tam máme počítat?“

„Bude to hračka. Právě proto Corry vybral tohle místo.“

„Tohle místo, hm?“ Obrátila oči v sloup. „Na kdy vlastně plánujete tu akci – ať už jde o cokoliv?“

„Na prvního února. V sobotu večer.“

„Dobrá, to ještě budu tady. Kolik bude výtěžek?“

Na přímou otázku člověk čeká přímou odpověď.

„Kam odjedete po sezóně?“ zeptal se.

„Zpátky do Texasu. Mám tam ranč. Chov dobytka.“

„Do takových věcí investují schopní zloději svoji kořist?“

„Já ano. Můj budoucí důchod je založen na hovězím.“

„Moc cholesterolu. Je to nebezpečné.“

„Jako všechno v životě. Jaký bude zisk?“

„Dovolte, abych vám pověděl jeden příběh.“

„Zatím mi to celé připadá jenom jako nějaká historka,“ prohlásila Candace.

„Svým způsobem to tak je, jde o historii jedné číše,“ usmál se Jack.

„Co to má k čertu znamenat?“ naštvala se Candace.

„Jakou práci jste dělala s Corrym?“

„Nikdy nevykládám o svých minulých akcích. Zdá se mi, že je to dobrý způsob, jak zajistit, abych se nedostala do vězení.“

„Byla už jste ve vězení?“

„Ještě nikdy. A doufám, že tam nikdy nepůjdu. Ani za vloupání, ani za vraždu. Pokud by snad v téhle věci mělo jít taky o vraždu.“

„Nebudeme po vás chtít, abyste někoho zavraždila,“ ubezpečil ji s úsměvem.

„Nemluvím o budoucích vraždách. Jde mi o to, abych se nestala spolupachatelkou po činu. Nepřeju si zaplést se do ničeho, co se už stalo, rozumíte?“

„S ničím podobným si nemusíte dělat starosti.“

„Jasně. Jenže jste říkal, že je Corry mrtvý…“

„To ano, ale…“

„Také jste mluvil o tom, že ještě začátkem listopadu byl naživu, když vám předal ten svůj plán…“

„Jenom mi popsal co a jak.“

„Vysvětlil vám ho.“

„Ano.“

„Podrobně. Mně jde o to, že se to nestalo nijak dávno.“

„To ne.“

„Chci říct, že mi to připadá poněkud náhlé, nemyslíte? Že tak najednou zemřel? Mohla bych se vás na něco zeptat?“

„No, prosím.“

„Ale neodpovídejte mi další otázkou.“

„Slibuji.“

„Byl zavražděn?“

„Ano.“

„Pane Lawtone,“ řekla, „tedy jestli se tak vůbec jmenujete. Sbohem.“ Vstala z proutěného křesla a už zamířila k chodníku, který se táhl podél domu, když na ni zavolal: „Slečno Knowlesová?“

Zastavila se na chodníku a obrátila se k němu s rukama v bok. Pohlédla mu do očí. „Zabil jste ho vyl“ zeptala se.

„Ne, nezabil.“

„Víte, proč ho zabili?“

„Mám dojem, že si ho někdo spletl se mnou,“ odvětil Jack.

Upřeně se na něj zahleděla.

„Tak chcete si to poslechnout, nebo ne?“ naléhal.

Chvíli váhala.

Potom pokrčila rameny. „Ale jistě, proč ne?“ A zase se posadila.

Loni touhle dobou vyšetřoval Carella vraždu koncertního klavíristy. Taky se objevila jedna mrtvá šlapka, aby to bylo ještě zajímavější. Letos při těch spoustách sněhu se zdálo, že si všichni vrahové vzali dovolenou. Lupiči a násilníci také. V takovém počasí zločinci radši zůstávají doma, vyhřívají si nohy v teple u krbu a zapalují si cigarety stodolarovkami.

Oblast zvaná Hopscotch, kde za normálních okolností bývalo ve dvě hodiny odpoledne rušno a živo, vypadala o modrém pondělku dvacátého sedmého ledna opuštěně a ponuře.

Čtvrť Hopscotch získala své jméno od toho, že první zdejší umělecká galerie byla otevřena v Hopper Street u parku Scotch Meadows. V současné době zde byla změť obchodů s obrazy, kaváren, restaurací, butiků, starožitnictví a krámků, kde se prodávaly všelijaké drobnosti pro feťáky, sandály, šperky, nábytek z nenatřeného dřeva a „sběratelské předměty“ všeho druhu. V posledních letech se sem začaly hrnout divadelní společnosti, které se usídlily v suterénech mnoha budov na hlavních třídách i v postranních uličkách a vytvořily zvláštní, malou divadelní čtvrť v oblasti, jež už předtím překypovala všelijakými rádoby herci, dramatiky a režiséry.

Firma Theater Plače sídlila kousek od Lincoln Avenue, v budově, která kdysi sloužila jako kostel. Na kostelní věži se ještě stále vypínal dosti velký, nevzhledný kříž, jenž se očividně nehodil k markýze nad červenými vstupními dveřmi. Nápis na ohavném, vyčnívajícím trojbokém panelu hlásal: VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ, což nejspíš měla společnost Theater Plače právě na repertoáru. Šlo tedy opravdu o divadelní společnost, a ne jenom o studio nebo hereckou školu, jak naznačoval Hope. Stále ještě nechápal, proč vlastně se kvůli tomu chlapíkovi tak namáhá. Možná proto, že mu připadal tak upřímný. Carella otevřel dveře a ocitl se v hotovém blázinci.

V místnosti spatřil snad dvanáct nebo i víc lidí a všichni se zřejmě právě nacházeli ve stavu hysterie, zklamání, zuřivosti, extáze či uslintaného pomatení mysli. Oči měl ještě zvenku zvlhlé zimou a vlasy rozcuchané větrem; dýchal si do dlaní a s údivem si prohlížel tu sbírku lidských exemplářů – a také zvířecích, jak se mu nyní zdálo ve věku od devatenácti do devadesáti let. Váleli se po zemi, skákali, vzdychali, sténali, hopsali na místě, plakali – co se to tady ksakru děje? Není támhleto chlap v ženských šatech, který si právě upravuje hedvábné punčochy a maluje si rty? A tahle ženská, co se chechtá jako pominutá a při tom tančí na neslyšnou muziku? A tenhle si zase myslí, že je nějaký zatracený kohout, natřásá se, naparuje se, předvádí se a – ježíšikriste, teď začal kokrhat!

Támhle zas jiní tři chlapíci zírají do imaginárních zrcadel, holí se imaginárními břitvami a jeden z nich při tom docela nepokrytě pláče.

„Těžší ramena, Priscillo,“ řekl nějaký hlas. „Jsi gorila, ne jen tak nějaká opice.“

Carella se ohlédl a spatřil vysokou, štíhlou blondýnu ve věku kolem pětašedesáti, v dlouhých zelených vlněných šatech. Dlouhé vlasy měla svázané do ohonu, jenž jí splýval až na záda. Mířila právě k mladé, ani ne dvacetileté dívce, celé skrčené, courající ruce po zemi, se svěšenými rameny. „Pohybuješ se příliš nervózně, Priscillo, je to příliš lehké. Musíš mít těžká ramena i paže. A mohutnou čelist, Priscillo, ano! Ještě si vyzkoušej hlas a jsi opravdu gorila.“ dodala ta žena a Carella okamžitě pochopil, že se ocitl přímo uprostřed lekce herectví. Zatímco Priscilla začala vydávat bručivé zvuky „uh uh uh“ a zamračeně se bušit pěstmi do hrudníku, Carella se úkrokem sunul podél stěny k řadě skládacích židlí, pokud možno nenápadně, ale pochopil, že byl přistižen, když se ho ta žena zeptala: „Mohu pro vás něco udělat?“

Strnul.

„No?“ zavolala znovu.

Vylovil svůj odznak, pozvedl ho jako navštívenku, jíž vlastně byl, zatvářil se omluvně, naznačil ústy slova „já počkám“ a posadil se na jednu ze židlí u zdi. Muž, který zde až dosud srkal šampaňské, najednou přestal a šoural se někam pryč. „To je v pořádku, Jimmy,“ zarazila ho ta žena a rychle k němu zamířila. „Drž se u čtvrté stěny. To nejsi ty, kdo se tady převléká na večírek – soukromý okamžik je to jenom pro postavu, kterou hraješ.“

Výuka pokračovala a Carella se snažil být pokud možno neviditelný. Neprohlížel si lidi, ale místnost, v níž se pohybovali a zápasili s obtížnými cvičeními. Stěna kostela byla natřená načerno a vysoká okna zastírala černá látka. Opačnou stranu proti vstupním dveřím, kde kdysi zřejmě stával oltář, nyní zabíralo rozměrné jeviště, Uvědomil si, že ty židle podle stěn odsunuli zprostředka, aby vytvořili volný prostor pro výuku. Odhadoval, že tu může být tak stovka židlí, možná o něco méně. V kostelech ho vždycky přepadala nervozita. Pokaždé s jistotou předpokládal, že jakmile Bůh zjistí, že má ve svém příbytku takového hříšníka, zhroutí se střecha. S jistým ulehčením si uvědomoval, že tenhle kostel se vlastně změnil v divadlo, ale ani tak si nepřipadal příliš volně, a potěšilo ho, když asi po deseti minutách ta blondýna vyhlásila přestávku.

Přišla k němu s úsměvem, usedla vedle něj a zeptala se: „Jaký zákon jsme porušili?“

„O žádném nevím,“ ujistil ji. „Jsem detektiv Carella z 87. okrsku.“ Ještě jednou jí ukázal odznak. Prohlédla si ho, mírně pokývla hlavou a tázavě zvedla obočí. Oči měla zářivě hnědé, skoro černé. Jemný nos, vystouplé lícní kosti. Byla to štíhlá, světlovlasá, asi šedesátiletá žena v dlouhých, zelených šatech, která svůj věk nesla s grácií.

„Vy jste kdo?“ otázal se.

„Elena Lopezová.“

Teprve teď si uvědomil, že mluví se sotva postižitelným hispánským přízvukem.

„Pokud jsme neprovedli nic protizákonného,“ podivila se, „proč jste tady?“

„Potřebuji se dozvědět něco o ženě jménem Holly Sinclairová. Možná si také říkala Melanie Schwartzová, když u vás studovala.“

„Melanie, ano.“

„Vzpomínáte si na ni?“

„Ach, ano. Pamatuji si všechny své studenty. Ne vždycky podle jména, s přibývajícími léty… A herci si navíc jména často mění, jako Melanie. A někdy je nepoznám ani podle vzhledu. Některým vypadají vlasy, jiní ztloustnou, nevypadají už tak jako dřív. Ale stejně si jich zapamatuji většinu. Dokonce i ty špatné.“

„Patřila k těm špatným i Melanie?“

„Ne, právě naopak, myslím, že měla ohromný potenciál. Ale nechtělo se jí pilně pracovat. Chtěla se stát hvězdou přes noc. Holly Sinclairová, což ji neznáte?“ Ladně pozvedla jednu paži nad hlavu a předvedla velkolepou děkovačku. „Myslela si, že jí postačí šestiměsíční kurz a město jí bude ležet u nohou. Vysvětlila jsem jí, že je to nemožné.“

„Tak dlouho u vás byla? Šest měsíců?“

„Myslím, že méně. Začala na konci letního běhu. Ten pořádáme v červenci a srpnu. Ona přišla někdy kolem patnáctého, asi tak. Vím, že jsme už pár týdnů pracovali. Možná i později; mám v kanceláři přesné záznamy, když budete chtít, potom se na ně podívám. Ale i kdyby šest měsíců. Stát se v tak krátké době herečkou? To nelze.“

„Jak dlouho to trvá?“

„Celý život,“ odvětila Elena. „Ale potřebujete nejmíň dva roky, než si můžete dovolit vyjít na jeviště a odehrát nějakou roli. Proč? Chtěl byste být hercem, pane Carello?“

„Ne, to ne!“

„Nebojte se to přiznat. Většina lidí chová tajné přání stát se hercem.“

„Ne, já nikdy… ne.“ Nepřesvědčivě zavrtěl hlavou.

„Jenže většina lidí do toho nedokáže vložit dostatek píle. No, jen si vezměte třeba Melanii. Amerika je zemí úspěšných amatérů, pane Carello, rozumíte, co tím chci říct?“

„Ne tak docela.“

„Režisér si dá umýt auto a při tom objeví mladíka, který v životě neabsolvoval ani jedinou hereckou lekci. Natočí s ním film a z mladíka se přes noc stane velká filmová hvězda, aniž by se kdy musel herectví učit. Amatér, který měl štěstí.“

„Asi ano,“ usmál se Carella.

„Zdá se vám to legrační? Jak umělecký život v Americe zaplavují amatéři? A nejde jen o herectví. Psaní, malování, sochařství, cokoliv, jakékoliv umění! Jen baletu se to netýká. Nikde na světě nenajdete balerínu – amatérku. Víte proč, pane Carello?“

„Povězte mi to,“ řekl.

„Protože by upadla a natloukla by si.“

Carella se dal do smíchu.

„Ach, ano, je to velká legrace,“ napomenula ho Elena, ale dalo se poznat, že je ve svém živlu. „Na druhou stranu když takový advokát napíše román, nemůže si při tom zlomit nohu, hrozí mu jen špatné kritiky. A víte, kolik advokátů dneska píše romány? Odkdy jsou advokáti takoví hrdinové? Já osobně advokáty nesnáším.“

Carella jí neprozradil, že ji navštívil proto, aby posloužil jistému advokátovi.

„Nebo lidi od reklamy,“ pokračovala, nabírajíc rychlost, „nebo doktoři či kdokoliv jiný, kdo si řekne: ‚Božínku, já bych to přece napsal mnohem líp.‘ A sedne si a začne psát, s odpuštěním, o voze a o koze. Amatéři, kteří mají štěstí. Tak jim říkám. Jen se tomu smějte,“ dodala. „Ale jak by vám bylo, kdyby amatéři začali s vyšetřováním zločinů? Droboučké stařenky s pletacími jehlicemi? Co se starají o zahrádku, když zrovna nepronásledují nějakého vraha? Soukromnice vyšetřovatelky? Advokáti?“

Carella jí opět neřekl, že sem přišel na žádost advokáta, který vyšetřuje vraždu.

„A co psychiatři?“ pokračovala. „Kdy jste naposledy mluvil s psychiatrem, který vypátral nějakého zločince?“

„Nikdy,“ přiznal Carella.

„Nebo kočky? Neznáte snad osobně nějakou kočku, která vyšetřuje zločiny?“

„Bohužel ne.“

„To je dobře. Protože až příště v tomhle městě někoho zabijí, musela bych povolat kočku.“ Udělala ladné, pohrdavé gesto. Pohyby jejích rukou byly nádherně výmluvné. Carellu napadlo, jestli svým žákům zadává i cvičení na správné pohyby rukou.

„A co muž jménem Ernest Corrington?“ otázal se. „Vzpomínáte si na něj?“ „Ach, ano. Panečku, ten byl opravdu skvělý. Zvláštní, ale úžasný. A velmi svalnatý, víte?“

„Vím.“

„Báječný herec. Myslím, že strávil nějaký čas ve vězení. Během let jsem poznala několik herců, kteří byli ve vězení.“

„Ti špatní,“ usmál se Carella.

„Popravdě řečeno, byli dobří.“

„Tak říkáme u nás pachatelům nezákonných činů. Ti špat…“

„Aha, chápu. Ale opravdu, mnozí bývalí vězni jsou dobří herci. Myslím, že vytvořit nějakou postavu, to vyžaduje velkou přesvědčivost. A tu potřebujete, i když vpadnete s pistolí v ruce třeba do obchodu s potravinami.“

„Myslíte, že je to jedno a totéž, hm?“

„Ale no tak, ovšemže ne. Přestaňte si ze mě střílet, pane Carello.“

„Objevil se tady přibližně ve stejné době jako Melanie, že ano?“

„Přesně. Melanii se letní běh líbil a v září přišla znovu. Corry se ke kurzu připojil někdy v říjnu, tehdy se tu potkali. V podzimním běhu. Melanie odešla začátkem prosince, pověděla mi, že se vrací na Floridu.“

Elena pokrčila rameny v přehnaném, románském gestu. „Mezitím si změnila jméno, asi si myslela, že se tam na jihu stane hvězdou. Ale jak? Hvězdou se můžete stát tady nebo v Hollywoodu, ale určitě ne na Floridě. O žádném takovém místě na Floridě nevím. A vůbec, k čemu je člověku, stane-li se hvězdou, pokud se předtím nestal hercem?“

„Co ten Corrington? Kdy od vás odešel?“

„Po dvacátém jsem ho už neviděla. To byl poslední pátek před Vánoci. Ten večer jsme měli poslední hodinu v podzimním běhu. Jeho také hledáte?“

„Ne.“

„Nepřekvapilo by mě, kdyby ti dva byli někde spolu. I když, víte, pokud jde o Melaniiny…“

„Myslíte, že mezi nimi něco bylo?“ zajímal se Carella.

„Možná. Z té scény, kterou spolu hráli v Tramvaji do stanice Touha, se dala vycítit spousta žáru. Ale u děvčete, jako je Melanie, se to dá těžko odhadnout.“

„V každém případě, Corrington je mrtvý,“ řekl Carella.

„Ach, bože.“ Elena se na okamžik odmlčela. Potom se zeptala: „Stalo se něco také Melanii?“

„O ničem nevím. My se ji jenom snažíme najít.“

„Kdo je to ‚my‘?“

„Nu… já a jeden můj známý na Floridě.“

„Nezkoušel ji hledat u tamních divadelních společností?“

„Myslím, že ne.“

„Protože každý herec, ať je to kdokoliv, vždycky vyhledává společnost jiných herců.“

„I takový, co se chce přes noc stát hvězdou?“

„O těch to platí především. Zkuste se poptat u divadla, tam na jihu.“

„Nemáte ještě nějaký nápad?“

„Nu…“ ‚

„Ano?“

„Možná byste to mohli zkusit v barech, kde se scházejí lesbičky.“

Toto je oslava Halloweenu a pro tu příležitost Elena Lopezová vyzdobila černě stěny kostela výstřižky v podobě skřetů, čarodějnic, upírů a démonů. Je tu plno studentů a jejich hostů, všichni v kostýmech, buď vypůjčených, nebo vlastnoručně zhotovených. Jack s Melanii přišli jako nevěsta a ženich, jsou moc roztomilí. On má proužkované kalhoty a šedivý frak, ona bílý závoj a pohoršlivě krátké svatební šaty s nebezpečně hlubokým výstřihem odhalujícím ňadra. Vysoko na pravém stehnu má modrý podvazek. Corry přišel za kovboje, jak originální, v černých džínách a košili, s černým šátkem kolem krku a v černém klobouku, naraženém do čela. Z kapsy u košile mu visí šňůrka od váčku na tabák, ale on si cigarety nekroutí, kouří camelky – nejspíš si chce uhnat rakovinu.

Jsou chvíle, kdy se ani Melanie sama nevyzná ve svých činech. Uvědomuje si, že na sever přijela kvůli Jackovi. Na tom není nic složitého. Jack jí vzkázal a ona přijela. Aniž by se pochlubila Jill, kam jede nebo proč. Jednoho dne prostě odjela z Calusy a bylo to. Nastěhovala se s Jackem do společné domácnosti ve dvoupokojovém bytě v nejvyšším patře domu číslo 831 na Crest Avenue, nad hlavami jim ve dne v noci duněla skateboardová rampa, člověk by se z toho pominul. To bylo v červenci; tou dobou stejně bývá v Caluse příšerné vedro, tady je mnohem líp. Později, během téhož měsíce, vstoupila do kurzu v Theater Plače a je tomu ráda: Elena je báječná učitelka.

Ale přijdou chvíle, jako třeba dnes večer, kdy Melanie cítí, že jí dělá vyloženě dobře zahrávat si s nebezpečnými situacemi, zacházet až do krajnosti. Například tehdy v Caluse, když se zapletla s Peterem o kterém věděla, že má záznam v trestním rejstříku – a přitom se aktivně podílela na hrátkách, o nichž Jack žertem mluvil jako o „trojitém saltu bez záchranné sítě“. Nu, to trvalo celou věčnost, od té doby, kdy si spolu po aukci zaplavali při měsíčku. Bože, tehdy večer to bylo tak vzrušující. Jenže po nějaké době vzrušení a novost vyprchaly. Možná právě proto si začala s Peterem a jeho pány Smithem a Wessonem; někdy jí při souložení vrazil hlaveň pistole do úst. A žít sama s Jackem, za Jillinými zády, to je také svým způsobem nebezpečné. Jill umí být pěkná potvora, když chce. Co jen všechno spolu ve třech prováděli!

Ale dnes večer…

Ani neví, jestli to tak plánovala už od chvíle, kdy s Corrym hrála v té scéně v Tramvaji; má dojem, že na to od té doby určitě musela myslet, ale kdo ví? Nikdy nedokáže přesně pochopit, co ji nutí dělat věci, které vypadají jako důsledek náhlé inspirace, ale možná to tak není.

Představila Jacka mládeži z kurzu, tedy ona to většinou není žádná mládež, některým je už přes čtyřicet, ale v kurzu o sobě všichni mluví jako o mládeži. Povídá se, že když Marilyn Monroe studovala ve studiu Actor‘s – tehdy už byla velkou hvězdou – zavolala prý jednomu herci, s kterým si měli připravit nějakou scénu, a představila se do telefonu: „Haló? Tady je Marylin, však víš která, ta z kurzu.“ Melanie by ráda věděla, jestli je ta historka pravdivá. A také by chtěla vědět, jestli jednou bude stejně slavná jako Marilyn Monroe.

Když se konečně dostane k tomu, aby představila Jacka Corrymu, je už asi deset hodin. Zdá se, že si ti dva okamžitě padli do oka, i když se od sebe naprosto liší. Jack vypadá docela solidně, trochu jako yupík, s výjimkou těch chvil, kdy do ní strká toho svého obra a současně olizuje Jillinu kočičku. Corry vypadá jako nevlídný drsňák, ten kovbojský oblek se k němu dokonale hodí, pro takovou roli by byl jako stvořený. Nijak zvlášť se netají tím, že si na západním pobřeží odseděl dva flastry, ovšem nedodává, že právě teď porušuje podmínky ochranného dohledu. To si schoval na dobu, kdy se s Melanii a Jackem poznal lépe, mnohem lépe. Jack jeho přiznání, že se v minulosti dopustil ozbrojené loupeže, kvituje příslušným obdivem, pak si spolu dají pár piv a chechtají se při tom jako dva staří kamarádi, kteří spolu někdy dávno někde daleko seděli v lapáku.

Kolem půlnoci večírek končí, hosté se z divadla trousí se zpěvem a Elena za nimi Španělsky pokřikuje, aby laskavě drželi klapačku, nebo zburcují celou čtvrť.

Zdá se, že je ještě příliš brzy na to vracet se domů z halloweenského večírku; půlnoc je přece čarodějná hodina, no ne, a slaví se přece Halloween. Zajdou tedy do saloonu vedle divadla, všichni tři v kostýmech, Jack s Melanii jako ženich a nevěsta a Corry jako jejich tvrďáckej kámoš, kovboj. Melanie i oba mládenci si tentokrát dají něco ostřejšího – Corry se drží čisté vodky, Jack si dá černého Johnnieho Walkera s ledem a Melanie má gin a martini s kouskem citronové kůry. Než by se kdo nadál, jsou dvě hodiny ráno, hostinský zavírá, oni se vyloudají z baru a začnou shánět taxík. Jack totiž navrhuje vrátit se domů, pustit si nějakou muziku a pokračovat v oslavě, no co, je přece Halloween.

Později Jackovi připomene, že právě on chtěl pokračovat v oslavě, přesně tak to řekl.

Už cestou taxíkem, který je odváží na sever, začíná uvažovat, co se z toho vyvrbí. Tyhle taxíky bývají vždycky hrozně těsné. Sedí mezi oběma muži ve svých krátkých bílých svatebních datech s modrým podvazkem, pákistánský řidič si urdsky povídá rádiem s kamarády a ona přemýšlí, k čemu to všechno povede, ach ano, to jsou ty záhady života. Začíná sněžit. Nejdřív jen tak popadává, ale než dojedou na horní konec města, sněží už hustě, z oblohy se snášejí velké bílé vločky a pokrývají prázdnou ulici.

Bydlí v bytě s jednou ložnicí a jedním, o něco větším, obývacím pokojem, s připojenou maličkou kuchyňkou. Jakmile se vrátí domů, ona s Jackem zamíří do ložnice. Corryho vybídnou, aby si namíchal něco k pití, než se převléknou z kostýmů. Na mrazáku je vodka, i když ne zrovna Stoličnaja. Vrátí se asi po pěti minutách – Jack v džínách, flanelové košili a svetru, Melanie ve vlněném kaftanu, který si koupila v jednom krámku poblíž divadla. Jsou už skoro tři hodiny ráno, topení je vypnuté, a proto Jack Corrymu nabízí, jestli nechce svetr. Corry přijímá a vypadá to jako důkaz o mužném bratrství; Corry si oblékne Jackův svetr a tvrdí, že mu padne, jako kdyby ho upletli pro něj.

Na to všechno si vzpomněla až později.

Sedí, popíjejí a poslouchají Jackovy nahrávky z dob, kdy byl ještě teenager, samé slavné hity; Wings, Diana Ross, KC&the Sunshine Band. Jack zpívá spolu s Eltonem a Kiki „Don’t Go Breaking My Heart“. Corry je o něco starší než Jack, jak se ukázalo, je mu už dvaačtyřicet, takže jeho vzpomínky se váží k dřívějším obdobím sedmdesátých let, kdy frčely takové věci jako „Me and Bobby McGee“ od Janis Joplin, „Joy to the World“ od Three Dog Night a „Brown Sugar“ od Rolling Stones. Venku teď hustě padá sníh; Corry začíná nahlas uvažovat, jestli vůbec sežene taxík na cestu domů, a Jack opáčí, že stanice metra je jen dva bloky odsud. Ale Melanie navrhne: „Nebo bys mohl zůstat na noc tady, jestli chceš. Můžeš spát na gauči.“

Corry se podívá na ně oba. „A proč bych tu nemohl zůstat a spát s váma v posteli?“

Překvapilo ji, že ho Jack okamžitě nevyhodil. Ale neudělal to. Namísto toho zavládlo dlouhé ticho. Hudba dohrála, venku tiše padá sníh, v bytě se rozhostilo naprosté ticho.

„Myslíš, že by se ti to líbilo, Melanie?“ prohodí Corry.

Opět by čekala, že Jack něco řekne, ale on mlčí. Jenom stojí a dívá se z jednoho na druhého.

„Co myslíš, Jacku?“ zeptala se.

Nejde o to, že by ještě nikdy nespali v posteli ve třech. Spávali ve třech celých sedm let, v srpnu to bude už osm. Takže to není žádná novinka. Nové je jen to, že předtím šlo o dvě ženy a jednoho muže, zatímco dnes v noci – pokud k tomu dojde; pokud ona dopustí, aby k tomu došlo – to budou dva muži a jedna žena. Jack, Corry a ona. Oni dva a ona. Je jí dokonale jasné, že záleží jen na ní, jestli k tomu přivolí, nebo ne. Stejně jako Jill, tehdy dávno za srpnového večera, rozhodla, že se to stane, a zařídila, aby se to stalo. Připlula po vodě k Melanii, objala ji pažemi, přitiskla ji k sobě a políbila ji na ústa.

„Jacku?“ prohodí Melanie. „Co říkáš?“

„Byla by to legrace,“ míní Corry.

Jack myslí na to – později se jim k tomu přiznal – že Corry má za sebou pobyt ve vězení, a že pokud on teď bude souhlasit, aby si to spolu rozdali ve třech, mohlo by se mu stát, že se nechá ošoustat do zadku. Myslí na to, že Jill s Melanii v tomto ohledu nikdy nemívaly zábrany, Jill vlastně tenkrát před sedmi lety dala k jejich vztahům první popud. Popravdě řečeno, někdy si při společném milování připadal jako páté kolo u vozu, někdy měl pocit, že svou přítomností jenom dodává zdání počestnosti – to je teda vtip – tomu, co spolu Jill s Melanii provádějí. Nepřeje si, aby k něčemu podobnému došlo mezi ním a Corrym, to ho neláká ani v nejmenším. Dokonce má chuť hned teď vyložit karty na stůl a říci Corrymu: „Poslyš, kamaráde, jestli máš za lubem nějaké homosexuální hrátky, měl bys radši odejít.“ Ale neřekne nic. Jenom tu stojí a v podstatě čeká, jak se věci vyvinou. Podobně jako nechal udál ostem volný průběh tehdy před sedmi lety, s Jill a Melanii.

Pokud jde o ni, je stejně vzrušená jako oné noci před lety; čeká, až se cosi stane, zvažuje, jestli by neměla vývoj událostí trochu postrčit. Přistoupit ke Corrymu, hmátnout po té bouli, co se mu dělá na černých džínách, obejmout ho kolem krku, přitisknout se k němu klínem a políbit ho na ústa; prostě, rozjet to tak, jako to udělala Jill tehdy večer v bazénu. Ale i když si uvědomuje, že konečné rozhodnutí bude jenom na ní, že bez jejího souhlasu dnes v noci nikdo s ničím nemůže začít, současně cítí, že tu ve vzduchu visí jakýsi mužský problém. Corry si dosud nesundal Jackův svetr a oba muži se na sebe dívají, jako by tu pánskou záležitost mezi sebou mlčky zvažovali. Vypadá to asi tak, jako by Corry Jacka žádal o tanec s jeho manželkou, něco podobného, jako kdyby Melanie byla Jackovým majetkem. Ona samozřejmě není Jackova manželka a docela určitě mu nepatří, ale přesto ví docela přesně, co tady práv
ě probíhá. Corry čeká na Jackův souhlas, do té doby se nepohnou z místa ani o píď. Jakmile Jack kývne, mohou přikročit k další fázi, ať už by to mělo být cokoliv. Avšak místo toho, aby ji tyhle machistické nesmysly rozzuřily, pociťuje ještě větší vzrušení. Jako kdyby doopravdy vůbec neměla co mluvit do toho, co se s ní stane. O tom rozhodnou muži. Ona potom buď bude souhlasit, anebo nesouhlasit, to jim je fuk; když budou chtít, můžou ji klidně znásilnit – ta představa ji rozpálí ještě víc.

„Jacku?“ ozve se Melanie.

Jack váhá, jestli si mají vzít s sebou do postele bývalého trestance, vidí mu to na očích. Ale jinak ho ten nápad vzrušuje, to je mu vidět na kalhotách. Ví, že to musí zařídit tak, aby se zdálo, že to rozhodli oni, přestože to pravé rozhodnutí přijala ona. Dokonce už si představuje nejrůznější kombinace a permutace, co všechno se může stát, až všichni vlezou do té zatracené postele – dva chlapi se ztopořenými kládami a žena, která je už teď tak vlhká, že má strach, aby se neroztekla na podlaze.

„Chlapci,“ osloví je mírně, vztáhne k nim oběma paže a vezme je za ruce. „Je tady hrozná zima a venku sněží, tak co kdybychom si všichni zalezli pod deku a tam se domluvíme?“

Stiskne Jackovi ruku.

„Dobrá?“ zavrká.

Corrymu také zmáčkne ruku.

„Dobrá?“

„Jestli s tím Jack souhlasí, mně to docela vyhovuje,“ opáčí Corry. „Pokud to vyhovuje Melanii, tak mně taky,“ rozhodne Jack.

„Mně to vyhovuje,“ odpoví Melanie s ostýchavým úsměvem.

6

„Co by to mělo bejt za mašinu?“ zeptal se Zaygo.

„O tom jsem nijak zvlášť nepřemýšlel,“ přiznal Jack. „Říkal jsem si, že to nechám na vás.“

„Aha,“ zabručel Zaygo.

Zkurvenej amatér, pomyslel si.

„Budeme se s někým předhánět ve vysoký rychlosti?“ otázal se. „Chci říct, potřebujeme něco jako cigáro?“

„Co je to cigáro?“ nevěděl Jack.

Ach, bóže, pomyslel si Zaygo.

„Rychlej člun, kterej dokáže ujet i kutru, to je cigáro,“ vysvětloval. „Dlouhej, úzkej a klouzávej jako dětský hovínka. Bude nás honit Pobřežní stráž?“

„Ne, to si nemyslím. Aspoň doufám, že ne.“

„Nejedná se o drogy, že ne? Protože já narkotika nevozím a basta.“

„Pročpak ne?“

„Jsem proti zneužívání drog.“

„Chápu,“ přikývl Jack.

Zaygo nevypadal jako pilot rychlého člunu. Nejvíc ze všeho by se hodil na roli počítačového hackera; byl malý, hubený, s ježatými černými vlasy, s brýlemi bez obrouček a s tváří plnou pupínků. Jack netušil, že muži ve věku přes třicet let – odhadoval Zayga tak na dvaatřicet třiatřicet – mívají také akné.

Když pověděl Candace Knowlesové, o jakou lokalitu šlo, navrhla jako řidiče právě Zayga. Až na to, že neměl řídit auto, ale člun. Výraz „lokalita“ převzal Jack od zesnulého Ernesta Corringtona. Místu, kde proběhla ta jeho neúspěšná loupež v Los Angeles, říkal Corry „lokalita dragstor“. Jack se domníval, že tentokrát by asi hovořil o „lokalitě muzeum“. Byly tři odpoledne, Zaygo se dostavil a požadoval všechny informace o té práci.

„Jak velkej náklad povezu?“ vyptával se.

Měl na sobě pomačkané modré džíny, modré tričko a lodnické boty, původně bílé, které však už nejmíň před sto lety zešedly. Díky svému oděvu opravdu vypadal trochu jako námořník, ale vzhled nesmělého studenta převažoval. Jack si ho pořád nedovedl představit u kormidla silného člunu. Díky bohu, že náklad není velký, pomyslel si.

„Malý,“ řekl nahlas.

Zaygo uvažoval, co by to tak mohlo být. Najali si na práci v záloze Candace Knowlesovou, která není nijak laciná, najali si jeho, který sice nebere tolik jako Candace, ale ani jemu nemohou zaplatit nějakými sušenkami. Navíc Jack bude potřebovat ještě někoho třetího, aby ho kryl, až půjde dovnitř. Nebo jako hlídku. To je jedno. Takže určitě nejde o žádný laciný podnik, o nic malého, ať už je to cokoliv – leda by šlo o nějaký šperk.

„Říkáte, že vás mám naložit za muzeem, hm?“ zeptal se.

„Přesně tak. U přístavního můstku za muzeem.“

„Na vodě.“

„V Caluské zátoce. Je tam přístaviště, protože původně to byl soukromý dům. To muzeum.“

„To jsem nevěděl.“

„Muzeum Ca D’ Ped.“

„Fakticky?“

„Ano. Kdysi to byla hacienda, jmenovala se Casa Don Pedro. Tehdy ještě Florida patřila Španělům. V roce 1927 budovu renovovali a nově zařídili jako soukromé sídlo.“

Do prdele, to je zajímavý, divil se Zaygo.

„Majitel vystavěl také hotel v centru města, aby měli jeho přátelé kde bydlet, když za ním přijeli. Ještě pořád tam stojí. Teď by ten dům měli renovovat.“

Kurva, taky zajímavý, říkal si Zaygo.

„Město ho po jeho smrti odkoupilo.“

„Ten hotel?“ podivil se Zaygo.

„Ne, jeho sídlo. Ca D’ Ped.“

„Takže to bude nějakej kousek z muzea? Ten náklad?“

„Ano.“

„Ajakej?“

„Á, jenom taková keramická lahvička.“

V tomto ročním období bývá v Athénách nesnesitelné vedro. Ve věznici je to ještě horší, protože sem přes tlusté zdi nepronikne ani sebemenší vánek. Pirejská ulice na severním konci vězení, kde stojí vstupní brána, je důležitou tepnou, křižuje se s Kamenickou a pokračuje dál k severozápadu, až k Pirejské bráně.

Když chtějí vězňovi přátelé přijít na návštěvu, shromáždí se za úsvitu u blízké budovy soudu, kde byl souzen a odsouzen k smrti. Ve věznici se obvykle neotvírá časně. Ani dnes, v den, kdy bude popraven, neotevřou brzy ráno, ale přesto se zde sešli už před svítáním; dostavili se v pusté noční hodině a na schodech před soudní budovou si šuškají, co tohle ráno přinese. Dozvěděli se totiž, že se vrátila loď z ostrova Delos.

Návrat té lodi jim dělá velké starosti.

Znamená to, že nyní již může být popraven.

Za starých časů krétský král vyžadoval od Athénských sedm jinochů a sedm panen – sedm dvojic, které obětoval své lidožravé příšeře, Minotaurovi. Se sedmi dvojicemi odsouzenců jednou odplul i Theseus. Athénští tehdy slíbili Apollónovi, že podaří-li se ty mladé lidi zachránit, budou potom každý rok vysílat poselstvo na ostrov Delos, zasvěcený Apollónovi. Když Theseus nestvůru zabil a zachránil sebe i všech sedm párů, dostáli svému slibu a od té doby každoročně, až do dnešních dnů, vyplouvá na Delos táž loď, na níž se Theseus plavil na Krétu.

I letos Apollónův kněz vyzdobil záď věnci a loď vyplula den před zahájením soudního procesu. Ten šťastný odjezd mu ušetřil nejméně měsíc života; podle athénských zákonů musí město setrvat v „čistotě“ po celou dobu, než se loď zase vrátí, což znamená, že zde nesmí být nikdo zabit. Ale teď se loď vrátila.

Z místa, kde se sešli – a ještě scházejí – jeho přátelé, vidí opodál stojící ozbrojenou stráž u vězeňské brány. Při návštěvě věznice včera večer svého přítele prosili, aby se pokusil o útěk, což by za každých okolností bylo velmi obtížné, protože zdi jsou vysoké a jediný vchod je dosti blízko patrové kasárenské budově, v jejíchž přízemních místnostech jsou ubytováni strážní a jejich důstojníci a v poschodí sídlí Jedenáctka – úředníci, pověření správou věznice, kteří vydávají příkazy k popravám.

Věznice je asi čtyřicet metrů dlouhá a patnáct metrů široká; prostírá se na ploše dobrých šesti set čtverečních metrů. Po jedné straně dlouhé prostřední chodby je pět cel a z druhé strany tři. V první cele za vstupní branou je do země zakopaná velká nádoba, nyní plná dešťové vody, kde se vězni koupají. Na jižním konci chodby se prostírá rozlehlý dvůr, na němž probíhá úřední procedura přijímání vězňů, dorazí-li jich větší počet.

Jeho přátelé přistupují k bráně za prvního rozbřesku, ale strážný je odkáže na pozdější dobu, protože prý Jedenáctka právě snímá uvězněnému pouta a vydává příkaz, aby byl ještě dnes usmrcen. Za necelých patnáct minut se strážný vrací, oznamuje jim, že už mohou vstoupit, a dává znamení klíčníkovi, aby jim otevřel vrata.

Cestu znají.

Čeká v první cele na východní straně chodby, v jedné ze tří o něco prostornějších cel než těch pět na protější straně. Větší celu mu přidělili asi proto, že je tak známý, i když, samozřejmě, během let tu už měli i jiné významné vězně. Nebo se tak možná Jedenáctka snaží trochu zmírnit krutost trestu, který uvalila na jednoho z nejvýznamnějších občanů města.

V Athénách trestají zločince nejčastěji pokutou, vyhnanstvím nebo smrtí – všechny tyto tresty tu mívají přednost před dlouholetým žalářem. Tento odsouzený se provinil „bezbožností“. Obžaloba sestávala z dvou bodů. Prvním z nich bylo „kažení mládeže“. A druhým „rouhání se městským božstvům“. Na vznesená obvinění reagoval pohrdavě. A proto dnes zemře.

Odsouzencům k smrti podávají v Athénách jedovatý nápoj, připravený z roztlučených listů bolehlavu. Muž, jenž má dnes odsouzenci podat jed, návštěvníky upozorňuje, že jejich přítel příliš mnoho mluví, a dodává, že přílišná hovomost tělo přehřívá, což může působit proti účinkům jedu. Například, vysvětluje, víno zahřívá krev a je známým protijedem proti účinkům bolehlavu.

V cele dnes žádné víno není.

Jen staří přátelé se přišli rozloučit se statečným člověkem, jenž jim říká: „Nevšímejte si ho. Jen ho nechte připravit ten jeho dryják, a když bude potřeba, může mi dát dvojnásobnou nebo i trojnásobnou dávku.“

Později během odpoledne projde dlouhou chodbou do cely s nádrží plnou vody, kde se naposledy vykoupe. Svým přátelům řekne: „Opravdu mi připadá lepší se před požitím jedu umýt, než aby pak ženské měly práci s omýváním mrtvoly.“

Krátce po západu slunce mu přinesou bolehlav. Přestože kat hovoří o číši, ve skutečnosti je to malá lahvička na léky s úzkým hrdlem a rozšířeným ústím, zakulacená, s plochým dnem. Nemá žádné ucho. Docela obyčejná terakotová nádoba na smrtící nápoj z bolehlavu, která skončí po použití mezi odpadky.

„Nuže, příteli,“ řekne svému katovi, „vy jste v těchto věcech odborník. Co mám udělat?“

„Prostě to vypijte,“ odpoví mu ten člověk. „Potom se procházejte, dokud vám neztěžknou nohy. Pak si lehněte a jed už bude účinkovat sám.“

Podá mu lahvičku.

Odsouzenec ji od něj vezme.

Pozvedne ji k ústům, přitiskne ke rtům a vypije. Přechází po cele, dokud nepocítí tíhu v nohou, potom si lehne na záda, kat mu sáhne na chodidla a na nohy, silně ho štípne a vyptává se, jestli něco cítí. Umírající odpoví, že ne, necítí nic. Kat se dotkne holeně a postupně se dotýká jeho těla stále výš.

„Až chlad dosáhne k srdci,“ vysvětluje kat, „bude mrtvý.“

To se stalo v roce 399 před Kristem.

V roce 1977 vykopali archeologové v Athénách věznici. Ve staré nádrži v místnosti v severozápadní části naleziště objevili třináct lahviček na léky; na to, že se našly všechny na jednom místě, šlo o pozoruhodné množství, protože v celém objektu jich vykopali jenom jednadvacet. Odborníci se v podstatě shodli v názoru, že tyto lahvičky odhozené hned po prvním použití – obsahovaly pečlivě odměřené dávky roztoku bolehlavu, namíchaného individuálně pro každého z odsouzených vězňů.

Do terakotového dna jedné z lahviček byla vyryta písmena ?OK.

Teď už zde zřídili opravdové muzeum s informačními tabulemi, z nichž jste se dozvěděli, kde máte zaparkovat a kudy se jde ke vchodu. Ca D’ Ped, muzeum krásného umění, Calusa, Florida vás vítá! Candace Knowlesová – pánbůh chraň toho smělce, ať by to byl muž, žena nebo dítě, který by si dovolil ji oslovit Candy – zaparkovala své malé bílé porsche na parkovišti, jež bylo v pondělí ve čtyři odpoledne téměř prázdné. Vzdálené věžičky muzejní budovy, kryté taškami, zalévaly paprsky jasného floridského sluníčka. Zamkla auto, pomyslela si, že by si vzala střevíce bez podpatků, kdyby tušila, že tu mají parkoviště pokryté štěrkem, klíče hodila do kabelky a tu si přehodila přes rameno. V kabelce obvykle nosívala automatický browning ráže 25, ale dnes ne. Nepřála si, aby ji zastavil někdo od místní ostrahy a začal se jí vyptávat, co tady dělá s pistolí v kabelce – přestože podle floridských zákonů
může každý občan nosit při sobě zbraň. Nechtěla, aby se jí dnes vůbec kdokoliv vyptával na cokoliv. Potřebovala jenom vejít dovnitř a věnovat se své práci, protože dnes je dvacátého sedmého ledna, což znamená, že ta legrace vypukne už za pět dnů.

Dopoledne, po odchodu od Lawtona, se osprchovala a převlékla; měla teď tmavomodrou sukni a zelenomodrou pruhovanou halenku, k tomu páskové střevíce se středními podpatky, které v tom štěrku dostaly pořádně zabrat. Zatracené boty, koupila je teprve před týdnem, dala za ně tři sta babek. Světlé vlasy měla vzadu stažené do ohonu, převázané šátkem stejně barevným jako pruhy na halence a odpovídajícím i barvě jejích očí, nyní zakrytých černými brýlemi, jež si nasadila na ochranu proti oslepujícímu slunci i proti zvídavým pohledům nějakého strážného, který by si ji do prvního února mohl zapamatovat. V kabelce si nesla fotoaparát, skicák a několik barevných značkovačů. Připadalo jí lepší předstírat, že si kreslí převzácné umělecké skvosty, rozvěšené po stěnách muzea, zatímco bude nenápadně fotografovat všechna poplašná zařízení, která se jí podaří objevit.

Od dnešní návštěvy očekávala jen první seznámení s terénem. Ví, že před skutečnou noční akcí sem ještě bude muset přijít vykonat zkoušku nanečisto, možná i dvakrát nebo třikrát. Musí odhalit skříňky poplašných zařízení, zjistit, jaké systémy tu mají, a shromáždit všechny informace potřebné k tomu, aby je mohla vyřadit z činnosti, až nastane ta chvíle. Pracuje za tisíc dolarů na hodinu a čas běží.

Dva mohutné pilíře označovaly začátek příjezdové cesty, posypané štěrkem – další štěrk, hrome – táhnoucí se k vlastní budově muzea, usazené na západním břehu zátoky; nyní už za ní pomalu zapadalo slunce. Pilíře měly barvu, oblíbenou původními španělskými usedlíky, směs broskvově žluté a růžové. Vrcholky byly pokryté vypálenými taškami. Budova muzea svítila touž barvou a také její věžičky a střechy pokrývaly tašky v barvě hlíny. Candace konečně překonala drobné oblázky, nepříjemně tlačící při každém došlápnutí, a s povzdechem vystoupala po širokých nízkých schodech ke vstupním dveřím z masivního mahagonu, zdobeného řezbami, jež zřejmě měly znázorňovat malé okřídlené andělíčky v ráji.

V malé budce nalevo od vchodu zaplatila pět dolarů vstupného. Podlahu pod jejíma nohama tvořily velké modré dlaždice. Sluneční světlo si našlo cestu do všech koutů vstupní haly, probouzejíc dlaždice k životu, takže vypadaly jako vlny hnané větrem. Měla pocit, jako kdyby vstupovala do katedrály zaplavené bleděmodrou vodou. Příslušník ostrahy…

To je jeden, pomyslela si.

… ji nasměroval do šatny, kde musela ukázat obsah kabelky. Otázala se té paní za pultem, jestli si může s sebou vzít fotoaparát, skicák a fixy, a paní jí odpověděla: „Bohužel, fotoaparát ne, má drahá.“ Někdy člověk vyhraje, jindy zase ne. Kdyby ji nějaký mužský oslovil má drahá, určitě by mu vysvětlila, že docela určitě není jeho drahá ani nikoho jiného, děkuju pěkně. Vylovila z kabelky skicák a dva značkovače, převzala od šatnářky lístek a vstoupila do vlastního muzea.

Jen těžko si dokázala představit, že tu někdy mohli lidé bydlet.

Zpočátku měla dojem, že vidí samé obrovité sloupy a mohutné oblouky, skrze něž dovnitř proudilo sluneční světlo. Za oblouky prosvítalo vnitřní nádvoří, upravené jako zahrada pod širým nebem. Kolem stály další sloupy a klenuly se oblouky. Hlavní galerie muzea se táhly podél nádvoří ze tří stran, tu čtvrtou uzavírala recepční hala.

V prvním patře budovy se umístily ještě čtyři galerie. Lawton zatím nevěděl, kde přesně má být pohár vystaven.

V každé galerii stál jeden strážný.

S tím u vstupních dveří jich napočítala osm.

Nedovedla si představit, že by tu zůstávali celou noc, určitě ne kvůli tomu, co tu mají vystaveno. Usoudila, že nejspíš na noc odcházejí domů a o bezpečnost se stará jen poplašné zařízení, pokud tu není noční hlídač. Doufala, že nočního hlídače nemají. Možná že ne. Lawton ji ujistil, že do tohoto muzea se ještě nikdy nikdo nevloupal.

Promluvila si s jedním ze strážných v prvním patře. Začala se ho vyptávat na několik nepříliš dobrých obrazů na stěnách; aspoň si měl s kým popovídat, jinak by určitě usnul, jak se tu tak opíral o zeď a pozoroval částečky prachu poletující v pruzích dopadajícího světla. Táhlo mu už na sedmdesát, asi přijel na Floridu užít si důchod a zjistil, že ležet celý den na pláži a večer brousit po nákupním středisku je příjemné jen v tom případě, že má člověk na práci i něco jiného. Nechal se najmout jako strážný v tomhle zapadlém muzeu a o malbách na zdech nevěděl ani ň. Poradil jí, že někde dole dostane brožurku, kde je o tom umění všechno napsáno.

Lawton ji poučil, že většina zdejších exponátů představuje rané americké umění pouze prostřední kvality, ničím výjimečné, jakkoliv ho lidé z muzea vychvalují. Zato ten pohár, to bude trefa. Poslali prý ho z Gettyho muzea v Malibu do Uměleckého institutu v Chicagu a odtud do muzea v Isole, kde si ho prohlédli Lawton s Corringtonem a zjistili, že dalšími třemi místy, kde se na své pouti zastaví, budou Corcoran Gallery ve Washingtonu, High Museum v Atlantě a Ca D’ Ped, právě zde, v malé Caluse, která se čistě náhodou honosí přízviskem Athény jihozápadní Floridy.

„Připravujete se už na tu velkou výstavu?“ zeptala se strážného.

„A na jakou?“

„Na to řecké umění.“

„A jo. Co to vůbec bude?“ chtěl vědět.

„Moc významné exponáty,“ ujistila ho. „Ze starověkého Řecka.“

„Vážně?“

„Ach, ano. Asi vám sem přijde spousta lidí.“

„Aspoň bude nějaká změna,“ usoudil.

Potřebovala zjistit, jestli se chystají přijmout nějaké strážné navíc, ale nechtěla se ho na to nápadně vyptávat, i když je to nejspíš trumbera jak zákon káže. Nezeptala se ani na to, jestli tu v noci bývá nějaký hlídač. Klábosila s ním ještě asi minutu, potom zamířila do jiné galerie v prvním patře a začala pracovat na náčrtku jednoho z vystavených obrazů: portrétu muže, ženy – nejspíš jeho manželky – a nejošklivější holčičky z celých koloniálních dějin Ameriky. Současně si prohlížela elektrické vedení, nejspíš od poplašného zařízení v oknech, vedoucích do ulice. Po chvíli přistoupila blíž k jednomu z oken, jako by si chtěla svoji skicu prohlédnout na světle. Docela určitě poznala vedení k alarmu.

Jejím úkolem bude v době akce neutralizovat všechna poplašná zařízení v budově, aby Lawton mohl vejít dovnitř a odnést si svůj pohár. Muzeum zavíralo v šest. Ona musí počkat v záloze a odvést svoji špinavou práci; bude mít na to spoustu času, protože Lawton s tím, kdo ho bude zajišťovat, přijde až v deset. Nabyla dojmu, že zdejší elektronická ochranná opatření kvalitou nepřesahují důležitost trvale vystavených sbírek druhořadého umění, nemělo by Jedy jít o nic příliš dokonalého, složitého, s čím by si nedokázala poradit.

Ale až sem přivezou ten pohár, může to být docela jiná historie. Na severu ho vystavovali v samostatné místnosti ve skleněné krychli, opatřené zvláštním poplašným systémem. Lawton se domnívá, že tu krychli s pohárem nepřevážejí. V Gettyho muzeu v Malibu, kde si ho poprvé prohlédl Corrington, byl vystaven v jakési kleci. Málem si prý ucvmkl do kalhot, když se dozvěděli, že jednou ze zastávek na okružní cestě výstavy má být i město Calusa na Floridě. Calusa? Florida? Ach, bože můj, zázraky se dějí, děkuji ti, mnohokrát děkuji, pane bože.

Candace napadlo, že přízemní galerie, vzhledem k tomu, že ji od nádvoří dělí jenom sloupoví s oblouky, bude vybavena elektronikou, reagující na pohyb a zvuk. Jestli má pravdu, v takovém venkovském muzeu by nejspíš mohli mít jen zvonek, který přivolá ve dne strážné a v noci případně nočního hlídače; prosím, hlavně ať tady nemají nočního hlídače. Kdyby s pohárem přivezli na jih i tu skleněnou kostku, musela by zjistit, jak je vybavená, a vymyslet, jak to vybavení vyřadit z provozu.

Ještě asi hodinu se procházela v dolním podlaží, skicovala, zjišťovala umístění elektronických zařízení a utvrdila se ve svém podezření ohledně čidel zvuku a pohybu. Pak si vyzvedla v šatně kabelku a vrátila se k zaparkovanému porsche.

Kupodivu jí silně bušilo srdce.

Za barem stála atraktivní blondýnka ve světlém růžovém tričku s krátkými rukávy, do nichž měla schválně vystříhané zuby. Někdy ve středověku se tomu říkalo „zubaté okraje“. Toots to věděla proto, že kdysi dávno, předtím než přijela do překrásného státu Florida a stala se slečnou Toots Co Šňupá Koks, zajímala se o dějiny středověku. To jí bylo asi třináct. Byla ještě čistá, nezkažená a nesmělá.

Na dívce za barem však nebylo vůbec nic středověkého. Asi proto, že měla blond vlasy ostříhané na ježka a na horním rtu jí visel malý zlatý kroužek. Kromě toho měla na levém bicepsu pod ježatým zakončením rukávu vytetovanou pavoučí síť s tlustým černým pavoukem. Nejdřív Lawton se svojí modrou tečkou a teď zase barmanka. Všichni zamilovaní se nechávají tetovat.

Připadala si v tomhle podniku jménem Tekutý zip dost divně, ale ten policajt ze severu Matthewovi zavolal a nasměroval ho na divadelní skupiny a bary, kde se slézají lesbičky. A tak sem přišla právě v době Happy hour, všechny ženy si ji prohlížejí od hlavy až k patě a dávají najevo, že by si s ní klidně daly říct. Ono totiž, popravdě řečeno, tenkrát, v době, kdy prakticky nevycházela z drogového omámení, zažila okamžiky, kdy jí sex s jinou ženou vůbec nebyl proti mysli. Většinou to na ně jen tak hrála, samozřejmě, šlo přece o prachy, dělala to jen kvůli Bílé paní, udělala by kvůli koksu všechno, úplně všechno. Ale stejně…

No…

Byl to zvláštní pocit, ocitnout se tady.

Asi proto, že jí to připomínalo minulost, připomínalo jí to, co tehdy dělala, všechny ty věci, co tenkrát vyváděla. Také jí to připomnělo, jak jí droga hned zpočátku připadala příjemná, jak se jí to líbilo, připomínalo to sex, vlastně ne, k čertu, žádný sex není lepší než kokain, mužský, ženská, policejní pes ani zlatá rybička, nic nemůže být lepší než kokain. Byla celá šťastná v tom manželství s kokainem, děkuju za optání, dokud nás smrt nerozdělí.

Už nikdy, pomyslela si opět.

Nikdy.

„Něco k pití,“ zeptala se dívka za barem.

„Trochu sodovky,“ požádala Toots. „S citronem.“

Alkohol a drogy patří k sobě. Začneš u jednoho, a než se naděješ, lítáš zase i v tom druhém. Barmanka otevřela láhev Perrieru a bez ptaní nalila sodovku na kostky ledu. Ukrojila citron a vhodila ho do skleničky. Toots se rozhlédla kolem sebe.

Komunita gayů a lesbiček na Floridě není tak početná jako v New Yorku nebo v Kalifornii, a většina se jich soustřeďuje v Miami a okolí, na východním pobřeží státu. Ale i v Caluse se najdou homosexuálové, což je trochu zvláštní vzhledem k tomu, že tohle město neoplývá přílišnou tolerancí ani pokrokovým myšlením. Není náhodou, že Bob Dole v prezidentských volbách zvítězil ve státech Ohio a Michigan. Většina caluských přistěhovalců pocházela právě z těchto států, což zřejmě také ovlivnilo skutečnost, že Dole vyhrál i na Floridě.

Tekutý zip byl jedním ze dvou lesbických barů ve městě, ten druhý se jmenoval U Lízinky a stál na Trailu, nedaleko Sarasoty. Bar U Lízinky měl horší pověst. K Tekutému zipu chodívala méně drsná klientela, tíhnoucí spíš k na míru šitým kostýmkům než k sandálům a džínám. „Tebe jsem tu ještě neviděla,“ prohodila dívka za barem.

„Jsem tu poprvé,“ přiznala Toots.

„Prvnička,“ usmála se barmanka.

„Jasně.“ Toots jí úsměv rychle oplatila. „Hledám nějakou Melanii Schwartzovou, taky si říká Holly Sinclairová. Neznáš ji?“

„Jsi policajtka?“

„Ne.“

„Proč ji sháníš?“

„Takže ji znáš?“

„Proč ji hledáš?“

„Tady je snad nějaká ozvěna nebo co.“

„Že jsi policajtka?“

„Soukromé očko,“ upřesnila Toots a sáhla do kabelky. Vylovila peněženku, vyňala z ní průkaz a podala jí ho přes barový pult. „Toots, hm?“ divila se barmanka.

„Toots.“

„Ještě nikdy jsme tady žádnou Toots neměli. Oni ti dovolili dát si na průkaz přezdívku?“

„To není přezdívka.“

„Toots?“

„Toots. Vážně tady musí být ozvěna.“

„Tak se doopravdy jmenuješ?“

„Přísahám bohu. Co ta Melanie? Měli jste tady už nějakou Melanii?“ „Tak se jmenovala ta holka ve filmu Ptáci. V tom, co k němu napsal scénář Alfred Hitchcock.“

Toots se nedomnívala, že by Alfred Hitchcock napsal scénář k tomuto filmu.

„Byla to erotika,“ dodala barmanka.

Toots měla dojem, že šlo o erotický film.

„Míváme tady spoustu různých Scarlett,“ řekla barmanka zčistajasna.

„Tak tedy spoustu, hm?“ Toots vůbec nechápala, jak tak najednou přišla na jméno Scarlett.

„To je tady oblíbené,“ dodala barmanka.

„Proč sis na to vzpomněla?“

„Na co?“

„Na jméno Scarlett.“

„No, kvůli té druhé.“

„Které druhé?“

„Melanii. Té z toho filmu. Té, co porodila dítě.“

„Aha.“

„Vo tom, jak se roděj děcka, já nic nevim, slečno Scarlett,“ předváděla barmanka docela slušnou imitaci, mávajíc do taktu hadrem na utírání pultu.

„A co Melanie Schwartzová? Tu jsi tady v poslední době neviděla?“

„Zkus to U Lízinky,“ poradila jí barmanka. „Pracuju tam vždycky v úterý večer. Minulé úterý tam byla.“

Tu noc, kdy zabili Corringtona, pomyslela si Toots.

Jelikož si Matthewovo skromné adoptivní domovské město činilo nárok na označení kulturní centrum, nacházelo se zde celých šest divadel. Kromě toho tu hrály i tři kabarety a – samozřejmě – skvělý světoznámý komplex u Caluské zátoky nazvaný Síň Helen Gottliebové.

Jeho partner Frank vždycky tvrdil, že Gott, jak se této síni familiárně přezdívá, by nahoře, na severu, nebyla ničím víc než obyčejnou letní scénou pro pohostinská představení, na jaká se ti křupani ze Středozápadu, co sem jezdí na prázdniny, celí třesou. Skutečnost, že zde hostovaly i takové veličiny jako Isaac Stern, Buddy Rich a Newyorský balet a že zde dávali i Taneční soubor, Annie a další hity z Broadwaye, přecházel Frank mávnutím ruky. Pro Franka zkrátka Calusa byla a vždycky zůstane jen maloměstem.

Do Gottu Matthew nevolal, protože s ohledem na charakter této scény nepředpokládal, že by tam mohl najít Melanii Schwartzovou. Ale jinak zatelefonoval do všech divadelních scén na seznamu, který si pořídil, a odměnu za svoji námahu našel až u poslední položky: Kabaretní scéna Písek a příboj – Jak originálnf. zvolal by určitě Frank. Natrefil tam na jistého Timothyho Regana, který se mu představil jako ředitel kabaretu. Matthew se zeptal, jestli nezná nějakou Melanii Schwartzovou nebo Holly Sinclairovou, a ten pán odpověděl, že ano, že ji zná, a Matthew málem spadl ze židle, protože už předtím vyslechl tolik lidí, kteří mu odpověděli „bohužel ne, je mi líto“.

„Pracuje u vás?“ otázal se.

„Ne, lituji, nepracuje,“ odvětil Regan.

„A kdy u vás pracovala?“

„Minulý měsíc.“

„Hrála v nějakém představení?“

„Ne,“ opáčil Regan. „Obsluhovala u stolu.“

„Nemáte náhodou její adresu?“ zeptal se Matthew a zatajil dech.

„Ano, docela určitě,“ přisvědčil Regan. „Počkejte minutku, prosím.“

Jakmile člověk vkročil do dveří, pochopil, že v baru U Lízinky se nic nedělá polovičatě. Některé podniky bývají diskrétní, jiné jsou otevřenější, ale pokud se vás, hned jak vkročíte do dveří, nezmocní pocit, že vás svlékají do naha, je to podnik na houby a ten velký obraz Lizzie Bordenové nad vchodem je určen pro úplně jinou klientelu.

Toots odsud málem vycouvala.

Něco ji varovalo, že se ocitla na nebezpečném místě, a nešlo jenom o hltavé pohledy, probleskující všude kolem jako tygří oči v noční džungli. Snad za to mohla těžká vůně marihuany, vznášející se ve vzduchu. Nebo možná vytrvalé dunění metalové muziky z hrací skříně. Měla odsud pěkně rychle vypadnout, už když ucítila vůni trávy. Ale nevypadla.

U polepšených feťáků se někdy dostavuje jistý pocit vzrušení z hrozícího nebezpečí. Právě tak jako skutečný závislák ví, jak nebezpečné je předávkování či docela prostě nekvalitní droga nebo sexuální radovánky, které se nějak zvrhnou, anebo tucet jiných nanejvýš nepříjemných věcí, které člověka mohou potkat na opuštěné ulici nebo v prázdné místnosti uprostřed noci, tak i vyléčený feťák chápe, že katastrofa vždycky číhá hned za rohem. Dej si jednu skleničku, jednoho jointa, a je s tebou konec. Hotovo, kaput. Jenže důkazem neochvějnosti bývalého feťáka je právě schopnost postavit se svému pokušení tváří v tvář a naplít mu do očí. Byla tady spousta pití, oblaka marihuanového kouře a bůh ví, jaká chemická potěšení čekala ve stinných, sametem vyložených boxech, lemujících stěny místnosti jako čekající limuzíny.

Vkročila dovnitř.

„Ahoj, drahouši,“ zavrkala nějaká žena a položila Toots ruku na paži.

Dům číslo 1297 v Barringtonově ulici stál u pusté pláže na konci Sabal Key. Stará Florida, říkávali zdejší rodáci o takových místech. Florida, jaká kdysi bývala. Popravdě řečeno šlo o polorozpadlou budovu na sloupech, stojící v řadě jiných podobných staveb, ne nepodobných barabiznám Adele Dobové na Galley Road. Matthew sem dorazil asi ve čtvrt na osm večer. Zaparkoval auto právě ve chvíli, kdy se slunce nořilo do vln Mexického zálivu. Na pozadí rudé oblohy se rýsovala tajemná, strašidelná pavoučí silueta domu. V ulici svítila jen jediná pouliční lampa. Odkudsi zdálky nostalgicky vyhrával gramofon. Kromě toho bylo slyšet jenom šumění příboje na písku.

Matthew vystoupil z kouřově modré acury; zdálo se mu, že už s ní jezdí odnepaměti. Přinejmenším od té doby, co se rozvedl se Susan – někdy měl dojem, že i rozvedený je odnepaměti. Zpoza rohu najednou vyjel taxík a zastavil na protější straně ulice. Otevřely se dveře. Vystoupila Toots Kileyová a zabouchla je za sebou. Kouřila cigaretu. Považoval to za nedobré znamení.

„To přece nepotřebuješ,“ napomenul ji.

„Ale potřebuju,“ ujistila ho.

„Myslím, že ne.“

„Kdo vlastně jsi? Nikotinová policie?“

„Jsem tvůj přítel,“ namítl.

„Do hajzlu, byla jsem takhle blizoučko,“ prohlásila; odhodila cigaretu na chodník a zašlápla ji podpatkem střevíce. „Znáš bar U Lízinky?“

„Ne. Je ti dobře?“

„Je mi dobře.“

„Určitě?“

„Jasně. Povídám ti, Matthew, že bych si radši podřízla zápěstí.“

„To taky radši nedělej. Co je s tou Lízinkou?“

„Je to lesbický bar. Věděls, že Lizzie Bordenová byla lesba?“

„Ne.“

„Já taky ne. Ale nějaký mazal před pár lety napsal román o tom, jak Lizzie zabila otce a macechu proto, že ji přistihli, když si to rozdávala se služkou. Co na to říkáš?“

„Řekl bych, že ji osvobodili.“

„To jo.“

„Kdo ti pověděl, že byla lesbička?“

„Spousta ženských stejného zaměření. Všechny seděly U Lízinky a snažily se mě dostat, nabízely mi kořalku, trávu a taky trošku cracku. A já odmítla. Ale jen tak tak. Kdyby se mi asi tak ještě deset minut nedařilo získat adresu Melanie Schwartzové, teď už bych letěla do vesmíru na palubě Enterprise.“

„Jsem rád, že to tak nedopadlo.“

„Jsem taky ráda. Ta cigareta mi pomohla.“

„Ne, nepomohla.“

„Máš pravdu, nepomohla. Jak jsi se sem dostal tyl“

Matthew jí vysvětlil, jak se sem dostal. Slunce už zapadlo do oceánu, přišla tmavá noc. Po chodníku došli na příslušnou adresu, kterou se jim oběma podařilo získat ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. Když se přiblížili ke vstupním dveřím, uslyšeli hudbu. Ravelovo Bolero. Znovu a znovu, zřejmě se zasekla deska. Dozněla pasáž, ozvalo se nezřetelné cvaknutí a týž motiv se odehrál znovu. Cvak a zase ta melodie. Cvak. Melodie. Cvak.

Matthew zazvonil.

Žádná odpověď.

Do noci strašidelně zněl Ravel.

Pohlédl na Toots. Pokrčila rameny. Zazvonil ještě jednou. Cvak a zase ten otravný motiv. Zkusil vzít za kliku. Povolila mu pod rukou. Otevřel dveře na malou škvírku.

„Slečno Schwartzová?“ zavolal. „Slečno Sinclairová?“

Seděla v lenošce u soustavy černých, kovových polic, na nichž spočíval CD přehrávač a dva miniaturní reproduktory. Ravel cvakal a vyhrával pořád dokola, ale Melanie Schwartzová ten vtíravý rytmus nevnímala, Holly Sinclairová už neslyšela vůbec nic. Hlavu měla na stranu a ruce položené podél boků, dlaněmi vzhůru. Na sobě měla jenom spodničku v barvě slonové kosti, nohy široce roztažené, otočené prsty k sobě, vypadala docela jako nějaký teenager z reklamních klipů od Calvina Kleina, až na to, že tu spodničku měla vpředu zmáčenou krví.

Morris Bloom jim pověděl pár věcí o té předchozí vraždě.

„Nechci ale zatím tvrdit, že mají něco společného,“ upozorňoval.

Byli ještě na místě činu. Matthewovy hodinky ukazovaly za pět minut tři čtvrtě na deset. V domě a na pláži pracovali technici, všude pobleskovala světýlka baterek jako dlouhé, stříbrné prsty, probírající se noční tmou, muži volali jeden na druhého. U chodníku čekala sanitka na Melaniinu mrtvolu; policejní lékař s ní ještě neskončil. Na střechách šesti či sedmi policejních vozů, ledabyle zaparkovaných u chodníku, jako by tam někdo rozsypal hrací tyčinky, blikala žlutá a rudá světla. Na protější straně ulice, za policejním zátarasem, natahovali krky zevlouni, snažíce se získat lepší výhled na dům, kde došlo ke krvavé vraždě. V této čtvrti byly poměrně laciné nájmy, proto zde bydlelo mnoho mladých lidí, a ještě větší množství mládeže do této oblasti přitahoval bar u Sonnyho, asi o osm bloků dál, odkud do noci vyřvávala rocková hudba, jako kdyby se hostinský snažil přilákat mimozemšťany z Mar su. U chodníku za pruhovanými dřevěnými zábranami stála spousta motocyklů.

„Zaprvé,“ vykládal Bloom, „jsme poslali FBI Lawtonovu kreditní kartu a řidičák. Nemá sice záznam v rejstříku, ale sloužil v armádě, takže mají ve složkách jeho otisky. A ty se shodují s některými otisky na jeho dokladech, to je ale překvapení, že? Musel je držet v ruce nejmíň tisíckrát.“

„Říkáte, že se shodují s některými otisky…“

„Přesně tak, Matthew.“

„A co ty ostatní?“

„Myslíme, že patří nějaké ženě.“

„Myslíte?“

„Nebo muži s malýma rukama,“ doplnil Bloom. „V každém případě o nich neexistuje záznam u státních ani u federálních úřadů. Jediná další zajímavá novinka je, že Corringtona nezabili tam, kde se našlo jeho tělo, na pláži za domem paní Dobové. Policejní doktor tvrdí, že by se na tom místě muselo najít mnohem víc krve, což se nenašlo. Většinu krve – vlastně skoro všechnu – ztratil někde jinde, nevíme kde, teprve potom ho pohodili na té pláži. Tak to bychom měli Corringtona, což je prakticky všechno, co máme,“ dodal Bloom a nespokojeně pokývl hlavou. „Teď jsme našli další mrtvolu, jenže tuhle střelili do hrudi, bůhví kolikrát, je tady spousta krve. Co mi o ní povíte? Musíte o ní něco vědět, jinak byste tady přece nezvonili, nemám pravdu?“

Matthew mu vypověděl všechno, co věděl o Holly Sinclairové neboli Melanii Schwartzové. Vyprávěl mu o tom, jak žila s Jackem Lawtonem na severu a studovala herectví s Ernestem Corringtonem. Zmínil se o její učitelce herectví, která naznačila, že je to lesbička…

„Jaká učitelka herectví?“

„Jmenuje se Elena Lopezová.“

„Tady u nás?“

„Ne. Na severu.“

„Vy jste s ní mluvil?“

„Ne, detektiv Carella.“

„U nás není žádný detektiv Carella.“

„Není zdejší. Je z osmdesátého sedmého revíru,“ vysvětloval Matthew. „Nahoře, na severu.“

„O tom jsem nikdy neslyšel,“ bručel Bloom. „Ta učitelka mu o téhle oběti řekla, že je lesbička?“

„Právě tak.“

„A jak to, že žila s Lawtonem?“ zeptal se Bloom.

„Byla to bisexuálka,“ řekla Toots.

„To vám taky pověděl ten Carella?“

„Ne, dnes večer jsem mluvila s několika jejími přítelkyněmi U Lízinky.“

„A řekly vám, že je pod obojí?“

„Ano.“

„No dobře. Co ještě?“

Matthew mu sdělil, že Melanie také chodila s jistým Peterem Donofriem, podmínečně propuštěným z trestu za přechovávání drog.

„Zdá se, že to byla moc milá dívčina,“ odfrkl Bloom. „Tohle taky máte od toho Carelly?“

„Nu, jenom nepřímo.“

„Ten se teda činil.“

„Inu, ano, hodně nám pomohl,“ připustil Matthew.

„Vypadá to tak,“ bručel Bloom. „Kde bydlí ten Donofrio? Taky někde na severu?“

„Ne, přímo tady, v Caluse.“

„Mluvil jste s ním osobně?“

„Ne…“

„Nebo s ním snad mluvil Carella?“

„Byli za ním Guthrie s Warrenem.“

„Tuhle adresu jste získali od Donofria?“

„Ne, od jistého pana Regana z kabaretu Písek a příboj.“

„Pověděl vám, že ta mrtvá bydlí tady?“

„Dala mu tuhle adresu,“ odvětil Matthew.

„Jimmy!“ zahulákal Bloom a ohlédl se po menším tmavém muži, který právě rozmlouval s jedním z policejních fotografů.

„No?“ ozval se a klátivě se loudal směrem k nim.

„Už jsi mluvil s domácím?“

„Je na cestě.“

„Dobrá. Jimmy Falco,“ představil ho Bloom. „Matthew Hope, Toots Kileyová.“

Falco se zadíval na Toots. „Nepotkali jsme se už někde?“ otázal se.

„Myslím, že ne,“ odpověděla.

„Promiňte, zdáte se mi povědomá,“ omluvil se. „Rád vás oba poznávám.“

„Až přijede, přiveď ho hned za mnou,“ přikazoval Bloom.

„Jasně,“ přisvědčil Falco a zamířil zpátky k fotografovi.

„Ona v tom kabaretu vystupovala?“ zeptal se Matthewa Bloom.

„Dělala tam servírku.“

„A hrála vůbec někde? Na severu nebo tady dole, kdekoliv?“

„To opravdu nevím.“

„Carella vám to nezjistil, hm?“

„Tam nahoře chodila do kurzů herectví,“ řekl Matthew. Najednou se ho zmocnil pocit, že se Bloomovi vůbec nezamlouvá představa, že by nějaký policajt ze severu strkal nos do jeho případu. „Ale pochybuji, že by ji někdo najal jako herečku. Po návratu na Floridu…“

„Kdy to bylo?“

„Prvního prosince. Strávila nějaký čas u své matky v St. Pete a sedmnáctého ledna se nastěhovala sem.“

„Od koho to víte?“

„Od matky i od Donofria.“

„Promiň, Morrie,“ zavolal Falco a loudal se zase zpátky k nim. Tentokrát za sebou táhl malého plešatého chlapíka v khaki bermudách a havajské košili s krátkými rukávy. Ten muž měl na nose brýle a pod nosem knír. Matthew měl pocit, že kdyby mu někdo ty brýle sundal, jeho knír i nos by šly s sebou. Navíc se mu zdálo, že tenhle pocit už někdy v minulosti zažil. Zase déjá vu, pořád dokola.

„Pane Epsworthi,“ pravil Falco, „tohle je detektiv Bloom, který vede tohle vyšetřování. Morrie, tohle je pan Morris Epsworth.“

„Těší mě, pane Epsworthi,“ řekl Bloom.

Oba Morrisové si potřásli rukama. Morris Epsworth vypadal nejistě. Morris Bloom měl na sobě košili, kravatu a sako, stejně jako Matthew. Zdálo se, že Epsworth v duchu zvažuje, jestli se neměl obléci trochu méně neformálně k tak závažné příležitosti, jako je vražda. Ale co, vždyť jsme na Floridě. Přesto se dalo poznat, že není ve své kůži. Nejspíš proto, že tu mrtvolu našli v jedné z nemovitostí, které pronajímal. Matthew nepatrně zvedl obočí, čímž chtěl Bloomovi naznačit otázku, jestli mohou s Toots zůstat tady a poslouchat. Bloom odpověděl sotva zřetelným pokývnutím, ale Epsworthovi je nepředstavil. Radši ať si ten mrňous v brýlích a s knírem pod nosem myslí, že mají něco společného s policií.

„Je to strašné,“ prohlásil Epsworth, pokoušeje se prolomit ledy. Mluvil s britským přízvukem. Britové se občas stahují do Calusy.

„Hrozné,“ přisvědčil Bloom.

Matthew si uvědomoval, že za celý svůj život u policie Bloom musel vidět nejmíň deset tisíc šest set třicet osm mrtvol, které předtím někdo zastřelil.

„Jak dlouho tady bydlela?“ otázal se Bloom.

Epsworth se zatvářil vyplašeně, jako kdyby nepředpokládal, že se ho začnou vyptávat tak brzy.

„Pronajala si ten dům začátkem ledna,“ odpověděl.

„Prvního?“

„Druhého. Ve čtvrtek.“

„Prostřednictvím agentury, nebo jak?“

„Ne, přišla rovnou z ulice. Prý viděla tabuli s oznámením.“

„Přišla k vám a pronajala si dům.“

„Ano.“

„Na jak dlouho?“

„Na dva měsíce. Já obyčejně prodlužuji smlouvy o nájmu od měsíce k měsíci, ale ona to chtěla až do konce února, tak co bych se s ní hádal?“

„Jak vám zaplatila? Šekem? Hotově?“

„V hotovosti.“

„Není to neobvyklé?“

Epsworth pokrčil rameny. „Spousta lidí platí hotově,“ prohlásil. „Já nejsem puntičkář, beru i hotovost.“

Matthew pochopil, že to bylo míněno jako vtip. Epsworth se neusmál, ale v koutcích očí se mu objevily drobné vrásky. Matthew pořád čekal, kdy si sundá ten falešný nos a knír.

„Neřekla vám, proč si potřebuje pronajmout ten dům na dva měsíce?“

„Je přece zima, myslel jsem, že chce být na sluníčku.“

„Víte, jestli tady bydlela sama?“

„S tím vám nepomůžu. Jakmile dostanu nájemné, nechávám své nájemníky na pokoji.“ Na okamžik zaváhal a dodal: „Asi se dá rozumně předpokládat, že tu smlouvu nebude chtít prodloužit do března, je to tak?“

Matthew měl dojem, že i teď šlo o vtip. Trocha suchého britského humoru.

„Řekl bych, že to opravdu můžete předpokládat docela bezpečně, ano,“ přitakal Bloom. „Děkuji vám, pane Epsworthi.“

„Kdypak odsud odejdete?“ vyptával se Epsworth.

„Dejte nám tak jeden dva dny.“

„A kdo uklidí ten nepořádek?“

„Všechno necháme přesně tak, jak jsme to našli,“ ujistil ho Bloom.

„Tak to nemyslím. V televizi říkali, že hodně krvácela. Kdo to bude vytírat?“

„Asi si budete muset najmout úklidovou službu,“ mínil Bloom.

Epsworth potřásl hlavou.

„Děkuji vám za pomoc,“ opakoval Bloom.

Ale Epsworth pořád vrtěl hlavou.

„Stalo se něco?“ zajímal se Bloom.

„Kdy budu smět dovnitř zkontrolovat škody?“

„V tuto chvíli je to místo, kde došlo k trestnému činu,“ odtušil Bloom. „Upozorníme vás, až to tady vyklidíme.“

„Nadělal tam hodně škody?“ chtěl vědět Epsworth.

„Jenom té mladé ženě,“ odvětil Bloom.

Později, během noci, zavolal Matthewovi domů. Potom co odešel z místa činu, poté co si promluvil s Peterem Donofriem v jeho bytě na Pelican Way. Přestože neustále tvrdil, že jejich vztah s Melanii byl zcela nezávazný, Donofria její smrt očividně velmi dojala.

„Vyloženě se mi rozbrečel,“ vyprávěl Bloom. „Docela mě to překvapilo. Víte, u takového laciného zlodějíčka člověk nepředpokládá, že začne ronit slzy. Ale to, proč vám volám…“

Matthew na to myslel také. Byla už skoro jedna hodina ráno.

„Telefonovali nám balistikové ohledně posbíraných nábojnic,“ řekl Bloom. „Tou zbraní, která ji zabila, byl walther. Říká vám to něco?“

„Vůbec nic.“

„P38? Parabellum, ráže devět milimetrů?“

„Ne.“

„Čtyři rány do hrudi,“ pokračoval Bloom. „Mimochodem, nepovídal jste, že byla tady, v Caluse, od sedmnáctého?“ „Povídal.“

„Od sedmnáctého ledna, ano?“

„Ano.“

„Ale Epsworth vypověděl, že jí pronajal dům už druhého…“

„Ano?“

„Dobrá, jestliže bydlela u své matky v St. Pete a potom o víkendu kolem sedmnáctého u svého uplakaného přítele – k čemu potřebovala další byt?“

„Já nevím k čemu,“ připustil Matthew.

„To přece nedává smysl.“

„Máte pravdu, nedává.“

„Jo,“ utrousil Bloom a na okamžik se odmlčel. „Nenapadá vás nic, hm?“

„Lituji.“

„Ne, to já lituji, že jsem vás probudil,“ omlouval se Bloom. „Dobrou noc, Matthew.“

„Dobrou, Morrie.“

7

Jestli něco Carella nesnášel, byla to odfláknutá policejní práce. Co se například stalo s tou pistolí, kterou údajně schovával jeden z těch mužů oné noci, kdy Corringtona s jeho kámošem Lawtonem zadrželi po opilecké rvačce? Co to bylo za zbraň a který z pěti účastníků pranice ji měl u sebe? Pravda, tehdy, v oné ledové páteční noci dvacátého prosince, se už ve vzduchu vznášel duch Vánoc. Není nijak těžké přimhouřit oko nad drobnými prohřešky, když se právě starý Santa Claus chystá spouštět do komínů. Jenže takovou pistoli nelze brát jako drobnost ve městě, kde každou chvíli někoho zastřelí – i když se to neděje tak často jako v loňském roce, jak by rychle připomněl nový starosta. A policista, i když je jen atrapou opravdového policejního úředníka, by měl projevit aspoň minimální zájem, jestliže dostane informaci, že se na místě činu objevila střelná zbraň.

„Co se s tou zbraní stalo?“ zeptal se Parkera.

Přišlo to tak trochu jako blesk z čistého nebe, takže se Parker docela právem zatvářil překvapeně.

„Jaká zbraň?“ nechápal. „O čem to mluvíš, sakra?“

Oba právě ve čtvrt na osm vystřídali noční službu. Bylo úterý ráno, další mrazivý den na začátku týdne, jako kdyby ty mrazy z minulého týdne nestačily. Okna služebny pokrývaly ledové květy, takže nebylo vidět ven. Ještě že na ulici dole neprobíhaly žádné nepokoje. Navíc se stalo něco s petrolejovými kamínky – už zase – a oba muži si dosud nesundali kabáty, přestože z jejich služby už uběhlo dobrých patnáct minut.

„Jak jsem tomu porozuměl, ta servírka…“

„Nechtěl bys mi říct, hergot, o čem to mluvíš?“ čertil se Parker.

„Corrington. Lawton. Ten advokát z Floridy.“

„Už zase on? Co nás furt honí?“

„Nehoní nás. Jenom jsem tak přemýšlel.“

„Proč nám nedá svátek?“

„Našla se ta pistole?“

„U nikoho ze zadržených jsem žádnou pistoli nenašel.“

„A hledals ji?“

„Přímo tady, ve služebně jsme je prohledali; všech pět.“

„A kdo je prohledával v tom baru?“

„Když mi sem přivezou pět chlapů v klepetech, předpokládám, že už je prošacovali ti modrokabátníci, co je sebrali. A vůbec, jak říkám, nikdo z nich u sebe nic neměl.“

„Kdo ti řekl, že ta servírka u jednoho z nich viděla na místě činu pistoli?“

„Jeden z těch, co tam přijeli s A trojkou.“

„Říkal, že ta servírka viděla zbraň?“

„To říkal.“

„Jak se jmenuje?“

„Ta servírka? Jak to mám vědět?“

„Měl jsem dojem, že jsi jako vyšetřující detektiv podepsal protokol.“

„Steve, řekni tomu svýmu kámošovi z Floridy, ať si trhne protézou, jo?“

Lanford M. Oberling, kurátor muzea Ca D’ Ped, byl řečný sedmdesátník, důchodce, původem z Baltimoru, který si potrpěl na nošení motýlků, na brazilské doutníky a pěkně tvarované nožky – nemuselo to vždycky být v tomto pořadí. V úterý v devět hodin ráno v jeho mahagonem vykládané kanceláři v prvním patře muzejní budovy seděla Candace Knowlesová. Usedla naproti němu k těžkému, vyřezávanému stolu. Podle jeho slov ten stůl patřil agentovi pro indiánské záležitosti, v dobách kdy Florida byla ještě pouhým teritoriem. Zapálil si doutník, vyfoukl kouř směrem ke Candace a otázal se: „Kouříte, slečno Howellová? Poslední dobou hodně žen kouří doutníky, víte o tom?“

„Děkuji, nekouřím,“ odvětila.

Pomyslela si, že by radši políbila záchodovou mísu než chlapa, co kouří cigára. Také ji napadlo, co to asi musí být za mužského, je-li ochoten líbat kuřačku doutníků. Najednou, bez jakékoliv souvislosti, pomyslela na Jacka Lawtona a na to, jestli také on kouří doutníky. Rychle tu myšlenku zaplašila. Práce je přednější.

Oberlingovi zatelefonovala včera, představila se jako Georgina Howellová a namluvila mu, že je novinářkou na volné noze a píše článek pro Calusa Herald Tribune, jako doplněk k běžnému novinovému zpravodajství o připravované výstavě. Hlavní událostí samozřejmě bude vystavení slavného poháru právě zde, v malé staré Caluse, ve státě Florida. Oberling přivítal, že se muzeu dostane větší publicity. Candace to sice nevěděla, ale jeho situace vyhlížela značně napjatě; dozorčí rada uvažovala, zda by ho neměl ve funkci nahradit někdo mladší.

A tak teď spolu seděli v mahagonové kanceláři, Oberling si zapálil cigáro a Candace si přehodila nohu přes nohu, aby ho trochu rozptýlila. Nepřála si, aby si uvědomil, že s ním chce mluvit hlavně o bezpečnostních opatřeních. Proto zahájila interview otázkou, jakou návštěvnost očekává o víkendu při zahájení výstavy.

„Mělo by to být úžasné,“ tvrdil Oberling. „Když ten pohár vystavovali v Atlantě, v High Museum překonali všechny rekordy. Víte, k tomu poháru se váže příběh. Lidé milují příběhy. Ukážete jim terakotovou lahvičku od léků, vysvětlíte, že se jedná o starořeckou uměleckou práci z pátého století před Kristem, a oni zabručí mhm, moc pěkné. Ale jakmile jim povíte, že právě z téhle číše se Sokrates napil bolehlavu – víte, to se jen tak říká, číše bolehlavu. Buď je to Sokratova číše, nebo číše bolehlavu, to je jedno a to samé. Jde o to, že lidé si rádi prohlížejí věci, které se týkají nějaké určité historické události. Prohlédnou si tu číši, představí si, jak ji Sokrates držel v ruce, jak k tomu nápoji přičichl, zvedl číši k ústům, pronesl svá poslední slova – to je jedno, jaká – a polkl osudný doušek. Je to velmi dramatické. Lidé rádi občas prožívají taková malá dramata. Vy nemáte ráda dramatické zážitky, slečno Howellová?“

Vyfoukl oblak dýmu a jen na prchavý okamžik (to musela uznat) pohlédl na její nádherné nohy, dávaje jí tím najevo, že oceňuje její ženskost a sexuální přitažlivost a že by nebyl proti tomu sdílet nějaké to menší drama s ní, kdyby měla chuť.

Dostavila se na dnešní návštěvu v černé paruce, vpředu měla vlasy sčesané do ofiny, po stranách rovně zastřižené a vzadu hladké, splývající až k linii ramen. Vždycky si přece namlouvala, že vypadá jako Kleopatra – to nevíte? Až na ty brýle, které si nasadila, aby jí dodaly novinářského vzezření. Kostým barvy pšenice byl trochu drahý na to, aby si ho mohla dovolit nějaká žumalistka na volné noze, ale ona nic levnějšího neměla. Uzlíková lněná tkanina, sukně šitá na míru, dvouřadový kabát, pod kterým nenosila blůzu, s klopami nedbale rozevřenými, odhalujícími poprsí. Vždycky věřila, že na rozptýlení pozornosti není nic lepšího než poodhalená ňadra nebo nohy. Nevzala si ani punčochy. Pod svěží lněnou látkou kostýmu neměla nic než kalhotky a opálenou pleť a na nohou střevíce na vysokém podpatku, s volnou špičkou, s páskem na patě. Mírně pohupovala nožkou, aby toho staříka rozptýlila ješt ě víc.

„Nechci po vás přesná čísla,“ ujišťovala ho. „Ta si zjistíme až po zahájení. Ale mohl byste to alespoň odhadnout? Jen tak od boku? Kolik myslíte, že sem přijde lidí o víkendu?“

„Nu, jedinou podobně velkou atrakcí, kterou jsme tu kdy měli, byla expozice nálezů z Tutanchámonova hrobu v roce 1979. Popravdě řečeno, tehdy jsme vůbec nedoufali, že bychom ji sem mohli dostat. Do Calusy? Do Ca D’ Ped? Ze všech muzeí umění na Floridě? Proč by to nevystavili v Jacksonvillu nebo v Miami? Byli jsme z toho u vytržení! Ale myslím, že i tentokrát bychom sem mohli přilákat davy lidí, i když musíme připustit, že ostatní řecké šperky a artefakty v této expozici se s těmi egyptskými skvosty nemohou měřit. Samozřejmě jde o kvalitní věci, které určitě do muzea patří a pocházejí ze stejného období jako ta číše, ale určitě není pochyb o tom, co bude zlatým hřebem této výstavy. Vůbec o tom nepochybuji.“

„Tu číši vystavíte samozřejmě samostatně, stranou od ostatních věcí.“

„Ach, ovšemže ano. Bude umístěna uprostřed Levandulového sálu – tak říkáme jedné tiché, odlehlé místnosti v našem muzeu. Číše bude stát samostatně uprostřed sálu. Samozřejmě osvětlená spoustou světel. Návštěvníci přijdou přes větší místnost, které říkáme Terasový sál, kde budou ve vitrínách podél stěn a všude možně po místnosti vystavené ostatní předměty z té doby. A pak tam bude zlatý provaz, táhnoucí se od mosazného sloupku až ke dveřím Levandulového sálu. U sloupku bude stát usměvavý strážný v uniformě…“

„Bude ozbrojen?“ přerušila ho otázkou; měla skloněnou hlavu a zapisovala si všechno do linkovaného žlutého bloku, položeného na odhaleném kolenu. Nepřestávala pohupovat nožkou.

„Hmm? Aha. Ne, ne. Měl by tam být spíš jako… jak bychom to nazvali? Průvodce? Přátelský pomocník? Jeho úkolem bude ukazovat cestu k opravdovému pokladu.“

„Tedy k číši.“

„Ano. K číši.“

„Jak velký je Levandulový sál?“ otázala se.

„Ach, je dosti rozlehlý.“ Oberling mrkl na křivku jejích ňader mezi rozevřenými klopami kabátu. „Je tichý, položený stranou, ale dosti velký. Máme v úmyslu upravit přístup do sálu a odchod z něj – víte, jedněmi dveřmi se vejde dovnitř a druhými, na protější straně, se bude vycházet. Chceme příchody a odchody návštěvníků regulovat takovým tempem, aby měli dost času obejít vitrínu a mohli si číši dobře prohlédnout. Lidé si často připadají podvedení, když…“

„Bude tedy vystavená ve vitríně?“ zeptala se, nepřestávajíc psát.

„Ta číše? Ano.“

„Říkal jste, že bude stát samostatně…“

„Tím jsem myslel, že ji umístíme stranou od ostatních exponátů. Bude ve skleněné vitríně uprostřed sálu, osvětlená shora.“

„V tom sále bude samozřejmě ostraha.“

„Dva strážní, ano.“

„Ozbrojení?“

„Ne.“

„Nemáte obavy, když se jedná o takovou vzácnost?“

„Ne, ne. U nás v Caluse? Ne.“

„Vraťme se k…“

„Ano, omlouvám se. Chtěla jste vědět, kolik návštěvníků očekáváme. Třeba se totálně mýlím, ale můžete si to…“

„Mám v úmyslu to porovnat se skutečností, ano. Po zahájení.“

„Ano. V sobotu večer je benefiční zahájení, ale doopravdy otvíráme až v neděli. Počítám, že přijde šest až sedm tisíc lidí; nepřipadá vám to příliš optimistické?“

„Vůbec ne.“

„Člověk přece musí o něčem snít, že ano.“ Zabafal z doutníku a znovu se jí podíval na nohy.

„Výstava zde zůstane celé dva týdny, je to tak?“

„Ano.“

„O tom se v článku určitě zmíním,“ slibovala.

„Kdy má vyjít?“ zajímal se.

„V pondělí po zahájení.“

„Třetího února.“

„Ano.“

„To je dobře,“ řekl. „Ta číše zde bude k vidění až do šestnáctého.“

To si jenom myslíš, odsekla málem nahlas.

„Sedmnáctého se opět vydá na cestu,“ dodal. „Zpátky do Řecka.

V pondělí ráno ji přijdou zaměstnanci sponzorů zabalit.“

„Kam ji budete ukládat na noc?“ otázala se. „Jsem jenom zvědavá.“

„Jak to myslíte?“

„Nu… přece ji nenecháte uprostřed sálu, že? Tedy… je ta vitrína chráněná poplašným zařízením, nebo nějak jinak?“

O to tu běží, pomyslela si. Odpověz mi, prosím.

„Popravdě řečeno, není,“ připustil.

Dobře, pomyslela si.

„Ale muzeum, jako takové, samozřejmě je…“

„Samozřejmě.“

„A ta číše…“

„Ano?“

„…v době, kdy nebude vystavená, bude uložená v sejfu.“

Do hajzlu, zaklela v duchu. Musím se dostat do sejfu.

„V sejfu?“ opakovala.

„Ano. Ta vitrína je na podvozku s kuličkovými ložisky. Celou tu nádheru prostě odvezeme dolů do sejfu.“

Kam dolů? uvažovala.

Oberling to dál nerozváděl.

„Povězte mi tedy,“ narovnala si zkřížené nohy a zase přehodila jednu přes druhou, tentokrát obráceně, „opravdu věříte, že právě z téhle číše pil Sokrates?“

„Copak na tom doopravdy záleží?“ podivil se. „Důležitá je legenda. Obyčejná lahvička z pátého století před Kristem, vyrobená nějakým hrnčířským tovaryšem, by neměla skoro žádnou finanční hodnotu. V té době také nijak nekvetla umělecká řemesla – za zlatý věk považujeme předchozí dvě staletí. Jde tedy hlavně o legendu – o příběh. Jde přece o číši, z které se Sokrates doopravdy napil. Proto ta číše bolehlavu stojí celé jmění. Někteří sběratelé by dokázali i vraždit, aby takový kousek získali. Dokážete to pochopit, slečno Howellová?“

Na okamžik zapomněla na vymyšlené jméno, pod nímž se mu představila.

„Vraždit?“ opakovala s vykulenýma očima.

„Ano, vraždit. Chápete to, slečno Howellová? Že někdo tak úžasně touží po takovém předmětu, že by pro něj zabil?“

Na chvíli se jí zmocnil strach, že snad přeskočí stůl a předvede jí to. Postrčila si brýle na nose, přehodila nohu přes nohu a zase zpátky a nasadila co nejzmatenější výraz.

„Rozumíte tomu, slečno Howellová?“

Vyfukoval kouř jako soptící vulkán a oči mu svítily.

„Dobře… ale nemohl by se takový člověk vloupat do vašeho sejfu?“ prohodila nevinně. „Ať už ho máte kdekoliv?“

„Takové lidi žádný sejf nezastaví,“ tvrdil.

„Předpokládám, že se nachází někde na bezpečném místě… Chci říct… Jestli opravdu jsou lidé, kteří by pro takový poklad i zabíjeli.“

„Jen proto, aby ho mohli vlastnit. Nikomu by ho ani neukázali. Chtějí ho mít jen pro sebe, jen pro své vlastní oči…“

Jeho vlastní oči bloudily po její noze od kotníku až po stehno.

„Raději byste měli být opatrní,“ doporučila mu.

„Prosím?“

„S tou číší. Ten sejf by měl být v co nejbezpečnější části budovy.“

„Je z nerezové oceli a usazený ve čtyři stopy silných betonových stěnách,“ ujistil ji.

„To zní, jako by byl nedobytný,“ připustila.

„To tedy ano,“ přitakal. „Slečno Howellová, nechci být nezdvořilý…“

„Ach, bože, podívejte se, kolik je hodin,“ zvolala. Sklapla zápisník, rychle se zvedla a odhalila dlouhé nohy. „Musím běžet, pane Oberlingu. Přečtěte si můj článek v pondělí po zahájení. Určitě bude dělat čest vám i muzeu.“

„Napadlo mě, kdybych vám třeba mohl někdy zavolat…“

„Moc ráda jsem vás poznala,“ přerušila ho. „Mnohokrát děkuji za to, že jste mi věnoval tolik času, pane Oberlingu.“

„Bylo mi potěšením.“ Sklonil se a políbil jí ruku.

Skoro jí ho bylo líto.

Donofriova domácí Matthewovi řekla, že Pete třikrát týdně pracuje ve fitness klubu Síla a výdrž. Matthew tam přijel v úterý v deset hodin dopoledne. Klub našel v prvním patře nad kancelářemi jedné banky na Trailu. Venku vládlo horko k zalknutí, ale v prostorné místnosti zajišťovala klimatizace mírnou teplotu pro všechny, kdo sem přišli hledat a udržovat dobrou formu. Ředitelka klubu, svalnatá ženština, trochu podobná Bruci Willisovi, Matthewovi ukázala Donofria. Poděkoval jí a zamířil na protější stranu místnosti, až dozadu, k oknům, kde Donofrio stoupal po pohyblivých schodech. Všude kolem usilovně dřeli lidé ve cvičebních úborech. Matthew si tu ve svém proužkovaném obleku připadal jako ňouma.

Upřímně řečeno, nikdy nepochopil ženy, které si přejí mít svaly. A vlastně ani muže. Alespoň pokud jde o takové svaly, jaké získáte, jen pustíte-li se do zápasu s mašinami, co vypadají, jako by je přinesl světelný paprsek z vesmírného korábu Darthe Valdera. Nebo vzpíráním činek. Vždycky si říkal, že by mu přinejmenším přivodily kýlu anebo by také na něj mohla činka spadnout a rozdrtit mu hrudní koš, jako se to stalo Gilesi Corymu ve filmu Salem Village, když se nechtěl přiznat, že je čaroděj.

Právě tak Matthew nechápal lidi, kteří tvrdili, že je ta dřina baví. On sám měl rád tenis, jenže tenis, to je hra. Makat s činkami, běhat do schodů nebo na nekonečném pásu, to je práce – proto se také říká, že svaly se musí vypracovat, a ne vyhrát. Když o tom Matthew uvažoval, uvědomil si, že si nepotrpí ani na pánské šatny. Páchne to tam potem, všude pobíhají tlustí, chlupatí naháči a jejich převzácné přívěsky se jim při tom všelijak mrskají a pohupují. On se rád svléká výhradně v ženské společnosti. Ale, opět je třeba připomenout, že od doby, kdy se probral z kómatu, mívá trochu podivínské názory.

Peter Donofrio vypadal přesně tak, jak ho Warren s Guthriem popsali. Matthewovi se zdálo, že má dokonce na sobě stejné oblečení jako v době, kdy ho navštívili. Sražená podsaditá postava, černé vlnité vlasy přilepené k čelu a lebce, ježaté husté obočí nad tmavýma hnědýma očima, kudrnatý porost hrudníku, deroucí se přes okraj bílého tílka, modré šortky a pod nimi mocná chlupatá stehna. Na nohou měl zašedlé ponožky a okopané reeboky. Usilovně dusal do schodů, jako by uháněl do sto druhého patra mrakodrapu Empire State, stoupal, pořád stoupal, výš a výš jako King Kong. Pokračoval ve stoupání i poté, co ho Matthew oslovil: „Pane Donofrio?“

Neodpověděl. Matthew měl pocit, že ten člověk si v duchu počítá; nevěděl, že při stoupání po pohyblivých schodech si počítá každý. Donofrio se potil jako vepř. Měl promočené tílko, mokré vlasy, i šortky byly zmáčené potem, byl celý mokrý – dokonce i ty schody už zmáčel. Matthew se modlil, aby mu nechtěl podat ruku. Zřejmě se však neměl čeho obávat. Donofrio ho naprosto ignoroval.

„Pane Donofrio?“ zkusil to znovu.

„Sklapněte, zpívám,“ odsekl Donofrio.

Matthew nic neslyšel.

Čekal.

Konečně Donofrio dovolil schodům, aby ho snesly dolů na úroveň podlahy. Matthewa si stále ještě nevšímal, z věšáku na zdi si vzal bílý ručník podobně našedlé barvy jako jeho zašlé ponožky a pečlivě si začal utírat hlavu, šíji a ramena. Všude kolem létaly kapičky potu. Matthew opatrně poodstoupil.

„Už jsem to málem měl,“ prohlásil zamračeně Donofrio a začal si zuřivě drhnout ručníkem paže.

Matthew zůstával v povzdálí.

„Co jste málem měl?“ otázal se.

„Kdo sakra jste?“

„Matthew Hope.“

„To je mi povědomý.“

„V neděli ráno s vámi mluvili moji vyšetřovatelé.“

„Aha, no jo. Tak co zase chcete? Nestačí vám, že zabili Mel?“

„Je mi to líto,“ řekl Matthew.

„Jestli chytnu toho zkurvence, co jí to udělal, je s ním ámen, to mi věřte.“

„Vím, jak se cítíte.“

„Jo? Vám taky zabili holku?“

„Ne, ale…“

„Takže nevíte, jak se cítím, a držte hubu. Co vůbec ode mě chcete? Řek jsem jim všechno, na co se ptali, dokonce jsem jim dal i Meliny fotky, tak co byste ještě chtěl, hergot? Je mrtvá, prokristapána.“

Schoval obličej do ručníku. Matthew čekal. Když Donofrio odložil ručník, obrátil se k němu zády a Matthew s jistotou vycítil, že do něj plakal. Z malé příruční brašny na lavici u zdi vytáhl Donofrio listerin, odšrouboval uzávěr, vypláchl si ústa a odplivl si do ručníku.

„Když jste přišel, zpíval jsem si,“ vykládal. „V duchu. To jsem se naučil v lapáku. Když si v duchu zpíváte, vytěsníte z hlavy všechno ostatní svinstvo. Zkoušel jsem zpívat Evitu. To je hrozně choulostivá muzika. Mám doma hudbu z toho filmu, přehrávám si to pořád dokola. Docela rád bych někdy přefik Madonnu, vy ne? A tentokrát jsem to už skoro měl. Celej text z tý písničky ‚Nestojím o večer při svíčkách‘. Zpívá ji, když se poprvé setká s Perónem, tím argentinským diktátorem. Málem jsem to už měl, jenže pak jste mě vy pochopitelně musel vyrušit.“

„To je mi líto.“

„Přestaňte furt s tím, že je vám něco líto. Nejsem farář. Co tady k čertu vlastně chcete?“

„Pověděl jste mým vyšetřovatelům…“

„Kdo si má pamatovat, co jsem jim řek? Přinutili mě. Viděli u mě pistoli a vyhrožovali, že to na mě prásknou ochrannýmu dohledu. Něco vám povím. Jestli najdu toho zkurvence, co zabil Melanii, potom aspoň bude mít ochrannej dohled důvod mě hledat.“

„Pracuje na tom policie,“ odtušil Matthew. „Přenechte to jim.“

„Co kdybyste se tou radou řídil i vy?“ opáčil Donofrio.

„Já nehledám Melaniina vraha, pane Donofrio.“

„Ne? Tak co tady děláte? Ale to je jedno, já už vím. Hledáte Jacka Lawtona. Můžete mi říct, co měl s Melanii společnýho? Měli spolu něco? Proč se to Lawtonovo svinstvo pořád lepí na mě a na Melanii?“

„Seznámila se s ním na severu,“ řekl Matthew.

„To už jsem pochopil. Jak se s ním seznámila? Protože jestli spolu měli nějaký techtle, váženej pane, to vám povídám, pak byste si měl pospíšit, abyste ho našel dřív než já.“

„Pane Donofrio, vypověděl jste, že vás Melanie v pátek sedmnáctého navštívila u vás doma, na Pelican Way. A odjela v pondělí dvacátého. Je to tak?“

„Pokud si vzpomínám, tak jo.“

„Věděl jste, že tady byla už dříve během ledna?“

„Ne. Kdy?“

„Začátkem měsíce.“

„Ne, byla v St. Pete u svojí mámy.“

„Druhého ledna byla tady, v Caluse,“ prohlásil Matthew. „Od druhého tu měla pronajatý byt.“

„O čem to mluvíte? Na co by potřebovala byt? Vždycky, když přijela do Calusy, bydlela u mě.“

„Ale druhého u vás nebydlela, mám pravdu?“

„Kdo tvrdí, že byla druhýho v Caluse?“

„Člověk, který jí ten byt pronajal.“

„To se mejlí.“

„Myslím, že ne. Mluvil jste s ní někdy před tím pátkem sedmnáctého, kdy už u vás opravdu bydlela?“

„Mluvili jsme spolu každou chvíli. Viděl jsem se s ní v St. Pete na začátku prosince a potom znovu o Vánocích. Byla to moje holka. Co je na tom tak těžkýho k pochopení?“

„Jsem zmaten, pane Donofrio. Proč by bydlela u matky, když měla byt tady?“

„Její máma byla nemocná. Melanie tam jela, aby mohla bejt s ní.“

„A vy jste se s ní viděl několikrát v průběhu prosince…“

„Jo. Jste snad natvrdlej?“

„A potom znovu sedmnáctého ledna.“

„Ano.“

„Avšak přestože tady byla i druhého…“

„Kdyby tu byla, zavolala by mi.“

„Jenže vám nezavolala.“

„Správně, nezavolala. A vůbec, proč by si tady, hergot, najímala byt?“

To byla dobrá otázka.

Melanie počká až do třetího prosince, teprve potom zatelefonuje Jill. Očekává hněv nebo přinejmenším chladné uvítání, ale Jillin hlas zní docela klidně, skoro přívětivě.

„Kdepak jsi byla?“ vyptává se.

Melanie je pryč už od června a ona se ptá, jako by si před chvílí odskočila do 7-Eleven pro cigarety a opozdila se s návratem domů.

„Je mi to líto,“ omlouvá se. „Promiň.“

„Mohla bys teď hned přijet?“

„Jsem v St. Pete.“

„Tak přijeď, až to půjde,“ odpoví Jill a zavěsí.

Matčino auto je zchátralý, starý saab, který při jízdě rachotí jako traktor. Cesta ze St. Pete do Calusy v příšerně hustém provozu trvá Melanii dvě a půl hodiny; ale skutečný důvod k cestě do Calusy bude mít až po Vánocích.

Ještě čtyřicet minut jízdy na Whisper Key a v čase oběda zastavuje na příjezdové cestě. K snídani měla jen pomerančový džus a kávu a má hrozitánský hlad. Kolem domu vládne strašidelné ticho, jako by ji uvnitř čekaly jakési nevýslovné hrůzy. Ale blížící se konfrontace je také svým způsobem vzrušující, a tak odvážně přistoupí ke vstupním dveřím, stiskne tlačítko zvonku a čeká. Z nitra domu slyší povědomé cinkání. Potom zase ticho.

Čeká.

Nedlouho po poledni je zdejší slunce nemilosrdné.

Všude je ticho, nic se nehýbá.

Zazvoní ještě jednou.

Opět to zacinká a znovu ticho.

Má na sobě kratičkou tmavomodrou minisukni, bílé tričko bez podprsenky a bílé sandály na pěticentimetrových podpatcích. Sestříhané rudé vlasy se zdají trochu rozježené, rozfoukané větrem, neposlušné; zářící zelené oči, jemný, oranžově rudý odstín na rtech. Má pocit, že vypadá úžasně – a opravdu, je to tak. Doufá, že i Jill bude připadat úžasná.

Ještě jednou stiskne tlačítko zvonku.

Zkusí vzít za kliku.

Povolí jí pod rukou. Vkročí do chládku uvnitř domu, všechno tady zná, o tohle místo se spolu kdysi docela intimně podíleli. Palmy v květináčích, ibišky ve vstupní hale, pod nohama chladivé tmavé břidlicové dlaždice, schodiště, zvedající se k ložnicím v prvním patře, všechno jí připadá tak povědomé.

„Jill?“ zavolá.

Žádná odpověď.

Na okamžik se jí zmocní strach.

„Jill?“ zkusí to ještě jednou.

Teď už jí cloumá panika.

První popud jí radí utéct. Zaváhá.

Cosi jí říká, aby vyšla nahoru po schodech, Jill je určitě právě tam, v ložnici, leží na obrovské posteli v ložnici, ve slunečním světle, dopadajícím oknem ve stropě. V té posteli nahoře, kde se všichni tři poprvé spolu pomilovali za dusné srpnové noci před sedmi lety; Jill leží určitě nahoře v posteli. Svižně vyběhne po schodech, kmitajíc dlouhýma nohama, otevře dveře…

Není v ložnici. Neleží na posteli.

Teď už má Melanie opravdu hrozný strach.

Seběhne po schodech ke dveřím, kterými se z kuchyně vchází do garáže, otevře a vidí, že Jillin vůz je tady. Týž jaguár, který má už odnepaměti, ladný zelený vůz, který měla i loni v červnu, když Melanie utekla za Jackem. Když uprchla na sever žít s Jilliným manželem; jak by jí to mohla odpustit?

Ale je tady ten plán.

Melanie má plán.

Spasí ji její plán.

Ale kde jen může být?

Vyjde k bazénu za domem. V bazénu i na dvorku je pusto. Na jednom ze stolečků na dvorku stojí sklenička, v níž zbylo asi na palec vodnatého čaje, led už roztál, na dně leží plátek citronu, vedle sklenice se válí výtisk časopisu Vogue. Všude je klid. Ptačí křik zazní do ticha jako výstřel. A najednou už ví, kde Jill je.

Plesnivějící knihy tady v podkroví páchnou starobou a mořskou solí. Tady v podkroví na prohýbajících se ramínkách visí sametové róby, krajkové části oděvů z jiného věku, korzety, saténové plesové střevíčky. Tady v podkroví leží dřevěné lodní truhlice s kovovými obručemi, přetékající zažloutlými, omšelými fotografiemi. Tady v podkroví se najdou i cínové hračky, které umějí zahrát melodii, a železné hračky, polykající mince. V tomto podkroví stojí také železná postel po jednom francouzském poručíkovi, s kašmírovými matracemi a poduškami, v hlavách ozdobená erbem s propletenými písmeny S, L a R.

Na posteli leží nahá Jill.

Nepřirozenou bělost napudrovaného obličeje zvýrazňuje rudá rtěnka, tak tmavá, že se zdá být skoro černá. Má zavřené oči, na víčkách kovově modré stíny. Vypadá jako mrtvá. Dýchá, i když ne příliš zhluboka, ale i tak připomíná nějakou krásnou mrtvolu z pohádky; dlouhé blond vlasy rozhozené po kašmírových potazích, ohnutou pravou ruku položenou přes prsa. Bradavky má zarudlé, ztvrdlé. Melanie najednou zatouží ji políbit na ústa, doufajíc, že ta ústa budou studená, že ji probudí ze smrti jediným vášnivým polibkem.

Jill otevře oči.

Bělost bledého obličeje přetne zlomyslný úsměv.

„Jdeš pozdě,“ řekne a Melanie cítí, jak se jí rozbušilo srdce.

V zasmušilém prosincovém večeru sedí nahé na dvorku, kouří, srkají koňak. Z křoví zaznívá bzučení hmyzu a od zátoky vane mírná bríza. Panuje tu bezmála příjemná atmosféra.

„Jde o to,“ vysvětluje Melanie, „že Jack s tím Corrym chtějí vykrást muzeum.“

„Jack? Prosím tě.“

„Myslím to vážně. Už mají i sponzora a všechno.“

„Jak to myslíš, sponzora?“

„Ten pracháč z Řecka je ochotný zaplatit dva a půl milionu za ten kousek keramiky, o kterém se říká, že se z něj Sokrates napil jedu.“ Jill si ji nedůvěřivě změří.

„Doopravdy.“

„Chceš říct, že by někdo opravdu zaplatil takové peníze?“

„To už je domluvené. Příští měsíc s ním tady mají schůzku.“ „Spali jste spolu na severu?“ zajímá se Jill.

Myslí jen na to.

„Ano. S nimi oběma. S Jackem i s Corrym, s oběma.“

„Bylo to zábavné?“

„Ach, ano.“

„Povídej mi o Corrym.“

Vypoví jí o Corrym všechno. Jak se potkali v herecké škole, jak spolu hráli jednu scénu, tu scénu, kde Stanley Kowalski znásilní Blanche, bylo to velmi vzrušující.

„… a myslím, že tehdy jsem dostala nápad, že bych je mohla seznámit, víš, abych viděla, jak…“

„Ukradla jsi mi manžela, víš,“ přeruší ji Jill a lehce do ní šťouchne. „Ale ne, prosím tebe.“

„Ale ano.“

„Odjel na sever z vlastní vůle,“ namítne Melanie.

„Jo, a tys odjela za ním.“

„No, ano.“

„Mě jsi tu nechala a jela jsi za ním.“

„Víš, on pro mě vzkázal.“

„Kdy pro tebe vzkázal?“

„Někdy v červnu. Že prý mě tam potřebuje.“

„Kam ti telefonoval? Sem?“

„Ne, to ne.“

„Tak kam?“

„K mojí matce. Jednou o víkendu, když jsem byla v St. Pete.“ „Nemuselas za ním jezdit, to snad víš.“

„Já vím, Jill. Je mi to vážně líto. Neměla jsem tam jezdit, vím to.“ „Neměla. Pokud mě miluješ.“

„Miluju tě.“

„Tak proč jsi odjela?“

„Já nevím. Někdy dělám všelijaké věci, ani nevím proč.“

Obě se odmlčí. Kouř z jejich cigaret pluje vzduchem a mírný vánek ho odnáší. Odněkud je slyšet osamělé bzučení vytrvalého hmyzu. „Co je to za brouky, že dělají takový hluk?“ diví se Melanie. „Prostě brouci. Kdo ví?“ opáčí Jill.

„A proč to dělají?“

„Páří se.“

„No teda. Takový rámus?“

„Mhm.“

Opět umlknou.

„Tak proč jsi se vrátila?“ chce vědět Jill.

„Chybělas mi,“ tvrdí Melanie.

„Půl roku jsi byla pryč, ani lístek jsi neposlala,“ stěžuje si Jill a znovu do ní šťouchne. „Nejdřív zmizí Jack a potom ty. Myslela jsem, že jste oba mrtví.“

„Mělo ti to dojít.“

„To tedy mělo.“

„Vážně je mi to líto.“

„Bylo to od tebe pěkně hnusné, Mel.“

„Já vím, omlouvám se.“

„Ještě že tě tolik miluju.“

„Já tebe taky,“ ujistila ji Melanie.

Ve tmě se jejich ruce dotkly, prsty se propletly.

„Tady venku je hezky,“ šeptá Melanie.

„Mhm.“

„Na severu je to úplně jiné.“

„Mhm.“

„Stýskalo se mi po Floridě.“

„Byla jsem bez tebe hrozně opuštěná.“ Jill jí silně stiskne ruku. „Lituju toho.“

„Vzpomínáš na Lilith?“

„Ano?“

„Málem jsem jí zavolala.“

„Jsem ráda, žes to neudělala.“

„Ale málem ano.“

„Já tě miluju, Jill.“

„Já tebe taky. Ale stejně jsem jí málem zavolala.“

„Promiň.“ „Bylas pryč.“

„Ale už jsem zpátky.“

„To jsem ráda.“

Odkudsi zazní ptačí volání, hmyz náhle utichne. Nad hladinu zátoky se vymrštila ryba. A zase je všude ticho.

„Oni vážně chtějí vyloupit muzeum?“ ptá se Jill.

„Ach, doopravdy, úplně vážně. Corry zná všelijaké lidi, kteří těmhle věcem rozumějí. Kdysi se tím živil, víš?“

„Čím? Kradl v muzeích?“

„Ne v muzeích. Ale na jiných místech. Byl něco jako ozbrojený lupič, víš?“

„Ale jdi ty.“

„Opravdu. Byl i ve vězení.“

„Ty jsi vlezla do postele s Jackem a s bývalým trestancem?“

„No… jo.“

„Ježíšikriste.“

„No jo, já vím.“

„Nenapadlo by mě, že má Jack takovou kuráž.“

„Tedy, on vlastně měl trochu strach.“

„Z čeho?“

„Však víš, že mu to udělá do zadku nebo tak něco.“

„Tak jsem to nemyslela.“

„Jak jsi to myslela?“

„Vyloupit muzeum. To myslíš Ca D’ Ped?“

„No. Tam tu číši budou vystavovat. V únoru. Příští měsíc to začnou připravovat, a jakmile tu ta číše bude, vpadnou dovnitř.“ „Nevěřila bych, že má tolik kuráže.“

„Inu, však s ním do toho jde Corry, to víš. A ti ostatní profesionálové. To není stejné, jako kdyby tam šel Jack sám.“

„Mhm.“

„Něco ti povím. Myslím, že je příliš hloupý na to, aby něco takového uměl provést sám.“

„Myslím, že v tom se shodneme.“

„A proto taky máme šanci.“

Jill se na ni zadívá.

„Jakou šanci?“

„Ukrást tu číši jim oběma.“

„Ukrást tu…“

„Jo. Potom, co ji oni ukradnou z muzea.“

„Děláš si legraci.“

„Ne. Proto jsem se doopravdy vrátila, Jill. Chtěla jsem…“

„Myslela jsem, že jsem ti chyběla.“

„No, jistě, to taky. Ale napadlo mě, že ty a já bychom mohly vymyslet nějaký způsob, jak jim tu číši sebrat. Třeba zaranžovat grupáč, nebo tak, omámit je tak, že nebudou mít ani tušení, co se děje. Vyhulit je, až z toho budou celí vedle, opít je, uspat je, cokoliv, a pak popadnout číši a ztratit se z povrchu zemského.“

„Ty si fakt děláš legraci,“ opakovala Jill.

„Když jde o peníze, nikdy si nedělám legraci,“ odtušila Melanie.

Ticho.

„Kolik peněz jsi říkala?“

„Dva a půl melounu jim ten Řek nabídl.“

Ticho.

„A kam se ztratíme?“ zeptala se Jill.

V úterý o půl sedmé večer, když Carella dorazil ke Stříbrnému poníkovi, byl bar plný hlučných, drzých, převážně mladých lidí. Nu, mladých jen v tom smyslu, že jim bylo nejméně něco pod třicet a nejvíce kolem pětatřiceti, tedy na dostřel od Carellova věku třiceti a něco, což znamenalo, že v porovnání s ním jsou to nezralí troubové.

Stěny v podniku byly černé, zdobené poníky vystříhanými z nerezového plechu, zachycenými v různých stadiích cvalu, což mělo v divákovi vyvolat pocit pohybu a rychlosti. Výsledek působil tak, že si člověk připadal jako na kolotoči v kině, kde dávají černobílý film. Dokonce i servírky, všechny tři, nosily krátké černé sukýnky a bílé zástěrky, jaké kdysi za starých dobrých časů nosívaly francouzské služebné. K tomu černé střevíce z lakované kůže s vysokými podpatky. A síťové punčochy se švy. Bílé saténové blůzy bez rukávů, pod nimiž neměly podprsenky, byly celé hlaďounké, s viditelnými bradavkami. Haysův úřad by se z nich zcvoknul, jenže z těch tady už si nikdo nepamatoval, co to byl Haysův úřad, kromě Carelly, který o tom kdysi četl nějakou knihu.

Barmanka mu sdělila, že tu noc, kdy se tady Lawton s Corringtonem zapletli do té nešťastné rvačky, měla službu servírka jménem Jacqueline Rainesová. Ukázala ji Carellovi, který však měl dost rozumu na to, aby ji nerušil, když právě žongluje mezi lidmi s nápoji pro pět stolů. Počkal na okamžik, kdy se přiliv objednávek zřejmě trochu ztišil, a teprve pak zamířil k pultu pro obsluhu, u něhož stála. Bruneta, něco přes dvacet let, svůj stejnokroj s krátkou sukní a hlubokým výstřihem nosila s ledabylou sebedůvěrou, a když se k ní přiblížil, uvítala ho zářivým úsměvem.

„Jsem detektiv Carella,“ představil se. „Osmdesátý sedmý okrsek.“ Diskrétně mávl odznakem. „Kdybyste si na mě mohla vyšetřit pár minut. Počkám, až nebudete mít tolik práce.“

„Ale jistě,“ souhlasila. „O co jde?“

„O tu rvačku z dvacátého prosince.“

„Aha, no jo.“ Rozhlédla se, jako by odhadovala početnost a výdrž shromážděných davů, a řekla: „Asi tak v sedm se to tady obyčejně uklidní, pak si můžeme promluvit.“

Spletla se jen o patnáct minut. Konečně se posadila naproti němu k jednomu ze stolků s černou mramorovou deskou, asi dva metry od baru. Zapálila si cigaretu, což při zmíněné vzdálenosti bylo zřejmě v souladu se zákonem. Na stěně, téměř přímo nad jejich hlavami, se vzpínal ocelový poník jako divoký mustang, který by potřeboval krotitele jako sůl.

„Jak to bylo s tou rvačkou?“ zeptal se.

„No, byla jsem tady,“ připustila a s jasně patrným potěšením potáhla z cigarety, aniž by si uvědomovala, že podle mínění některých lidí ji tento zvyk řadí mezi nevědomou, nižší třídu. Carellovi by bylo stačilo, kdyby kouř nefoukala přímo na něj.

„Kolik bylo hodin?“

„Muselo už táhnout na desátou nebo na půl jedenáctou, asi tak nějak,“ uvažovala. „Vždycky se tu objevili v tuhle dobu.“

„Vy jste je tedy znala?“

„Samozřejmě, jsou to štamgasti. Obyčejně s nima chodila taková pěkná zrzka, ale tentokrát byli sami.“

„Mluvíme o Lawtonovi a Corringtonovi, je to tak?“

„Corry a Jack, jo. Ta holka se jmenovala Holly. Myslím, že byla herečka. A Corry to samý. Jako že byl herec. Zdálo se mi, že to spolu táhnou všichni tři dohromady, ale najisto to nemůžu vědět.“

„Ti dva muži a Holly,“ pokyvoval hlavou Carella.

„Jo. Myslím si to. Ale stejně, dvacátýho už to byla minulost. Myslím, že říkali něco o tom, že odjela na Floridu. Nebo do Kalifornie. Zkrátka někam do tepla.“

„A co ti druzí tři?“

„Ti tři panáci, no jo. Přišli asi v jedenáct. Pozdravili se s kámošema jako vždycky, se všema si plácali do dlaní, však víte, jak se chovají takový chlapácký blbečkové v hospodě.“

Uhnula pohledem směrem k nějakému páru, který právě přišel ze zimy tam venku. Sledovala je, dokud nebylo jisté, že se posadí k baru, a ne někam ke stolu. Pak opět potáhla z cigarety, dlouze, se zavřenýma očima.

„Říkala jste, že se pozdravili s přáteli.“

„Jo s kámošema z mokrý čtvrti.“

„A jak začala ta pranice?“

„No, všichni seděli u baru, popíjeli spolu a smáli se, a Jack se zmínil…“

„Promiňte, kdo spolu popíjel?“

„Těch pět.“

„Corry s Jackem…“

„Jo. A ti tři panáci.“

„Chcete říci, že se znali?“

„No ovšem.“

„To znamená, že když ti tři přišli do baru, zdravili se s Jackem a s Corrym, ano?“

„Jste bystrej,“ pochválila ho a opět zatáhla z cigarety.

„Proč jim říkáte panáci?“

„Protože se jeden z nich jmenuje Lany. A jsou to všechno hlupáci.“

„Larry a jak dál?“

„Kdo to má vědět? Vy tam u vás to snad nevíte? Vy jste je přece sebrali. Nemáte snad u vás na okrsku záznamy?“

„Takže to byli kamarádi, všech pět,“ ujistil se Carella.

„Jo.“

„Co se tedy stalo?“

„Začali si povídat o nevěrných ženských, co byste myslel? Takoví náfukové se uměj bavit jenom o fotbale a o tom, jak jsou ženský zkažený. Jack Corrymu vykládal, že svou ženu vždycky podezíral, že mu zahýbá; proto odjel sem. A jeden z těch panáků na to povídá: myslel jsem, že Holly je tvoje žena. A Jack že ne, Holly je jen děvče, který má moc rád, a Larry – vím určitě, že to byl Larry, protože jen jeho z těch tří paňáců znám jménem – tedy Larry prohodil: vsadím se, že tadyhle Corry ji má taky moc rád. V podstatě tím jasně naznačil, že se jedná o trojičku, načež ho Corry s Jackem poslali někam, že mu do toho nic není. Takže se hned všichni načepejřili. Takoví chvastouni nesnesou, když jim někdo řekne, aby se starali o sebe, zvlášť když maj v sobě pár panáků. Tak do sebe začali žduchat. Ty budeš mně povídat, abych se staral o svý? Žduch. A komu jinýmu? Ždúch. Mně určitě ne, protože se mno
u takhle nikdo mluvit nebude. Ždúch a žduch, a šťouch a bum – najednou vylítla pěst.“

„Kdo uhodil jako první?“

„Jeden z těch panáků.“

„Koho?“

„Koho? Ach bóže!“ Obrátila oči v sloup a zamáčkla cigaretu. „První ránu schytal Corry. Jack vyskočil a dal se do toho taky, potom Larry a ten třetí paňáca, začali převracet stoličky, stoly, flašky a skleničky a váleli se po zemi přes celou hospodu, až nakonec vypadli ven na chodník. Tam se ti tři snažili vymlátit duši z Corryho a Jacka a ti dělali, co mohli, aby vyvázli živí. Tehdy právě vytáhl tu pistoli.“

„Kdo?“

„Corry.“

„Jaká to byla pistole?“

„Já se v tom nevyznám.“

„Revolver nebo automat?“

„Neslyšel jste, že se ve zbraních nevyznám?“

Carella si přitáhl ubrousek. Vytáhl pero z vnitřní kapsy saka, sňal uzávěr a načrtl na ubrousek hrubý obrys.

„Vypadala takhle?“ zeptal se.

„Ne, vůbec ne.“

„A co takhle?“ otázal se a nakreslil další obrázek.

„Ne.“

„A takhle?“

„Jo, to už se jí podobá spíš.“

„Co se s ní stalo?“ chtěl vědět.

„Jakmile uslyšel Corry sirénu, zahodil ji do strouhy.“

„A dál?“

„Co dál? Všichni šupajdili na fízlámu.“

„A co ta pistole?“

„Nikdo si jí nevšiml.“

„Takže zůstala ve strouze i potom, co všichni odjeli?“

„Asi jo.“

„Asi?“

„Mhm.“

„Nevíte, co se s ní mohlo stát?“

„Nemám tušení.“

„Viděl ještě někdo jiný, jak tu pistoli odhodil do strouhy?“

„Jak to mám vědět?“

Zadíval se na ni. Z kapsičky u zástěry vytáhla krabičku Virginia Slims, vyklepla jednu cigaretu, zapálila si a vyfoukla na něj oblak kouře. Pořád na ni hleděl, i skrz ten kouř. Nakonec řekl: „Co se stalo s tou pistolí, slečno Rainesová?“

„Povídám vám…“

„Slečno Rainesová,“ přerušil ji.

„No dobře,“ ustoupila. „Tak jo.“ Vyfoukla další oblak dýmu. „Druhej den se pro ni vrátil.“

„Corrington?“

„Ano.“

„No a?“

„Dala jsem mu ji.“

„Jak to, že skončila u vás?“

„Když všichni odjeli, vzala jsem tu pistoli a odnesla jsem ji dovnitř. Říkala jsem si, že by se neměla povalovat v kanále, ještě se někomu něco stane. Tak jsem ji zavřela do svojí skříňky.“

„A dala jste ji Corringtonovi, když se pro ni vrátil.“

„Byla to jeho pistole, ne?“

Tak se tedy dozvěděl, že tou pistolí, kterou oné noci při rvačce někdo vytáhl, byl walther a že nepatřila nikomu jinému než právě Ernestu Corringtonovi, mrtvole, která zajímá Matthewa Hopea.

„Děkuji vám,“ řekl a byl by rád věděl, jestli tahle informace bude Hopeovi k něčemu dobrá.

8

Připadalo jí jaksi nepatřičné vyskytovat se ve veřejné knihovně v měsíci lednu, když je venku kolem sedmadvaceti stupňů a slunce praží do smaragdového trávníku, táhnoucího se ke kobaltové modři hladiny pod blankytným nebem. Městská knihovna stála na samém okraji Caluské zátoky jako strohý bílý brodivý pták. Její zbudování přišlo na dvacet milionů dolarů, získaných od dárců, ale ve středu o půl desáté dopoledne byla skoro prázdná. Většina rozumných občanů se povalovala u svých vlastních bazénů anebo se slunila na plážích, pokrytých bělostným jemným pískem.

Z minulosti měla Candace na veřejné knihovny docela odlišné vzpomínky. Narodila se a vyrostla v Minneapolisu, obklopena pocitem obležení, jenž občany státu Minnesota provází každou zimu. Už tehdy byla krásné děvče, ale brzy se naučila dávat přednost pohodlí před marnivostí. Nosila mohutné, tlusté svetry, kabáty, palčáky a vysoké boty, silné vlněné ponožky a teplé spodní prádlo. V Minnesotě se z jedné budovy do druhé přecházelo pod zemí nebo po krytých chodnících, zavěšených vysoko nad zasněženými ulicemi. Byl to stát, kde člověk mohl přijít i o život, když se mu porouchalo auto, a kvůli přežití bylo naprosto nezbytné vozit v kufru nouzové zásoby a náhradní baterii.

Taková veřejná knihovna ve státě Minnesota byla v zimním čase útulným, pohodlným místem. Za vysokými okny padal sníh, v regálech stály řady knih vázaných v kůži, na dlouhých, dřevěných stolech svítily lampy se zelenými stínítky, podtrhující atmosféru přívětivého útočiště. Candace byla vášnivou čtenářkou. Když na kost promrzlé město vězelo ve spárech zimy – od října, někdy až do května – trávila v knihovně celé hodiny. Její nejmilejší vzpomínky na toto město, které opustila ve věku devatenácti let, souvisely s knihovnou.

Nyní, v jiném dalekém městě, v jiném měsíci lednu, asi o třináct let později seděla u jiného dlouhého stolu a vyhlížela klenutým oknem na zátoku, pozorujíc plachetnici, bojující s větrem. Mrkla na hodinky a vrátila se k obrazovce počítače.

Lanford M. Oberling…

Přemítala, co asi znamená to M.

Martin? Morris? Mario?

Lanford M. Oberling, kurátor muzea Ca D’ Ped, jí velkomyslně poskytl informaci, že v tomto skromném malém výstavním stánku se na krátký čas v roce 1979 objevily Tutanchámonovy poklady. Teď pátrala v novinovém archivu knihovny po číslech z roku 1979, doufajíc, že při přestavbě muzea před dvěma lety všechny ty staré noviny nevyházeli.

Po rozhovoru s Oberlingem…

Milton? Michael?

… ji napadlo, že tak významné cennosti si v muzeu určitě vynutily mimořádná bezpečnostní opatření. Egyptská vláda by přece nedovolila takové bohatství vystavit v druhořadém muzeu v domýšlivém malém městě bez příslušných záruk, že se mu zde dostane kvalitní ochrany. S jistotou předpokládala, že v takovém šestákovém muzeu, jako je Ca D’ Ped, měli před výstavou s Tutanchámonem jen sotva dostačující bezpečnostní opatření. Kromě toho usoudila, že všechno, co tu mají dnes, různé sofistikované poplašné systémy, které odhalila, a trezor…

Vlastně trezor možná ne. Ten tu mohli mít už před Tutanchámonem, i když si nedovedla představit, co k čertu by se do něj v tomhle muzeu ukládalo. Ale i kdyby tu ten trezor byl už dřív, což není zřejmé, že i tak by Egypťané požadovali ještě dokonalejší zabezpečení?

Na horizontu vyvstaly bouřkové mraky. V dálce se mihl blesk a za ním se přivalil tlumený rachot hromu. Den náhle zešedl a knihovna zútulněla. Potěšilo ji, když zjistila, že tu mají všechna vydání listu Calusa Herald Tribune od roku 1963 a celá ta sbírka je zachycena na mikrofilmu. Požádala knihovníka o kazetu s ročníkem 1979, přešla k jinému přístroji, vložila do něj film a začala hledat. Tutanchámonovu výstavu předcházela celá řada článků. Na tom nebylo nic divného; věděla, že tak významné exponáty musely vyvolat velkou pozornost místního tisku. Nezajímala se příliš o články, zabývající se výčtem jednotlivých exponátů – téměř okamžitě zjistila, že o těchto záležitostech do Calusa Herald Tribune psala s velkým citem pro věc jistá Irene Helsingerová. Candace si dovedla představit, jaké vzrušení zde muselo vládnout před zahájením výstavy. Nad Tutanchámonovým pokladem žasli umělečtí recenzenti a historikové celého světa.

Avšak nezapomeňme, že vyrostla v Minneapolisu – děkuji, nemusíte mi psát, pomyslela si – a proto ví, co je to maloměstská pýcha. Jestliže Oberling…

Manny? Max? Moe?

… skutečně vylepšil bezpečnostní opatření v muzeu, aby vyhověl požadavkům sponzorů, což by se pak, jako správný maloměstský vejtaha, nepochlubil tím, jak zcela mimořádné kroky podniká muzeum Ca D’ Ped na zajištění bezpečnosti pokladu, v době, kdy spočine v naší milované Caluse? Samozřejmě že ano.

Doufala, že ano.

Déšť přišel znenadání; prudký, drsný, jak se na jihovýchodní Floridě často stává. Najednou měla uvnitř knihovny pocit úžasného bezpečí, podobně jako tehdy, ještě v Minnesotě. Dala se do hledání.

A už to měla.

Na titulní straně stálo:

MUZEUM KVŮLI TUTANCHÁMONOVI POSILUJE BEZPEČNOST.

Článek pod titulkem začínal slovy: Dr. Lanford Maxwell Oberling…

Tak Maxwell, pomyslela si.

… kurátor muzea Ca D’ Ped, včera oznámil, že dozorčí rada schválila výdaje ve výši dvou set čtyřiceti tisíc dolarů…

Bingo, zajásala v duchu.

Když spolu ti dva ve středu v deset hodin dopoledne mluvili, na severu svítilo slunce, ale tady dole, na Floridě, lilo jako z konve, jak by řekla Carellova maminka. Zdálo se, že Matthew Hope nepřijal příliš spokojeně informaci, že tam nahoře mají tak krásný, jasný den, i když je tam chladno. Floriďané nikdy neslyší rádi, že někde na severu je hezky.

Ještě méně spokojeně přijal zjištění, že té noci, kdy Corringtona á Jacka Lawtona zatkli pro rušení veřejného pořádku, a později je zase propustili, Corrington před svědky vytáhl devítimilimetrovou pistoli Parabellum. Carella jeho rozmrzelost pochopil až poté, co mu Matthew Hope pověděl, že včera večer někdo zavraždil Melanii Schwartzovou – a že podle balistiků byl vražednou zbraní walther.

„Soukolí jsou čím dál složitější,“ konstatoval Carella.

„A všechno se to točí,“ dodal Hope. „Nenávidím záhady. Vy ano?“ „Vlastně taky ne.“

„Tak proč jste se dal k policii?“

„Chtěl jsem patřit na tu správnou stranu. A navíc, v policejní práci žádné opravdové záhady nejsou.“

„Ne? A jak říkáte tomu, když se najde mrtvá ženská, zastřelená pistolí, která kdysi patřila mrtvému muži, s nímž se v minulosti znala?“

„Jsou to jen dvě vraždy, které je třeba vyšetřit. Měl byste si něco zapamatovat, pane Hope…“

„Proč mi neříkáte Matthew?“

„Když mi vy budete říkat Steve…“

„Platí.“

„Měl byste si zapamatovat, Matthew, že v policejní práci existují jenom zločiny a lidé, kteří se jich dopustili. Někdo zabil Corringtona a teď někdo zabil i to Schwartzovic děvče. To jsou dva zločiny, možná jednoho pachatele – anebo taky ne. Ta pistole může být spojujícím článkem, jenže kdo ví? Jestli to je Corringtonova pistole, možná jsme na něco přišli. Jenže mi tu skutečnou pistoli zatím nemáme, že? Známe jenom ráži a značku. Takových kolují miliony.“

„A proto je to záhada.“

„Ale ne. Jen dva zločiny.“

„Které zůstanou záhadou, dokud je nevyšetříme.“

„Nikoliv pro toho, kdo je spáchal.“

„Ale až se dozvíme všechny důvody a souvislosti…“

„Třeba se je nikdy nedozvíme, Matthew. Možná časem dopadneme pachatele, což neznamená, že pronikneme do všech okolností, jež vedly k motivu a k vraždě. Ty bude znát jenom ten – nebo ti – koho se to přímo týká. Jeden člověk nebo hrstka lidí, kdo ví?“

„Několik vyvolených.“

„Několik vyvolených. Ale budete-li o tom uvažovat jako o záhadě, skončíte u všelijakých těch blábolů typu jestli byl komorník ve spíži, zatímco strýc Archibald ve své kůlně pracoval na hrnčířském kruhu a teta Agáta se procházela v zahradě. To není opravdový život, Matthew.“

„Pro mě ale není nic z toho opravdový život, Steve.“

„Jak to myslíte?“ „Jsem advokát. Jak to, že jsem se zničehonic zamotal do takové šlamastyky?“

„Třeba jste chtěl, aby vás lidi nesnášeli,“ mínil Carella.

„Lidi ale doopravdy nesnášejí advokáty, víte?“

Řekl to nadmíru sklíčeně. Třeba je to tím, že tam u nich prší, pomyslel si Carella. Anebo ho trápí, že ten případ pořád nikam nevede. Bezvýchodné konce a slepé uličky takhle na člověka působí. Ať už za to mohlo cokoliv, Carella cítil, že by ho nejradši pozval na pivo a uchlácholil ho, že se to všechno vystříbří, jen se uklidni, tam nahoře přece pořád svítí sluníčko, no ne?

„Víte, proč lidi nemají rádi advokáty?“ nadhodil Matthew.

„Proč?“

„Protože si účtujeme tolik peněz.“

„Ne, ne…“

„Ano. Čí práce může mít cenu tři nebo čtyři stovky za hodinu, sakra? Proto nás lidi nemají rádi.“

„Policajty taky ne,“ řekl Carella.

„Kdepak, policajty mají lidé rádi.“

„Víte, proč lidi nesnášejí policajty?“

„A víte, proč si advokáti účtují takové peníze?“

„Proč?“

„Protože jsme si vymysleli jazyk, kterému rozumíme jenom my. Platí nás jako překladatele.“

„A víte, proč lidi nemají rádi policajty?“

„Lidi mají rádi policajty.“

„Nesnášejí nás, protože jim dáváme pokuty za nadměrnou rychlost.“

„Ne, kdepak.“

„Povídám vám, že ano. Kolikrát už jste zažil, že na vás protijedoucí auto zablikalo reflektory?“

„No…“

„To znamená varování, je to tak?“

„Ale ne…“

„Že někde vpředu čekají poldové, že ano?“

„No…“

„Schovaní v houští.“

Hope se dal do smíchu.

„Ten chlápek v tom autě vás varuje, že někde před vámi čeká policajt a chystá se vám napařit pokutu. Což znamená, pokud opravdu překračujete rychlost, což je v rozporu se zákonem, že ten chlap v autě pomáhá a nadržuje zločinci.“

Hope se pořád smál.

„Jen se smějte,“ huboval Carella.

„Právě jsem si vzpomněl na jednu profesi, kterou lidi nesnášejí ještě víc než advokáty a policajty.“

„Tak povídejte.“

„Zubaři.“

„Měl byste se pustit do vrtání zubů,“ řekl Carella.

„Asi bych měl.“

„To by bylo terno.“

Guthrie se neviděl s Adele Dobovou od toho večera po Corringtonově vraždě a s povděkem přijal příležitost znovu ji navštívit. Přijel k ní ve středu, deset minut po půl jedenácté, a našel ji s novinami a kávou u malého bílého stolku u okna s vyhlídkou na pláž, kde byla nalezena Corringtonova mrtvola. Nabídla mu šálek kávy a on usedl naproti ní. Měla na sobě stejný zelený kaftan jako při jejich prvním setkání. Zářící slunce pražilo do svěšených výhonků popínavých rostlin, listy se leskly jako smaragdy, stejně zelené jako její oděv a oči.

„Stýskalo se mi po vás,“ vyčetla mu.

„Měl jsem moc práce s honěním lumpů.“

„Slavný detektiv.“

„No ovšem.“

Popíjeli spolu kávu. Hladina zálivu dnes byla klidná. Vlnky dotírající na písek pláže působily skoro malátným dojmem. Otevřenými okny proudil do místnosti sotva zřetelný mdlý vánek.

„Jde mi o Corryho,“ začal. „O tu noc, co jste strávili spolu.“

„Kdo tvrdí, že jsem s ním strávila noc?“

Ve skutečnosti to řekla ona sama.

„Adele, musím se vás na to zeptat,“ omlouval se. „Sundal si šaty?“

„Krvácel přece. Pokud si vzpomínám, svlékl si košili.“

„A co kalhoty?“

„Vypovídám pod přísahou?“ usmála se.

„Ne, ale uvítal bych, kdybyste mi odpověděla.“

„Ano, sundal si kalhoty.“

„Měl u sebe zbraň?“

Zaváhala.

„Adele?“

„Ano, měl pistoli.“

„Vy jste ji viděla?“

„Vytáhl ji z opasku a položil ji na prádelník.“

„Co to bylo za pistoli?“

„Nemám tušení.“

„Mohl by to být walther?“

„Co je to walter?“

„Ne walter, walther. S ‚th‘.“

„A já myslela, že šišláte,“ divila se.

„Vzpomínáte si, jaké pistole nosí němečtí důstojníci ve filmech o druhé světové válce?“

„Trochu.“

„Tak vypadá walther. Co jste si pomyslela, když jste zjistila, že má u sebe pistoli?“

„Inu, vyprávěl mi přece, že málem vyloupil dragstor. Tak jsem si řekla, že když někdo plánuje takové přepadení, asi musí mít zbraň, nemyslíte? A on ji měl.“

„Adele, nesvěřil se vám náhodou s tím, co vlastně dělá tady na Floridě?“

„Ne.“

„Nezmínil se o nějakém Jacku Lawtonovi?“

„Ne.“

„A o jisté Holly Sinclairové?“

„Ne.“

„Nebo o Melanii Schwartzové?“

„Žádné z těch jmen mi nic neříká.“

„Mluvili jste spolu o té pistoli?“

„Jestli jsme o ní mluvili?“

„Nezeptala jste se ho, proč u sebe nosí zbraň? To znamenalo už druhé porušení podmínek ochranného dohledu, víte.“

„Nevěděla jsem, že je v podmínce.“

„Aha.“

„Co bylo tím prvním porušením?“

„Opustil území Kalifornie. Když vám ukážu fotografii walthera, myslíte, že byste tu zbraň poznala?“

„Kde jste vzal tu fotografii?“

„Od kamaráda z oddělení balistiky.“

Sáhl do kapsy saka. Lesklý obrázek o rozměrech 12 x 17 centimetrů mu opatřil detektiv Oscar Pinelli od caluské policie, který věděl, že jednou podal křivé svědectví ve prospěch jeho kolegy Harlowa Winthropa. Ruka ruku myje. Ukázal jí tuto fotografii:

„Tohle je walther,“ poučil ji. „Nebo také P38 čili Parabellum, ráže devět milimetrů.“

„Páni,“ vydechla.

„Měl u sebe Corry takovouhle pistoli, když tady strávil noc?“

„Měl,“ přikývla.

Všechnu práci a běhání kolem vyřídil Guthrie, a tak ho teď Matthew nechal mluvit.

„Až dosud,“ vykládal, „jsme věděli jenom dvě věci. Věděli jsme, že se Corrington tam na severu dvacátého prosince večer zapletl do rvačky, že měl při sobě pistoli značky Walther, kterou odhodil a později si pro ni zase přišel.“

Všichni čtyři seděli u stolků před čínským bistrem za rohem od Matthewovy kanceláře a jedli vepřová žebírka a čínskou vaječnou roládu, než jim přinesou další chody. Toots Kileyová se ládovala jako šofér dálkového kamionu. Warren Chambers ji obdivoval. Matthew se snažil trochu zhubnout. Vůbec nechápal, proč to všechno vlastně jí. Myslel na to, že mražené potraviny člověka mohou zabít stejně jistě jako kulka z walthera. Warren a Toots si olizovali prsty. Matthewovi se zazdálo, že mezi nimi probíhají jakési sexuálně laděné vzruchy, ale měl až dost práce se svým vlastním životem na to, aby si přidělával starosti s rozvíjejícím se čemo-bílým vztahem v prostředí ortodoxního jihu.

„Druhá věc, kterou víme určitě,“ pokračoval Guthrie, „je to, že Melanii Schwartzovou či Holly Sinclairovou – je jedno, jak jí budeme říkat – zabily čtyři kulky z pistole, identifikované jako walther. Pořád ještě nevíme, čí to byl walther. Víme však něco jiného. Víme, že Corringtonův walther, naposledy spatřený v prosinci tam na severu, se opět objevil tady u nás, dva dny předtím, než Corringtona zabili. To znamená, že zbraň, kterou byla zavražděna Melanie, možná patřila Corringtonovi. Říkám jenom možná. Nebudeme to vědět jistě, dokud tu zbraň nenajdeme a neprovedeme srovnávací balistickou zkoušku.“

„Víme ještě několik dalších věcí,“ ozval se Matthew.

Toots si přestala olizovat prsty a vzhlédla.

Warren také.

Guthrie si vzal kousek rolády.

„Víme, že Melanie, Jack a Corry žili na severu spolu. Je nanejvýš pravděpodobné, že k té zbrani měli přístup všichni tři.“

Všichni téměř současně přikývli.

„A teď jsou dva z nich mrtví,“ dodal Matthew.

Vzal si ještě žebírko.

„Do dneška,“ vysvětloval, „jsme hledali pohřešovaného manžela. Je možné, že teď už pátráme po dvojnásobném vrahovi.“

Melanie o připravovaném plánu věděla už na severu, v době, kdy začal nabývat prvních obrysů, takže ví, že tady v Caluse hodlá Jack vystupovat pod jménem Charles Benson. A Corry si bude říkat Nathan Hedges. Ta jména štípli z krabičky od cigaret. Ale i tak bude velmi pracné zjistit, kde a který dům si pronajali.

Na severu mluvili o tom, že by se jim nejlépe hodil Sabal Key, protože je ze všech caluských poloostrovů nejopuštěnější. Ale když se začala poptávat u realitních kanceláří, nenašla žádnou, která by pronajala dům panu Bensonovi či panu Hedgesovi. Usoudila tedy, že se jim nepodařilo najít nic volného v plné sezóně, kdy měli v úmyslu sem přijet. Na informacích Melanii sdělili, že v caluském okrese skutečně existuje telefonní číslo na jméno jistého Charlese Bensona, ale je neveřejné, takže operátorka nesmí Melanii prozradit ani jeho adresu.

A tak začala vytáčet čísla realitních kanceláří na ostrově Santa Lucia, který je jakýmsi bratříčkem Sabal Key v sousedním okrese na jihu a je s ním spojen úzkým mostem s dvouproudovou vozovkou – a to bylo ono! Od nějaké Sally Hirstové z agentury Sun Realty se dozvěděla, že letos prvního ledna pronajali dům na ostrově Santa Lucia jistému Charlesi Bensonovi.

„Tedy řeknu vám, že se mi vážně moc ulevilo,“ švitoří Melanie.

„A pročpak?“ zajímá se Sally.

„Charlie je můj bratr,“ vykládá Melanie. „Než odjel, zapomněl mi říct, kde bude bydlet. A já tu teď stojím se stejšnem a dvěma dětmi a nevím, kde je. Můžete mi dát adresu toho domu na Santa Lucii?“

Neví určitě, jak ji přivítají, protože od svého odjezdu začátkem prosince se s nimi ani nepokusila navázat kontakt. Domluvila se s nimi, aby volali k její matce, což oni učinili, jenže ona se jim nikdy neozvala. Volali celkem osmkrát a pak si řekli: ať si trhne nohou. Dnes je desátého ledna; chlapci tu bydlí už od prvního a kují plány na vyloupení muzea; do těch plánů ona hodlá v pravý čas vstoupit. Pokud jí ale nevytlučou mozek z hlavy a nepohodí ji do zálivu. Pořád myslí na to, že Corry je bývalý trestanec. Násilník. To pomyšlení ji vzrušuje. Melanie si libuje v nebezpečných situacích.

Proto také dnes přijela do tohoto pronajatého domu na Santa Lucii. Je to velké bílé nízké rozlehlé sešlé dřevěné stavení na konci ostrova. Vede k němu příkrá prašná cesta, lemovaná palmetami a přesličníky, dům stojí přímo na břehu laguny. Již v nejvyšším bodu cesty vypne motor a nechá pronajatý ford pomalu sjet až dolů. Přibrzdí, trochu povolí a opět sešlápne brzdu. Pneumatiky suše zapraskají na vyprahlé hlíně. Myslí na to, že tohle sucho snad nikdy neskončí. A na to, jestli ji Corry nezabije, hned jak ji uvidí. Ahoj, hoši, tak jsem tady. Zaparkuje vůz vedle džípu Cherokee, rozpáleného sluncem. Vystoupí z auta. Tiše zavře dveře.

Za domem je slyšet tlumené hlasy.

Pomalu a opatrně našlapuje po chodníku. Na sobě má šortky a sandály, bílé tričko, žádnou podprsenku. Když dojde na roh domu, mládenci si pořád ještě potichu povídají. Mají tu docela velký bazén, to by člověk nečekal, a na hladině laguny, hladké jako sklo, asi šest stop od okraje mangrovů se pohupuje upoutané plovoucí molo. Vede na něj od břehu asi dvě stopy široká dřevěná lávka. Zůstane stát, pod bílým bavlněným tričkem jí zběsile buší srdce. Naslouchá jejich tlumeným, nezřetelným hlasům.

Mládenci sedí u kulatého stolku pod slunečníkem u okraje bazénu, popíjejí pivo a žvýkají sendviče. Je to vyloženě pánský sedánek, oba jsou svlečení do půl těla, bosí, jen v kratičkých plavkách, a celí se lesknou potem. Lokty se opírají o stůl, jedí sendviče a zapíjejí je pivem. Stojí tam a dívá se na ně. Corry se natahuje pro nakládanou papriku a ukousne si z ní. Jack zvedá plechovku s pivem a napije se. Corry tiše něco prohodí a oba se zasmějí. Pánská záležitost. Strašně ráda takhle nepozorovaně sleduje chování mužů. Muži ji vzrušují víc než ženy, což si ale nikdy nedovolí přiznat v přítomnosti Jill, i když náhodou je to pravda.

„Ahoj, hoši, tak jsem zase tady.“ Slyší se, že to doopravdy řekla, když se s úsměvem vynořila zpoza rohu. A pak, místo aby zamířila ke stolu, odkud na ni oba překvapeně, ba přímo ohromeně zírají, vykročí rovnou k bazénu a vrhne se po hlavě do vody, oblečená, dokonce i v sandálech. Nemělo by smysl narušit tak dramatický okamžik zouváním. Elena Lopezová by na ni byla pyšná.

Doplave pod vodou až na mělčí stranu bazénu. Její hlava se vynoří z vody se zavřenýma očima, jako raketa, vystřelená z atomové ponorky. Tady jsem, chlapci, vaše stará kámoška Melanie Schwartzová nebo Holly Sinclairová, jak je libo. Vyšvihne se z bazénu zpátky na dvorek, mokré tričko se jí lepí k tělu, dlouhé, rezavé vlasy jsou mokré, slepené a crčí z nich voda, sandály nasáklé skrz naskrz. Otočí se ke stolu s vytrčenými bradavkami.

„Můžu se přidat?“ zeptá se, vezme si kousek nakládané zeleniny a kousne do něj.

Jde o to zbavit se Corryho, protože je to násilník. V den loupeže, kdy ona a Jill chtějí ukrást ten ukradený pohár nic netušícímu Jackovi, si nemohou dovolit riskovat, že pan Velezkušený Chmaták začne předvádět svoje svaly a mávat waltherem. Jedna věc je štípnout poklad v hodnotě dva a půl milionu dolarů nezaměstnanému grafikovi. Ale pokusit se ho otočit svalnatému hromotlukovi, který v době svého pobytu za mřížemi nepochybně musel chránit neposkvrněnost svojí zadnice před všelijakými vrahouny a lumpy, černými, bílými nebo třeba bezbarvými, to znamená něco docela jiného. Melanie a Jill si rozhodně nepřejí zažít nějaké tahanice s Ernestem Corringtonem, to ani náhodou, sestřičko. Melanie s ním zažila tahanice v posteli, což byla dostatečně děsivá zkušenost, děkuju pěkně.

Příležitost vyměnit si v soukromí pár slov s Jackem se jí naskytne hned poté, co se spolu všichni tři pomilovali – to zní jako velmi mírný eufemismus pro všechno to, co spolu doopravdy prováděli ve velké zadní ložnici pod otáčejícím se ventilátorem. Corry se ve věznici naučil jednu věc; že po vykouření nebo po nějakém tom análním dovádění není nic lepšího než dobrá cigareta. Jenže tady, na ostrově Santa Lucia, desátého ledna ve tři hodiny odpoledne, pan Hedges zjistil, že jemu i panu Bensonovi cigarety došly, což vyvolá menší krizi, protože Corry je člověk, který nerad přichází o jakákoli potěšení, ať už malá či velká. Poté co se takříkajíc vypořádal s Melanii podobným způsobem, jakým míval ve zvyku znásilňovat jistého malého Hispánce, který měl tu smůlu, že s ním bydlel v jedné cele, rozzuřilo ho zjištění, že Jack připustil, aby jim došel tabák. Laškovně Jackovi pohrozil, že jestli
se, kurva, okamžitě nesebere a neskočí do Way-Martu, zatímco se Corry s Melanii osprchují, vrazí mu svoji P38 do prdele a stiskne spoušť. Melanie řekne: „Zklidni hormon, já pro ty pitomý cigára dojdu,“ nebo něco podobného, a Jack navrhne: „Já půjdu s tebou.“ A tak si tedy ve tři hodiny odpoledne na rovné, prázdné silnici, pokryté tavícím se asfaltem, začnou povídat o vraždě.

„Mám z něj strach,“ prohlásí Melanie.

Jack jenom pokývne hlavou.

On řídí, ona sedí vedle něj s koleny opřenými o přístrojovou desku. Oba dva kouří, protože necelých pět minut poté, co se vydali na cestu, objevila Melanie v přihrádce pod palubní deskou zmuchlaný balíček marlborek. Melanie má pocit, že jí ještě nikdy v životě žádná cigareta tak nechutnala. V tom, že ona si tu sedí a pokuřuje, zatímco Corry rozlícené přechází po domě sem a tam, vidí jakousi poetickou spravedlnost. V tiché, klimatizované atmosféře uvnitř auta se uličnicky usměje.

„Bojím se, aby ten krám neztratil, až se do toho pustíme,“ poznamená.

„Nevěděl jsem, že tě to ještě zajímá,“ diví se Jack.

„Ale jdi, Jacku.“

„No co, vypařila ses…“

„Máma byla nemocná.“

„Tvojí matce jsme volali aspoň stokrát. Nepřipadala mi nemocná.“ „Už je jí líp.“

„Tak proč ses nám neozvala?“

„Neměla jsem čas.“

„A co jsi dělala?“

„Přemýšlela jsem o té akci. O tom, jak se Corry v Los Angeles zdekoval. Jenomže tohle není dragstor, Jacku. Tohle je muzeum, kde mají jistou věc za dva a půl milionu dolarů.“

„Já vím.“

Řekl to zamyšleně.

Jako kdyby to už napadlo i jeho.

„Je hrozně nespolehlivý,“ dodává Melanie.

To je tedy fakt slabé slovo.

I nad tím se musí Jack zamyslet.

„Už jsi mluvil s tím Řekem?“ vyptává se Melanie.

„Corry s ním mluvil.“

„Ty ne?“

„Ne.“

„Dostali jste už nějaké peníze?“

„Ještě ne.“

„Víš to jistě?“

„Určitě. Kdyby Corry dostal zálohu, už bychom začali najímat lidi.“ „A kdy máte dostat peníze?“

„Právě teď se ten Řek vrací z Grenady. Corry se s ním chce sejít, hned jak přijede. Čas se krátí. Ten Řek si to uvědomuje.“

„Záleží tomu Řekovi na tom, s kým jedná?“

Jack u volantu se na ni ohlédne.

„Jak to myslíš?“

„Záleží mu na tom, kdo tu lahvičku pro něj ukradne?“

„Proč by mělo?“

Zase už sleduje silnici před sebou.

„Chci říct, přece není s Corrym ženatý, no ne?“

„O tom pochybuju.“

„To znamená, že tu partu může najmout kdokoliv, nemám pravdu?“ Ticho.

Pozoruje ho.

Upřeně hledí skrz čelní sklo na silnici, rukama pevně svírá volant.

Nad asfaltem se zrcadlí horký vzduch. Stále se objevují a zase mizí kaluže zářivého světla.

„Může to udělat kdokoli, ano,“ přitaká nakonec.

„Mohli bychom to být třeba my,“ nadhodí Melanie.

Z Parkerova hlášení se Carella dozvěděl jména, adresy a telefonní čísla zbývajících tří účastníků rvačky, které servírka označila souhrnně jako „panáky“. Jeden z nich se opravdu jmenoval Larry, jak si vzpomněla. Ve složce stálo celé jméno, Lawrence Randolph Rodino, zaměstnaný v balírnách masa společnosti Andriotti, Hampton Street 116, až úplně dole ve Čtvrti.

Ze služebny 87. revíru na Grover Avenue to bylo nechutně daleko, ale Carella jízdu absolvoval bez větších nesnází. Do ulic mezitím vyjely pluhy a vozovky byly relativně čisté; dokud se neukáže opravdové slunce, nezlepší se to. Kromě toho předpovědi počasí mnoho lidí polekaly, takže nechali svá auta doma a ulice se vyprázdnily. Zaparkoval vedle řady náklaďáků, z nichž právě na rampu vykládali hovězí půlky, a mířil k malým dveřím, označeným číslem 116, když tu na něj zavolal nějaký chlapík v bílém plášti: „Tady nesmíte parkovat, pane.“

„Policie,“ houkl Carella přes rameno a otevřel dveře.

Přímo na prahu ho zastavil další muž v bílém plášti.

Jako ve filmu s Jamesem Bondem.

„Potřebujete něco?“ zajímal se ten člověk.

Carella vytáhl odznak.

„Policie,“ oznámil. „Hledám Larryho Rodina.“

„U nás žádný zkažený maso nenajdete,“ opáčil muž.

„Nehledám zkažené maso, ale Larryho Rodina.“

„Dveře na konci chodby,“ odpověděl muž. „My máme maso čistý.“

Carella došel na konec chodby a zaklepal na dveře, neoznačené jmenovkou ani číslem.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř.

Carella otevřel a váhavě zůstal stát ve dveřích. „Pan Rodino?“ otázal se.

„Jo. A kdo jste vy?“

„Policie,“ řekl Carella a zavřel za sebou. Pak se obrátil ke stolu se vztaženou rukou. „Detektiv Carella,“ představil se. „Osmdesátý sedmý revír.“ „Já myslel, že larvy v mase má na starosti revír jedna-nula,“ divil se Rodino.

„Nejedná se o nakažené maso,“ odtušil Carella.

„A jak to, že se v tom tak dobře vyznáte?“

„Dívám se na televizi. Chci vám položit několik otázek o rvačce, k níž došlo dvacátého prosince v baru U Stříbrného poníka…“

Rodino už potřásal hlavou.

„Jde o tu bouchačku, že jo?“ hádal.

Byl to mohutný muž a Carella si domyslel, že bude i dosti vysoký, přestože zatím seděl a skutečnou výšku bylo těžké odhadnout. Husté vlnité hnědé vlasy, hnědé oči, ježatý knír, mocná brada rozeklaná důlkem. Carella by vůbec nestál o to dostat se s ním do pěstního souboje někde v baru.

„Někoho s ní zabili, že je to tak?“ dohadoval se Rodino.

Což, čistě náhodou, byla trefa přímo do černého.

Carellu okamžitě začalo zajímat, odkud to může vědět.

„Proč si to myslíte?“ otázal se.

„Nepřišel jste kvůli muším vajíčkům v mase, protože u nás muší vajíčka v mase nemáme. Takže musí jít o tu pistoli. Buď s ní někdo někoho zabil, anebo ji použil při přepadení. Jinak byste se mě nepřišel vyptávat na obyčejnou pranici, po který všichni spokojeně odešli domů, nemám pravdu?“

„Nejen v jednom ohledu.“

Rodino se na něj podíval.

„Jak dobře jste znal Ernesta Corringtona?“

„A jéje,“ povzdechl si Rodino. „On se zabil.“

„Ne.“

„Zabil někoho jinýho?“

„Ne.“

„Přepadl někoho s tou pistolí?“

„Ne.“

„Co to má znamenat? Hádankářská soutěž? Ježíšikriste; nebo snad někdo zabil jeho?“

„Ano.“

„Jeho vlastní pistolí?“

„Ne. Brokovnicí.“

„Kde? Kdy?“

„Na Floridě. Minulé úterý v noci.“ „Ježíšmarjá, a co to má co dělat s jeho waltherem?“

„Vy jste viděl jeho walther?“

„Samozřejmě že viděl. Už vám někdy někdo strčil bouchačku pod nos?“

„Nikdy,“ odtušil stroze Carella. „Povězte mi o tom.“

„Prostě se nám ta rvačka vymkla z rukou, to je všechno.“ „Corryho s Jackem jste znal, je to tak?“

„Ale jistě. Všichni jsme se znali.“

„Odkud jste je znal?“

„Od Poníka.“

„Předtím jste se s Corrym neznal, hm?“

„Ne. Ale vím, že seděl, jestli se ptáte na tohle.“

„Jak to víte?“

„No, on se tím nijak zvlášť netajil. Spíš si myslím, že na to byl svým způsobem pyšnej, víte, jak to myslím? Jako by to bylo znamení cti nebo co. Že přežil v kriminále.“

„Aha.“

Znamení cti, opakoval si v duchu Carella.

„Povězte mi, jak ta rvačka začala.“

„Jack se naštval.“

„Proč?“

„Ožral se.“

„Jo, ale proč se rozzlobil?“

„Asi někdo z nás něco kecnul o nich třech.“

„O jakých třech?“

„O něm, o Corrym a o Holly. To byla taková zrzka, co s nima pořád chodila.“

„Byl jste to vy, že ano?“

„Jak to myslíte, já?“

„Vy jste vyslovil tu poznámku o nich třech.“

„Jak vás to napadlo?“

„Napověděla mi to Jackie Rainesová.“

„Do hajzlu, jaká Jackie Rainesová?“

„Servírka, která vás ten večer obsluhovala.“

„Jo, Jackie. Servírka, no jo. Tak od ní to máte, hm?“

„Ano, od ní to mám.“

„No tak jsem to asi byl já, kdo to řek. Protože jsem je viděl pohromadě už dřív, víte.“

„Koho jste viděl pohromadě?“

„Ty tři. A nejenom u Poníka.“

„Kdy to bylo?“

„Někdy v listopadu.“

„Kde?“

„To byste neřek.“

„Kdepak?“

„V muzeu.“

„V kterém muzeu?“ chtěl vědět Carella.

„V ISMU,“ opáčil Rodino.

Vypráví, že onoho větrného dne loni v listopadu bylo Isolské muzeum umění plné školních dětí z celého města, které se přišly podívat na jistý exponát z Athén. Rodino se tam objevil proto, že během dvaačtyřiceti let svého života starého mládence zjistil, že se v muzeu dobře balí děvčata. V muzeu a také při předvádění tradičních řemesel. V tomhle městě se v listopadu na ulicích žádná tradiční řemesla nepředvádějí, je to dost nepříjemná roční doba, a tak se v onu ponurou, bezútěšnou, šedivou sobotu vypravil do ISMU.

Ty řecké krámy, vystavené v prvním patře, ho vůbec nezajímají. Zaznamená však, že po schodech nahoru očividně proudí množství vysokoškolaček ve věku kolem dvaceti let a staví se do fronty pod velkým plakátem s nápisem SOKRATOVA ČÍŠE. Na plakátu je fotografie čehosi, co vypadá jako dvojitý panák, obalený ztvrdlou hlínou a položený na bok, aby bylo vidět, že má na dně vrytá písmena ?OK. Pod pohárem se ve stejné barvě jako hlavní titulek vyjímají slova: Objev z Agory – 9. – 15. listopadu.

Kráčí za nějakou studentkou v tvídovém kostýmku s vlněnou čepicí staženou přes uši a zlaté kudmy a podaří se mu zaujmout ve frontě místo hned za ní. Zjistí, že všichni drží v rukou nějaké lístky, a napadne ho, že to je stejně dobrá záminka k zapředení hovoru jako každá jiná. Zeptá se jí tedy, kde si koupila lístek, a ona na to, že žádný nemá, tohle je studentská průkazka, a on odpoví, ach tak, a kdepak studujete, načež ona vysloví název jisté dívčí katolické školy v Calnťs Pointu, což ji v jeho očích naráz učiní mnohem přitažlivější. Má drobný, ohrnutý irský nosík a je celá pihovatá. Požádá ji, jestli by byla tak hodná a podržela mu místo, než si někde sežene vstupenku, která, jak se ukáže, stojí čtyři a půl babky! Vrátí se za ni do fronty a ona – jmenuje se Kathleen, ach, vezmi si do pusinky můj škapulíř – mu vypráví, že tím hlavním exponátem je údajně číše, z níž se So
krates napil bolehlavu, ale ostatní vystavované předměty jsou prý ještě zajímavější, protože se mezi nimi najdou všelijaké zlaté fiály – bůh ví, co to je – a překrásné stříbrné rhytony ve tvaru okřídlených koní, nemluvě o množství skvělých exemplářů starořeckých váz s černými figurálními malbami. Výstava prý dnes končí, vysvětluje mu, byla tady jenom týden. Zítra ji přestěhují do Washingtonu. Podle jeho názoru nic z toho není ani z poloviny tak fascinující jako její mírný předkus a poodhrnutý horní ret.

Zjistí, že má trvalé bydliště v sousedním státě, ale často přespává v Panenské koleji naší oddanosti milé Panence Marii – či jak se ta její škola jmenuje, což se mu velice hodí, protože on má přímo tady ve městě nevelký byt, přesně to pravé pro mladou irskou studentku v tvídu, která by možná někdy v sobotu ráda navštívila i jiná muzea.

Než se dostali do haly, kde byla číše vystavena, začalo pršet. Ledový drobný listopadový déšť stéká po podlouhlých tabulích oken v sále s vysokým stropem; sál je smutný a pustý a najednou se zdá být na výsost pravděpodobné, že ta primitivní nádobka je opravdu číší, z které se Sokrates nebo nějaký jiný řecký dramatik napil jedu.

Právě se chtěl Kathleen – bože, to je ale jménol – zeptat, jestli by s ním v tento temný zasmušilý vlhký den nezašla někam na čaj nebo na kávu, když tu na druhé straně místnosti zahlédne tři osoby, které zná od Stříbrného poníka, není to nikdo jiný než Holly Sinclairová, Ernest Corrington a Jack Lawton, které již předtím podezíral, že spolu udržují vztah, nazývaný v časech Válek růží ménage a trois, kteréžto podezření se nyní mění v jistotu, když má možnost bez jejich vědomí pozorovat, jak důvěrně se k sobě chovají, když jsou spolu.

„Drželi se všichni kolem pasu a študovali nějakou ceduli na zdi.“

„Ceduli?“ opakoval Carella.

„No, nějaký upozornění nebo co.“

„Jaké upozornění? ‚Kouření zakázáno‘? Něco takového?“

„Ne, ne. Něco o tý číši.“

„Říkáte, že to studovali?“

„Inu, zdálo se, že je to ohromně zajímá, tak bych to řek.“

„Přečetl jste si tu ceduli?“

„Ne, ale bylo vidět, že se týká tý číše. Přes celou místnost jsem viděl velký písmena – Sokratova číše.“

„Ale nešel jste se podívat, co přesně tam stojí napsáno, nebo ano?“

„Ne, nešel. Víte, balil jsem tu študentku. Je mi dvaačtyřicet, nechtěl jsem, aby se to proláklo u Poníka. A kromě toho jsem chtěl jen říct, že se v tom baru nevyskytovali spolu jenom občas, chodili spolu pořád. Byla to trojka, chápete? Ti chlapi ji zkrátka šukali oba dva, řečeno jednoduše po anglicku.“

„A vás napadlo, že byste se o tom mohl zmínit.“

„Byl jsem nalítej.“

„Ale řekl jste to.“

„Jenom jsem to tak nadhodil.“

„Co vás k tomu přivedlo?“

„No, on vykládal Corrymu, jak svou ženu vždycky podezíral, že mu zahejbá, a Jimmy povídá…“

„Jaký Jimmy?“

„Jimmy Nelson, jeden z těch, co u toho tehdy večer byli. Prý že si myslel, že Jackova žena je Holly. Když pořád chodí s Jackem a Corrym.“

„Aha.“

„A Jack na to: ‚Ne, Holly je ženská, kterou mám hrozně rád.‘ Něco v tom smyslu. A pak začala ta rvačka.“

„Proč?“

„Protože já jsem, myslím, řek něco v tom smyslu, že Corry ji má taky hrozně rád.“

„Aha.“

„A oni na mne vyjeli, abych se staral o svý.“

„Aha.“

„To je všecko.“

„Někdy dřív než tehdy večer jste ten walther neviděl?“

„Ne.“

„Corry ho vytáhl, když se pro něj ta pranice začala vyvíjet nepříznivě, je to tak?“

„Přesně tak to bylo. Měl jsem kliku. Protože v tu chvíli už bylo na všechno pozdě, už se na nás hnali policajti. Dorazili za pár vteřin.“

„Kdy tu pistoli zahodil?“

„Jakmile uslyšel sirény.“

„Hodil ji do strouhy, ano?“

„Jo.“

„Ti strážníci, co tam přijeli, ji nesebrali?“

„Proč by měli? Nevěděli o ní.“

„Vy jste se nezmínil o tom, že na vás Corry vytáhl pistoli, hm?“

„Aby mi příště ustřelil hlavu? Ani náhodou.“

„No, tak vám děkuji, že jste se mi věnoval,“ rozloučil se Carella, vstal a zamířil ke dveřím.

„Nechcete biftek?“ zeptal se Rodino. „Pojďte, dám vám pár pěknejch kousků svíčkový pro vaši paní.“ Poplácal Carellu po rameni a otevřel mu dveře. „Žádný larvy v nich nebudou,“ zamrkal. „To slibuju.“

Melanie s potěšením vnímá rozdíly i podobnosti mezi oběma muži. Jack je vzdělaný grafik, který pohlíží i na obyčejné věci očima umělce. Často složí ruce k sobě a dívá se jakoby skrze rám obrazu, jako to dělávají filmoví režiséři – dlaně drží vzhůru, palce se dotýkají, jako by se snažil zachytit nějaký obrázek. Jeho jediným životním zklamáním je skutečnost, že se nestal umělcem, který maluje olejovými barvami, a místo toho se zapojil do komerčního využití umění.

Naproti tomu Corry žádné vzdělání nemá, ale je nesmírně nadaný.

Nu, na tamto je taky talent, ale Melanie má na mysli spíš to, s jakou vervou se v herecké škole uměl vrhnout do ztvárnění té které role. To je jediné slovo, které to plně vystihuje, vrhal se do toho, změnil se v postavu dané hry, ocitl se v její kůži, je to skutečně pozoruhodné. Velmi ho za to obdivuje. Už jenom to, že se odvážil do herecké školy, člověk jako on, dvakrát trestaný; pozoruhodné. Svým způsobem je stejně vnímavý a citlivý jako Jack.

Ale jinak se ti dva ve všem liší.

Corry je mužem akce. Něco ho napadne a okamžitě začne tu myšlenku uskutečňovat. Melanie má pocit, že musel být opravdu dobrý lupič, i když samozřejmě všechno svědčí o pravém opaku. Když ho dvakrát chytli, dvakrát ho poslali za mříže, co to vypovídá o jeho schopnostech? Avšak je-li někdo schopen usmyslet si například: teď půjdu a přepadnu tenhle obchod s alkoholem, a pak to v noci skutečně provede, nu, to je obdivuhodné a musí se to ocenit.

Naproti tomu Jack provedení všech svých plánů odkládá donekonečna. Myslí si, že na severu nenašel práci nikoliv proto, že není dobrý grafik, což je pravda, ale proto, že nedokáže dostatečně rychle využít příležitosti. Trvalo mu celou věčnost, než přepracoval prezentační soubor svých prací, když se od jednoho ze špičkových odborníků dozvěděl, že svého nadání nevyužívá jaksepatří. Nakonec za tím člověkem zašel podruhé až v době, kdy tu práci už dostal někdo jiný Potom si nadával, co se do něj vešlo, ale kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. A takhle to u něj vypadá se vším. Vlastně se vším ne. V některých věcech si umí pospíšit. Někdy až zatraceně moc. Občas si říká, jak je to. dobře, že je dokázala dostat oba najednou do postele.

Nepřekvapí ji, když jednu listopadovou sobotu se Corry uvolí jít s nimi do muzea. Ví, jak je nadaný, a věří, že je-li někdo nadaný v jednom směru, je pravděpodobné, že má talent i na jiné věci; nejspíš to ve většině případů neplatí, ale co například Anthony Quinn, není to úžasný malíř? Nebo Tony Bennett? Takže na tom možná přece jen něco bude, kdo ví? Navykli si s Jackem chodit do muzea dávno předtím, než se k nim přistěhoval Corry. Vlastně byli na cestě do muzea i tenkrát, když narazili na tu, jak se jmenovala… Lawtonovic přítelkyni… Claire nebo jak. Tlačila kočárek, měřila si je pohledem od hlavy k patě – a hele, tohle je Jack, není on snad ženatý? Ještě že ji představil jako Holly Sinclairovou, protože ta ženská natuty, hned, jak přišla domů, nažhavila Jillino telefonní číslo. Hádej, koho jsem dneska potkala, Jill? Vodil se s nějakou zrzavou nánou!

Melanie a Jack spatřili Sokratovu číši poprvé v sobotu, šestnáctého listopadu odpoledne. Je vystavená ve skleněné krychli v prvním patře muzea. Číše je nakloněná, takže se její dno odráží v zrcadle, které písmena na něm zobrazuje opačně, a pak v druhém zrcadle, které je zase napraví, takže je lze správně rozeznat: SOK.

„Tohle už jsem viděl v Gettyho muzeu v Malibu,“ pochlubí se Corry. „Stojí to celé jmění.“

„Čemu říkáš jmění?“ zajímá se Melanie.

„Dva tři miliony.“

„Vypadá to jako obyčejná hliněná láhev,“ míní Jack.

„Je to ale mnohem víc. Vidíš ta písmena na dně?“

„No?“

„To znamená Sokrates. To první písmeno je sigma, naše S. Z téhle číše se napil bolehlavu.“

„Ale jdi ty,“ nevěří Melanie.

„Ne, fakticky. Tohle je jediná lahvička, z těch co našli, která byla nějak označená. Myslí si, že buď hrnčíř, nebo někdo z žalářníků si ji chtěl nechat na památku. A tak vyškrábal do dna jeho jméno.“

„Páni,“ vydechne Melanie. „A co s ní dělají? Stěhují ji z muzea do muzea?“

„Asi tu bude zapůjčená,“ usoudí Jack. „Někde by to tu mělo být napsané.“

Příslušnou informaci najdou na stěně na plakátu, pokrytém plexisklem. Dočtou se tam, že číše je součástí trvalé expozice Muzea starověké Agory v Athénách a že grant řecké vlády umožnil tento historický poklad postupně vystavit v muzeích na celém světě. Okružní cesta začala v červnu. Číši od té doby viděli lidé ve dvanácti městech a odsud bude pokračovat v pouti směrem na jih do Washingtonu, Atlanty a…

„Calusy?“ vyhrkne Jack překvapeně.

„Tam je jenom malinkaté muzeum,“ tvrdí Melanie. „Určitě to bude jiná Calusa.“

„Ne, je to Calusa na Floridě,“ namítá Jack. „Ca D’ Ped. Koukej.“

Všichni se znovu zadívají na plakát.

Calusa, Florida, stojí tam. Ca D’ Ped, píše se tam.

„Jak to myslíš, malinkaté muzeum?“ ptá se Corry.

„Jako na ospalém jihu,“ odvětí Melanie.

„Tak se tam vloupáme,“ navrhne Corry.

9

Muž, který tu s Jackem a Candace popíjel ledový čaj, byl hotový obr. Rozložitá ramena, objemný hrudník, ruce jako boxer těžké váhy. To bylo jedině dobře. Jak vysvětlila Candace, Harry Jergens bude tím, kdo „zneutralizuje“ ostrahu muzea. Zaygo, také zkušený zloděj, tomu říkal „položit stráže“. Jackovi se jejich způsob vyjadřování moc líbil.

Byl čtvrtek dopoledne, dva dny před loupeží.

„Dva strážný, je to tak?“ otázal se Jergens.

„Ano,“ přikývla Candace.

Měla na sobě tmavomodrou sukni, bílé páskové střevíce a bílé tričko. Všichni seděli venku u bazénu. Bylo několik minut po desáté hodině. Slunce ještě nedospělo k zenitu, ale teploměr už ukazoval třicet stupňů. Tohle místo na samém konci ostrova bylo zcela izolované, nedoléhal sem žádný hluk, až na občasný ptačí křik. Asi padesát stop široký trávník, lemovaný mangrovovým porostem, je odděloval od laguny. Vrátí se domů ve člunu po té ráně – další ze Zaygových výrazů, které Jack ale zná, protože už v životě viděl nějaký ten film o lupičích.

„To je normální počet strážných v muzeu,“ dodává Candace. „Až sem tu číši přivezou, žádné další posily se neplánují.“

„Víš, kde budou? Myslím, kde přesně?“

„Vím.“

„Spolehlivě?“

„Přímo od pramene,“ ujistila ho. „Oba chodí venku, střeží pozemek.“

„Kde venku?“

„Jeden obchází přímo kolem budovy muzea.“

„Zkouší brát za kliky?“

„To asi ne. Spustil by alarm.“

„Tak co tam dělá?“

„Asi jenom kolem sebe bliká baterkou. Svítí do oken a možná nahlíží do těch velkých francouzských oken, co tam mají. Jsou to jenom tupohlaví balíci, Harry. Nejhorší, co tady v muzeu zažili, jsou vandalové. S opravdovými problémy tu nikdo nepočítá.“

„A kde bude ten druhý? Ríkalas, že jsou dva.“

„Ten obchází po hranicích pozemku. Je to celé obehnané kamennou zdí a…“

„Jak vysokou?“

„Šest stop. On chodí uvnitř, podél zdi. Má psa.“

„No to je úžasný! Zkurvený psi, to přímo miluju.“

„Je to dobrman.“

„Ještě lepší. A ten, co obchází kolem muzea, ten má taky psa?“

„Ne.“

„Je ozbrojený?“

„Oba jsou ozbrojení.“

„Do prdele, to je teda úžasná práce, je ti to jasný?“ nasupil se Jergens. „A co uvnitř, tam nám taky někdo bude přidělávat starosti?“

„Nikdo.“

„Uvnitř strážného nepotřebují,“ vysvětlil Jack. „Je tam poplašný systém reagující na pohyb.“

„Kdyby tam někdo chodil, spustil by ho.“

„Opravdu úžasný,“ opakoval Jergens.

„Je tam toho mnohem víc než jenom alarm, reagující na pohyb,“ upozornila Candace. „Mají tam poslední výkřik bezpečnostní techniky za čtvrt milionu dolarů.“

„Aspoň v roce 1979 to byl poslední výkřik,“ upřesnil Jack.

„Tak povídej,“ povzdechl si Jergens.

Jack už tohle všechno slyšel; přišla sem včera, rovnou z knihovny. Teď to celé zopakovala, doufajíc, že Jergens nedostane strach a nevycouvá. Potřebovala, aby tahle akce skončila úspěchem. Měla v souvislosti s tímhle podnikem velké plány.

V očekávání blížícího se termínu výstavy Tutanchámonových skvostů investovalo muzeum 240 tisíc dolarů do nejrůznějších zabezpečovacích systémů proti případným vetřelcům. A to navzdory zákonu o pojištění uměleckých předmětů, který vstoupil v platnost před čtyřmi lety po podpisu prezidenta Forda a zajišťoval stoprocentní pojištění těchto nedocenitelných výtvorů. Candace pochopila, že si caluští nepřáli, aby jejich město vstoupilo do historie jako balíkov, z jehož šestákového muzea byl tento poklad ukraden. Novinový článek, zvláštní směsice maloměstské vychloubačnosti a zcela zjevného varování, popisoval zdokonalená bezpečnostní opatření v Ca D’ Ped velmi podrobně. Jako by jeho autor chtěl čtenářům sdělit, že tohle všechno muzeum nakoupilo, tak tedy ať vás ani ve snu nenapadne zkusit se tam vloupat. Muzeum nakoupilo toto: Magnetické kontakty na všechny dveře a okna; v případě řádného pr opojení všech magnetů ukazoval ovládací panel „uzavřený okruh“…

„Nevím, jestli už jsem vám to vysvětlila, Jacku,“ řekla. „Každý elektronický systém sestává ze tří hlavních komponentů…“

„Člověk se pořád učí,“ pomyslel si Jack.

„… ze senzorů, řídicí jednotky a poplašného zařízení. Existují dva typy senzorových spínačů. Spínač, který je normálně uzavřený, zvaný spínač NU, a spínač normálně otevřený, tedy NO.“

„Tyhle ptákoviny už znám,“ zavrčel Jergens.

„Já ne,“ ozval se Jack.

„Tak se neser do kšeftu,“ pomyslel si Jergens, ale nahlas to neřekl.

„Pokusím se to vysvětlit pokud možno jednoduše,“ pokračovala nevzrušeně Candace. „Dobrým příkladem spínače NO je zvonek. Mezi kontakty je mezera. Když stisknete tlačítko, mezera se uzavře a zvonek zazvoní. U poplašného systému se ta mezera uzavře při otevření okna nebo dveří: Bim bam, už to zvoní. Systém NO vyřadíte z provozu přerušením vedení – tím pádem do řídicí jednotky nejde proud. Systém NU představuje pravý opak…“

„Povídám, že tyhle kecy už znám,“ ozval se opět Jergens.

„Drž hubu a poslouchej,“ setřela ho Candace.

Zaškaredil se na ni. A ona na něj.

Je toho v sázce setsakra moc, pomyslela si.

Mračila se na něj tak dlouho, až uhnul pohledem.

„V systému s uzavřeným obvodem,“ vysvětlovala, „probíhá vedením neustále slabý proud. Když otevřete okno nebo dveře, proud se přeruší, přeskočí relé a spustí alarm. Kdybyste u tohoto systému přerušil vedení, znamená to totéž, jako byste se chtěl dovnitř probourat. Při přerušení se rozeznějí zvonky. Tenhle systém vyřadíte z provozu propojením drátů. Potom můžete otvírat okna i dveře, jak budete chtít. Nejsnazší způsob, jak si to zapamatovat, je…“

„Ále, do hajzlu, to jsou kecy jak v mateřský školce,“ vypěnil Jergens.

Znovu ho sjela pohledem. I on se na ni zamračeně podíval – ale nakonec znovu odvrátil oči.

„Nejsnáze si to zapamatujete,“ opakovala, „podle slov otevřený a zavřený. K rozeznění zvonků v systému s otevřeným okruhem musíte okruh uzavřít. A při uzavřeném systému ho musíte otevřít. K překonání obou systémů zkrátka musíte zajistit, aby otevřený obvod zůstal otevřený…“

„… a ten zavřenej zůstal zavřenej,“ poškleboval se po ní Jergens.

„Ale no tak,“ napomenul ho mírně Jack. „Nechte toho.“

„Když já tohle všechno už vím,“ namítal Jergens.

„Já ne. Tak ji nechte mluvit, ano?“

„Tak jo,“ přikývl Jergens. „Nechrne ji mluvit.“

„Má-li otevřený systém zůstat otevřený, musíte přerušit vedení. Má-li uzavřený systém zůstat uzavřený, musíte dráty propojit. U kombinovaných systémů jedny dráty přestřihnete a jiné propojíte. Je to jasné?“ ujistila se.

„Jasné, jako nebe nad Anglií,“ řekl Jack.

„Dobrá,“ přikývla. „Jakákoliv změna stavu z otevřeného na uzavřený nebo naopak vyšle do řídicí jednotky signál o ‚narušení‘. Jednotka signál analyzuje a rozhodne, zda je či není nutné spustit poplach. Muzeum investovalo všechny ty peníze do nákupu…“

… zaprvé, magnetů a kontaktů, které při otevření okna nebo dveří okamžitě oznámí násilné vniknutí. Zadruhé, okenní čidla. Jsou to elektronická zařízení o velikosti půldolarové mince. Obsahují mikrofon v plastikovém obalu, nastavený tak, aby dokázal rozeznat zvukové vlny, šířící se při tříštění skla. Když rozbijete okno s takovým čidlem, okamžitě o tom dostane informaci řídicí jednotka.

Ale muzeum nechtělo riskovat vůbec nic. Neutratilo tak obrovskou částku na bezpečnost pro nic za nic. Kromě okenních čidel a magnetických kontaktů elektronické zabezpečení sestávalo i z otřesových senzorů, chránících všechna vnější okna i dveře. Tato zařízení nejsou větší než kreditní karta. Jakmile zaznamenají náraz do okna nebo do dveří, začnou vysílat vysokofrekvenční signál. Kromě toho byla budova zvnějšku chráněna okenními fóliemi a bezpečnostními okenními sítěmi. Ty fólie, nepříliš kvalitní, protože se na nich dalo na první pohled poznat, o co jde, nainstalovali na okna suterénních místností muzea…

„Odhaduju, že právě tam mají trezor,“ poznamenala Candace.

„Odhaduješ?“ vyjevil se Jergens. „Co to má bejt? Televizní hádanková soutěž? Víš, kde je ten trezor, nebo nevíš?“

„Přesně ne,“ připustila Candace. „Procházela jsem celou budovou a všechny zdi nad úrovní základů jsou štukované. Beton jsem našla jenom v podzemí. Takže si myslím, že z betonu je celý suterén. Totiž Oberling mi řekl, že tu číši zamknou…“

„Jakej Oberling?“

„Kurátor muzea.“

„Dobrá.“

„Říkal, že ji na noc budou zamykat do sejfu z nerez oceli, usazeného v betonu. Takže ten trezor musí být tam.“

Jergens přikývl.

„V betonové suterénní místnosti,“ přikývl i Jack.

„Kromě toho jsem tam také zpozorovala fólie na oknech,“ dodala. „Takže je to náš nejlepší tip na umístění toho trezoru. Navíc do všech oken umístili bezpečnostní sítě. Víte, co to muselo stát? Rozměřit a instalovat je přesně na míru? Stačí přerušit jediný drátek nebo se je pokusit z toho okna sejmout a alarm začne vyřvávat.“

„Zdá se, že je to dost těsný,“ poznamenal Jergens zakysle.

„To ano,“ přisvědčila Candace. „Jestli všechny ty plány opravdu uskutečnili…“

„Jsem si jistý, že ano,“ tvrdil Jack.

„Já také,“ přiznala Candace.

Jergens jenom zabručel.

„Jestli je to tak,“ vykládala Candace, „potom, jakmile ten systém uvedou do chodu, nemůžeme se nikde v té zatracené budově ani pohnout. Pokud v tom článku píšou pravdu, je celé to muzeum zadrátované jako minové pole někde v Kambodži.“

„Jak se ten signál dostane z muzea?“ chtěl vědět Jergens.

To je slabé místo každého poplašného systému. Jergens to ví, Candace taky a teď se o tom má poučit i Jack.

„Tady nemáme šanci,“ zavrtí hlavou Candace.

„Jak to? Víš, že i stíněná linka se dá zmáknout.“

„Nedá, když mají ještě jiné jištění.“

„Jaký jištění?“ „Silnou vysílačku,“ odvětila Candace. „I kdyby se přerušilo telefonní spojení, vyšle muzeum signál rádiem.“

„No, ale proto přece budete v záloze,“ namítl s úsměvem Jack. „Abyste ten systém vyřadila dřív, než vyšle nějaký signál.“

„Ne, myslím, že tak to nepůjde,“ odtušila Candace.

Úsměv mu zmizel z tváře.

„Jakmile to zařízení uvedou do chodu, budu tam zavřená, jako mrtvola ve skříni. Stačí, abych se pohnula…“

„Stačí si jen uprdnout,“ opravil ji Jergens, potřásaje hlavou. „A ještě něco vám řeknu. Ten pes a dva ozbrojený chlapi venku – to taky není moc dobrá zpráva. Budeme se o ně muset postarat – o lidi i o zvířata – dřív než vyrazíme po tý kase, docela určitě. Co je to vůbec za kasu?“

„Já nevím. Ale dvě stě čtyřicet tisíc jim nemohlo stačit i na nový trezor, takže určitě bude starší než z devětasedmdesátého. V těch novinách psali, že…“

„Zase ty zkurvený noviny,“ vrčel Jergens.

„Něco vám přečtu,“ upozornila je Candace a vytáhla z kabelky xerokopii, kterou si pořídila v knihovně. Nasadila si brýle, rozložila list papíru a začala číst:

„Trezor v muzeu bude chránit sofistikovaný systém elektronických čidel, citlivých na hluk, doporučený Lloydovou pojišťovnou z Londýna jako to nejdokonalejší zabezpečovací elektronické zařízení, jaké lze v současnosti na trhu dostat. Senzory uvnitř trezoru vyšlou poplašný signál při prvních známkách nějakého vrtání nebo tlučení do stěn sejfu. Pokusy o proniknutí dovnitř s pomocí hořáku, nějakých nástrojů nebo výbušnin odhalí teplotní čidla nebo složitá elektronická zařízení zabudovaná do dveří trezoru. Ovládací panely i jejich napájecí jednotky budou opatřeny elektronikou, která odhalí jakékoliv narušení systému mezi trezorem, řídicí jednotkou a signalizačním zařízením.“

Candace vzhlédla.

„Tečka,“ dodala.

„Tak jak se dostaneme dovnitř?“ zeptal se Jergens.

„Vůbec se o to nebudeme pokoušet,“ opáčila.

Jsme jediní dva, kteří to zažijí, přemítala Melanie. I když o tom někomu budeme vyprávět do nejmenších podrobností, i kdyby o tom jednou společnost Paramount natočila film, který by se promítal na celém světě, stejně zůstaneme těmi jedinými, kdo to doopravdy zažili. Jack a já. Ti, co se chystají zabít člověka.

Je to velmi nebezpečný muž, to si oba uvědomují. Také si uvědomují, že mají-li to udělat, musí to jít rychle, jak se říká. Nemohou si dovolit žádné chyby. Nestačí toho obrovského chlapa jenom poranit, protože by po nich hned vyrazil jako zakrvácený buvol. Musí ho zlikvidovat rychle, schopně, jednou provždy.

Melanii napadlo, aby na to použili brokovnici. Ne že by s takovou zbraní – nebo s jakoukoliv jinou – měla nějaké zkušenosti; navrhla to jen proto, že viděla ve filmech, jak i úplní amatéři střílejí z brokovnice jako střelečtí šampióni. Ve filmu nikdy nikdo brokovnicí nemíří. Obyčejně ji drží u pasu a z té pozice rovnou střílí. Nikdo ve filmu nemžourá jedním okem podél hlavně. Jenom ukáže hlavní a bácl Z filmů nabyla dojmu, že k tomu, aby člověk uměl natáhnout brokovnici a vystřelit z ní, nepotřebuje moc šikovnosti. A také usoudila opět na základě toho, co viděla v kině – že brokovnice odvede nejlepší práci; usoudila tak podle těch obrovských, nepravidelně tvarovaných děr, vyrvaných do hrudí, břich a hlav. Tak tedy Melanie přišla s nápadem a Jack zařídil koupi. Na Floridě je to docela jednoduché, protože zdejší zákony důsledně respektují ústavní právo občanů vlastnit a nosit zbraň pro záko
nem dovolené účely. Zabít někoho, to možná nebude tak úplně v souladu se zákonem, říká si Melanie, ale něco takového asi zákonodárce vůbec nenapadlo.

O víkendu před vraždou Corry jako obyčejně vyrazil někam na kocouří toulky. To představuje další důvod, proč je tak nebezpečný.

O trvanlivosti jejich společného vztahu si nedělají žádné iluze. Ukradnou číši a Corry zmizí jako namydlený blesk. Melanie si někdy říká, že o to mu v celé té věci jde především – zmizet. Za pár roků nebo měsíců či dokonce týdnů se bude válet někde v Seattlu s nějakou šlapkou a bude jí vykládat, jaká úžasná rána se jim podařila v Caluse na Floridě, stejně jako kdysi Melanii vyprávěl o zpackaném přepadení dragstoru v Los Angeles. Opravdu je to moc nebezpečný člověk.

V pondělí odpoledne jí Jack ukazuje brokovnici, kterou zakoupil v obchodě nazvaném Bobbyho zbrojní burza, na rohu Trailu a West Cedar Street.

„Je z druhé ruky,“ vysvětluje jí, „ale ten chlap se dušoval, že je v prvotřídním stavu.“

„Já bych mu věřila,“ usměje se Melanie.

Corry se ten den vrátí domů mnohem později, až odpoledne. Na hlavě má flastr velikosti stříbrného dolaru, o jehož původu se nijak nešíří. Mohou jenom předpokládat, že se zase někde porval v hospodě. Na toho chlapa vážně není spoleh. Tou dobou už brokovnici zavřeli v kůlně u bazénu, kde je uložen filtrační systém, čisticí vybavení, svíčky proti komárům a zahradnické náčiní. V době jejich krátkého pobytu zde se Corry ani jednou nenabídl, že vyčistí bazén. Má stejnou mentalitu jako všichni zloději: pracovat se má jen tehdy, když není co ukrást. Podle Corryho mínění se zlodějna v něčem podobá hraní na jevišti. Je v tom nebezpečí. Člověk pořád balancuje jako na vysokém laně. Když uspěješ, čeká tě potlesk, když ne, stihne tě trest. Melanie si vzpomíná, jak jednou, na severu, jim jeden spolužák vykládal, že se stal hercem jen proto, že neměl dost kuráže stát se lupičem. Corry mu nikdy nevysvětl il, co mu na té poznámce přišlo tak k smíchu.

Vražda má také hodně příbuzného s herectvím.

Na to Melanie již brzy přijde.

V pondělí dvacátého ledna večer se naposledy všichni tři společně pomilují. Zítra večer touto dobou už bude Corry mrtvý; on ovšem vůbec netuší, co ho čeká.

Úterní jitro zazáří jak roztavené zlato.

Melanie nenávidí tohle město, zdejší nesnesitelné vedro, nesnesitelné místní lidi, nenávidí celý stát Florida. Odpoledne si po telefonu postěžuje Jill. Přímo před vchodem do První caluské banky stojí řada telefonních budek pro každého, kdo si potřebuje zavolat domů, zeptat se, jestli by neměl vyloupit banku či okrást stařenku, vybírající si peníze z bankomatu.

„Už se nemůžu dočkat, až z toho pitomýho města vypadnu,“ stýská si.

„Už to bude brzy,“ chlácholí ji Jill.

Na lince se rozhostí ticho. Banka na ostrově Santa Lucia stojí nedaleko pláže, člověk si tam může zaskočit jen tak v plavkách – uložit peníze nebo zastřelit pokladníka. Nad hlavou křičí rackové. Je jasný, zářivý, hnusně parný den.

„Jak jsi dopadla u toho advokáta?“ vyptává se Melanie.

„Fajn. Už se do toho dal.“

„Hledá Jacka, hm?“

„Hledá Jacka.“ A zase je ticho. Potom se Jill zeptá: „Máš do toho ještě chuť?“

„To je mi otázka,“ odpoví Melanie a zní to, jako by promluvila její matka, Lucille Schwartzová.

Aby se ujistili, že se dnes večer Corry nevydá zase na toulky, shánět další modřiny a šrámy, slíbí mu Melanie, že dnes uvaří svoji specialitu. Bude to kuře po kyjevsku, podávané s čerstvým hráškem a šťouchanými brambory. Pro případ, že by si Corry dnes večer usmyslel, že naolejuje svůj walther, štípne ho Jack z horní zásuvky v prádelníku, kde ho má schovaný pod ponožkami – nosí jenom bílé ponožky, to na něm Melanie také nesnáší. Jack pistoli vezme ze zásuvky a odnese ji do koupelny, kde ji uloží do jednoho z těch sáčků, co se dají nahoře těsně uzavřít, aby z nich nic nevyteklo do lednice, a sáček opatrně ponoří do splachovací nádržky v koupelně. Doufá jenom, že si Corry ještě předtím, než ho odbouchnou, nepůjde převléct ponožky, ale v takovém případě by to museli udělat dřív, než původně počítali.

Zastřelit by ho měl Jack.

Jenže vražda se v mnohém podobá herecké roli.

Protože si chtějí zajistit, aby s nimi Corry co nejlépe spolupracoval koneckonců, chystají se toho chudáka zabít a nemají zapotřebí, aby při tom kolem sebe kopal a křičel – míchá dnes nápoje Jack. Kovboj Corry popíjí čistý bourbon s plátkem citronu, aby to vypadalo trochu nóbl. Jack s Melanii pijí gin s toníkem. Pokaždé, když se Corry dožaduje dalšího bourbonu, což činí každou chvíli, přinese mu Jack z kuchyně ďábelskou zahnědlou tekutinu, v níž se pohupuje kousek citronu jako zelená bójka na temném oceánu. Než Melanie začne podávat večeři, tedy asi do devíti hodin, mají už všichni v sobě čtyři skleničky a pracují na páté. Corry pije čistý bourbon. Melanie s Jackem pijí čistý tonic – žádný gin, to jsou ale hlavičky. A přestože Corry má v pití docela slušnou výdrž, přece jen se zdá, že účinky kořalky už začíná pociťovat, pokud lze soudit z toho, jak se cestou ke stolu mírně zapotácel. Mela
nie zapálí svíčku. Jack vytáhne zátku z láhve dobrého kalifornského chardonnay. U bazénu je útulné chladivé přítmí. Mají v úmyslu ho zabít ještě před moučníkem.

Rozhodli se, že ho zabijí tady venku, u bazénu, protože to pak nedá tolik práce s uklízením. Dvorek je uzpůsoben tak, aby nebylo těžké tu udržovat čistotu; stačí spláchnout hadicí, voda steče do kanálků a sbohem všechny nevzhledné skvrny a fleky. Kdyby ho zastřelili v domě, všude na kobercích a na závěsech by byla krev a mozek; strašný svinčík. Proto si k vraždě vybrali toto místo, mládeži, tady, v tichém floridském večeru na izolovaném výběžku ostrova, obklopeném lagunou, mangrovy a zakrslými palmami, kde jim nejbližší soused, vzdálený čtvrt míle odtud, odpustí nějaký ten výstřel z brokovnice, či přinejhorším dva – i když proto si mládenci tenhle dům nevybrali. Rozhodli se pro něj, protože leží daleko od muzea, je tu přístaviště a nemůže se tu znenadání objevit žádný soused, který si potřebuje vypůjčit trochu cukru. Právě proto s tou volbou souhlasil i Corry, i když asi tak za půl hodiny už b ude litovat, že si vybrali tak osamělé bydlení.

Melanie zamíří do kuchyně pro bohatou hostinu, kterou jim připravila. Corry u stolu koštuje chardonnay a tvrdí, že má ovocnou, trochu kouřovou chuť – tuhle větu pochytil při zkoušení jedné scény v Theater Plače. Jack zajde ke kůlně u bazénu, petlice na dveřích je jen volně položená na očku k zavěšení zámku, otevře dveře a vstoupí dovnitř, naoko jen proto, aby rozsvítil světla v bazénu, což učiní jediným cvaknutím vypínače, ale také zvedne brokovnici, opřenou o stěnu vedle hadice od vysavače. Pušku vezme s sebou ven, zavře dveře a opře ji o ně tak, aby na ni Corry neviděl. V každé hlavni je jedna nábojnice s broky dvacítkami. Puška je připravená, Jack také. A Melanie také.

Ale vražda v mnohém připomíná hereckou roli.

Musí totálně ukolébat jeho ostražitost. Proto jim Jack vypráví vtip, který slyšel dnes v samoobsluze, když nakupoval kuře, brambory a hrášek, a Melanie dolévá víno. Protože pijí všichni tři – tedy jeden se nalívá jako nezavřený a ostatní dva jen tak ucucávají – nevydrží jim láhev příliš dlouho. Melanie odejde pro další láhev. Jack se podívá na hodinky. Corry nahlas přemítá, jestli by si po večeři neměli všichni zaplavat, a mrkne na Jacka; Jack pochopí, že má v úmyslu Melanii po večeři znovu přefiknout, jenže samozřejmě neví, že po večeři už bude mrtvý. Melanie se vrací s dražší láhví chardonnay z jiné vinice a žádá Corryho, aby jí řekl, jestli v tom pozná nějaký rozdíl. Začne otáčet vývrtkou. Přes láhev zaletí pohledem k Jackovi. Ten krátce pokývne hlavou. Ona opět skloní hlavu nad hrdlem láhve a vytáhne zátku.

„Schválně, co tomu řekneš.“ Nalije Corrymu, který začíná vypadat jako přihlouplý statkář.

„Potřebujeme citronellovou svíčku,“ prohlásí Jack, zaplácne imaginárního komára, odstrčí židli, zamíří ke kůlně, uchopí brokovnici, rozhodným krokem zamíří ke Corrymu, který k němu sedí zády, pozvedne zbraň, opře si pažbu o bok a namíří Corrymu na hlavu. Corry srká bílé víno. Malými doušky. Válí ho po patře. Melanie vidí, jak se hlaveň brokovnice zvedá a ustoupí o krok, protože nechce, aby ji celou postříkala krev a rozervané maso. Jenomže Jack nestiskne spoušť.

Všechno jako by na okamžik znehybnělo.

Jack zapomněl svou roli.

Představení už běží a Jack zapomněl text.

Stojí za Corrym, kterému to nové, drahé víno očividně chutná, ale nestiskne spoušť. Melanie na něj nemůže zařvat: tak už kurva zmáčkni ten kohoutek, Jacku, a tak místo toho vykročí rychle kolem stolu a vytrhne mu pušku z ruky – improvizuje. Toto je představení a ona improvizuje, protože hvězda zapomněla text a ona musí představení zachránit; tak je to jednoduché. Musí sestřelit Corryho z té židle dřív, než mu dojde, co se tu děje, a vyrazí po nich jako rozzuřená šelma. Jack tu stojí úplně ochrnutý. Melanie si zapře pažbu o bok, švihne oběma hlavněmi nahoru a do strany, směrem ke Corryho hlavě. Právě v tu chvíli se Corry na židli ohlédne. Tváří se udiveně, hele, vy dva, co to má bejt? A najednou se všechno odehraje jako ve zpomaleném filmu.

V jeho tváři…

Je to nadmíru pohledná tvář, škoda že za třicet vteřin nebo tak nějak už bude mrtvý, protože kdyby dál bral lekce v herectví, mohl by z něj jednou vyrůst skvělý tvůrce hlavních rolí…

V jeho tváři…

I když, popravdě řečeno, rysy už má trochu ztrhané od whisky a jeho krása je již spíš jen vzpomínkou než nepopiratelnou fyzickou skutečností…

V jeho tváři se zračí údiv, měnící se v pochopení, pomalu otáčí hlavou, je to jako záběr zblízka; pokleslá dolní čelist, jasně modré oči zamžené alkoholem, všechno zvětšené a ve zpomaleném pohybu. Jeho tvář vyplňuje celé filmové plátno v Melaniině mysli, zatímco tápavě hledá v neznámém prostoru pod lučíkem jednu z obou spouští.

Corry pomalu zvedne ruce, natahuje se po zbrani, jako by chtěl získat hmatatelnou jistotu, že se to opravdu děje, že ta dvouhlavňová brokovnice mu míří na hlavu, tohle je přece holka, kterou od loňského Haloweenu šoustal až do umrtvení – on byl kovboj v černém a ona měla svůdné svatební šaty. Tohle je ta holka a v ruce drží studené železo; rychle vystřízliví alespoň natolik, aby si uvědomil, že za deset vteřin už bude na všechno pozdě. Jestli se mu nepodaří vykroutit jí z ruky tu pušku, za osm vteřin je z něj mrtvola, jestli tu flintu do šesti vteřin nechytne za hlaveň, odporoučí se do historie, jestli jí to nedokáže vytrhnout za pět vteřin, za čtyři vteřiny, teď už je totálně střízlivý, dvě vteřiny, ježíšikriste, poslední, co na tomto světě vidí, je ledové odhodlání v jejích tvrdých zelených očích.

Stane se přesně to, čeho se nejvíc obávala.

Jeho obličej se rozstříkne ve spršce chrupavek, kousků tkáně, hořčicově žluté hmoty a rudočemé krve, která vystříkne směrem k ní v trýznivě zpomaleném pohybu, vnímá bezmála každou z těch odporných kapek, které jí vletí přímo do obličeje. Čistá bílá zástěrka, kterou si vzala přes džíny a bílé tričko, náhle změní barvu. Bílá bavlněná látka je najednou potřísněná změtí žlutých a červených skvrn, vypadá to jako hnis. Ten sliz má teplotu jeho těla, dotýká se její pokožky, jako by byl ještě naživu. Začne hlasitě křičet a ječí tak dlouho, až se najednou objeví statečný pan Benson, řečený Jack Lawton, obejme ji kolem ramen a nabádá ji, aby se uklidnila, už je po všem, jen se uldidni, Melanie, třese s ní, do hajzlu, to si piš, že je po všem, já jsem to zařídila, ty zbabělej kreténe!

„Uklidni se,“ chlácholí ji.

„Jsem klidná.“

„Uklidni se, už je po všem.“

„Jsem klidná.“

Ale ne, ještě není úplně po všem.

Naplánovali si, že mrtvolu odvezou na ten kus pláže za barabiznami v North Galley Road. Svážou mu kotníky a zápěstí drátěnými ramínky, aby to vypadalo jako vražda mezi gayi, a pohodí ho na pláži kousek od toho teploušského hnízda U Timothyho. Je zajímavé, že Jack používá slova jako „teplouš“ nebo „buzik“ či dokonce „homouš“, mluví-li o lidech, kteří provádějí totéž, co spolu dělají – vlastně dělali – on a Corry ve víru vášnivých radovánek jejich trojlístku. Ale muži už jsou takoví, alespoň ona si to myslí, i když někdy mívá dost zmatek v tom, co jsou mužské a co ženské způsoby. Například by ji nikdy nenapadlo, že by mohla chladnokrevně stisknout spoušť brokovnice a ustřelit někomu obličej. To je přece mužská záležitost, ne? Děvčata si hrají s panenkami. Tyhle rozdíly mezi muži a ženami… Někdy jí dělá potíže poznat, kdo je kdo. Asi by se tomu dalo říkat identita. Zkrátka někdy ani pořádně neví ani o sobě, kým nebo čím vlastně je.

Zatímco Corrymu svlékají šaty, aby tak nějakého špatně placeného městského zaměstnance přivedli k teorii, že pachatelem je gay, přijde Jack s nápadem, který ji navrátí zpět k úvahám o identitě. Asi bude k tomu krátkému seznamu nejdůležitějších rysů celé této záležitosti muset připojit i identitu. Možná, když se to vezme kolem a kolem, jde opravdu především o zmizení a identitu. Nejdřív způsobíme, že ta číše zmizí z muzea, pak ji ukradneme Jackovi a zmizíme z povrchu země, abychom si vyhledaly novou identitu. Dva a půl milionu dolarů by bylo pěkné utrácet třeba v Nepálu. Ale nesmí se zapomínat na chamtivost. Jakmile je ve hře tolik peněz, docela určitě se do ní promítne taky chamtivost.

„Co kdybych to byl já,“ napadne Jacka.

Nerozumí mu. Nechápavě zamrká a stáhne Corrymu spodky. Ptáčka má svrasklého, maličkého, taková škoda. Všude kolem bazénu je spousta krve a nečistoty, opravdu to budou muset spláchnout hadicí, až odsud odklidí mrtvolu. Zatím jim nedochází, že se z Corryho stala mrtvola, ale samozřejmě, je to tak. Sama se o to přičinila.

I to souvisí s identitou. A také se zmizením, když se to tak vezme. Corry už není Corry. Zmizel. Zaměnil svoji identitu za identitu mrtvoly. Tak sbohem, rádi jsme tě poznali.

„Víš, dřív nebo později mě Jill začne hledat.“

Na okamžik se vyděsí, že Jack, ta zbabělá mrcha, jí čte myšlenky. Protože Jill právě dnes ráno, přesně podle plánu, zašla za jedním caluským advokátem, jménem Matthew Hope, aby si připravila alibi pro tu chvíli, kdy za ní přijde policie, až jednou najdou Jacka zapleteného v mangrovovém porostu v zátoce za jeho najatým domem. Tak vypadá další část plánu. Tu noc, kdy bude muzeum vyloupeno, zabijí Jacka. Ukradnou číši. Předají ji tomu Řekovi, seberou tučnou odměnu a zmizí. V Nepálu by mohlo být krásně. Žily by si tam jako dvě maharání. Milovaly by se na tygří kožišině.

„Ta nás nikdy nenajde,“ tvrdí Melanie.

Je to skoro zábavné. Málem se usměje. Jackovi dělá starosti, aby je nenašla jeho žena, jenomže už si samozřejmě nemusí dělat vůbec žádné starosti o nic, co se přihodí po prvním únoru. Mezitím, právě dnes ráno, navštívila Jill přihlouplého advokáta, který si vydobyl jistou proslulost tím, že se nechal postřelit – určitě musí existovat i snazší způsoby. A jediným účelem toho všeho je přesvědčit pana Hopea, že si skutečně přeje rozvod a je ochotná zajít až do krajnosti, jen aby vypátrala toho nevěrného parchanta, co ji opustil. Později si policie položí otázku, proč by si ta ženská najímala advokáta, aby jí vypátral manžela, jestliže věděla, kde je – což by musela vědět, pokud by ho zabila. Jill jim samozřejmě poví čistou pravdu. Je ráda, že toho hajzla někdo zastřelil, protože si to docela určitě zasloužil, ale ona o tom nic neví; kromě toho se již brzy chystá odcestovat z Calusy, takže pok ud nemají žádné další otázky, sbohem a hodně štěstí.

Uzavřený případ.

A Jack si teď dělá hlavu s tím, že by ho mohla najít.

Je to k smíchu.

„Mohli bychom to zařídit tak, aby Corry vypadal jako já,“ navrhne Jack.

Melanie to uváží.

Ten mrtvý nemá obličej. Bylo by to možné.

„Dáme mu moji náprsní tašku s mou kreditní kartou a mým řidičákem.“

Zvažuje to.

Ale jistě, proč ne?

Musí včas varovat Jill, aby je okamžitě upozornila, hej, tohle není můj muž, Jack měl většího ptáka nebo tak něco. Aby udržela pátrání v chodu a posílila svoje alibi. Proč ne? Cokoliv se hodí, jen když je to zmate. Čím větší zmatek, tím lépe. Zmizení a identita – proč ne?

„Jo, myslím, že by to šlo.“

Už teď vymýšlí, s jakou historkou by měla Jill vyrukovat na policii, až jí ukážou Corryho mrtvolu. Jak by mohla na první pohled poznat, že to není její manžel? Ten mrtvý nemá žádný obličej.

Najednou si vzpomene na strýčka Aba. Na Abrahama Schwartze, bratra jejího otce. Byl to hazardní hráč z Arizony, vždycky o židovských Velikonocích přijel na návštěvu. Vyprávěl jí divoké historky o Divokém západu – většinou si je vymýšlel.

„Vidíš, Melanie? Tadyhle mám tetování.“

„To není tetování, strýčku Abe. Tetování nemůže být jen modrá tečka. To je třeba srdce nebo orel nebo motýl.“

„Tohle je zvláštní tetování, drahoušku. Zůstalo mi po ozařování krku.“

To by mohlo jít.

A kdo pozná, že to tak není? Po prvním únoru bude Jack také mrtvý Začne snad nějaký chytrák policajt pátrat po modrém tetování o velikosti špendlíkové hlavičky? Zaprvé, policajti z Calusy žádní chytráci nejsou. A zadruhé…

Zadruhé vůbec nic.

Identita a zmizení, pomyslí si opět.

„No, tak mu zase natáhneme džíny,“ rozhodne.

„Džíny?“

„Aby měl nějakou kapsu, kam mu zastrčíme tu tvoji náprsní tašku.“

Ve čtvrtek pozdě večer se Matthew v posteli zeptal Patricie, jestli ví, co je to hattrick.

„To je nějaký fígl?“ vyptává se.

„Ne, je to docela poctivě míněná otázka. Co je to hattrick?“

„To přece ví každý, co je to hattrick.“

„No dobře, tak co to je?“

„Nejdřív mi pověz ten vtip o Swanovi.“

„Co to má být, handrkování na trhu?“

„Ano. Vyměním hattrick za vtip o Swanovi.“

„Jak můžu vědět, jestli vůbec víš, co znamená slovo hattrick?“ „Jsem úřednice soudu pod přísahou, a kromě toho i státní zástupkyně.“

„Tím spíš se ti nedá věřit. Věděla jsi, že lidi nesnášejí advokáty, policajty a zubaře úplně stejně?“

„To mi sděluješ, anebo to nějak souvisí s hattrickem?“

„Ano. Co je to hattrick?“

„Nejdřív vtip o Swanovi.“

„Mohu ti důvěřovat?“

„Bezvýhradně. A teď ten vtip o Swanovi.“

„Dobře. Při autonehodě zahyne muž a přijde při tom o hlavu…“ „Začíná to humorně,“ přerušila ho.

„… a patolog pověřený ohledáním si pozve jeho ženu a jeho milenku, aby ho identifikovaly. Náhodou má na penisu tetování…“ „Jo, to je ta stará historka o tetování na penisu.“

„… má tam vytetované jméno Swan.“

„Čím dál tím komičtější.“

„Chceš si ten vtip poslechnout, nebo ne?“

„Omlouvám se, promiňte, pane.“ Patricia zasalutovala. Vypadalo to legračně jen proto, že při tom byla tak upjatě nahá.

„Manželka se podívá na jeho penis a povídá: ‚Ano, tohle je můj muž.‘ Milenka se také podívá na potetovaný penis a vyhrkne: ,Tohle není on!‘ Patolog je zmaten. ‚Ale, vždyť jste říkala, že má na penisu tetování,‘ namítá. ‚Ano,‘ odpoví milenka, ,jenže tam neměl napsáno Swan.‘ Doktor se na ni podívá. ‚A co tam měl napsáno?‘ vyptává se. ‚Saskatchewan,‘ tvrdí milenka.“

Patricia vyprskla smíchy.

Matthew se přidal.

„A teď hattrick,“ prohlásil.

„Tak dobře, hattrick,“ přikývla. „Když jeden hráč vstřelí tři branky v kriketu, v hokeji, ve fotbale a tak podobně, říká se tomu hattrick.“

„A proč?“

„Co, proč?“

„Proč se tomu říká hattrick?“

„Protože v kriketu, odkud ten výraz pochází, byl hráč, kterému se podařilo třikrát skórovat, odměněn novým kloboukem.“

„Aha.“

„Ano.“

„Tak takhle to myslel.“

„Kdo to tak myslel?“

„Carella.“

„Kdo to je?“

„Jeden policista ze severu.“

„A co takhle myslel?“

„Tím hattrickem. Advokát, policajt a zubař. Tri nejnenáviděnější profese.“

„To nechápu.“

„Asi bys musela být u toho. Odkud víš, jak je to s tím hattrickem?“

„Z jednoho románu od Elmora Leonarda.“

„Elmore Leonard psal o kriketu?“

„Ne, ta poznámka se týkala sexu. O nějakém chlapíkovi, který zaznamenal úspěch u tří žen během jediné noci.“

„Když už na to přišla řeč,“ nadhodil.

„Na kriket?“ zeptala se.

„Na sex.“

„Mám menstruaci,“ řekla.

Podíval se na ni.

„Je mi to líto, Matthew.“

„Aspoň že to není bolení hlavy.“

10

Dodávku firmy GTE ukradli uprostřed noci z parkoviště za budovou této společnosti, velkého vyasfaltovaného prostranství, obehnaného proticyklonovými zástěnami. Zloděj přeštípl tlustý řetěz i zámek na zasouvacích vratech parkoviště a auto si odvezl, když předtím zřejmě nastartoval bez klíče, prostým spojením drátů.

Caluské policii tento zločin sice připadal zvláštní, ale nijak zvlášť podezřelý. Ve městě, kde krádeže aut patří k nejběžnějším trestným činům, moc nesejde na tom, jestli byl ukraden cadillac se stahovací střechou nebo landrover. Dodávku telefonní společnosti ještě nikdy nikdo neodcizil, jenomže školní autobus tu také nikdo neukradl – až do loňského července, kdy si dva výrostci jeden vypůjčili z parkoviště za střední školou Akiry Naoie Juniora a v jediném mžiku s ním odjeli až do Tampy. Podivných trestných činů se najde hodně, ale ne každý z nich je podezřelý.

V pátek v devět hodin ráno spatřil strážný, stojící před budovou muzea Ca D’ Ped, velkou bílou dodávku s logem společnosti GTE na boku; zakroužila po oválu a zůstala stát přímo před masivními vchodovými dveřmi. Být to obyčejný vůz, upozornil by řidiče, aby odjel na některé z muzejních parkovišť, jenomže to přece nemá smysl, když docela očividně jde o servisní auto. Z vozu vystoupil muž v oranžové kombinéze a vysokých pracovních botách. V ruce držel desky s nějakými papíry a u pasu mu viselo kožené pouzdro na nástroje. Na chlopni kapsičky u kombinézy měl plastikovou identifikační kartu s fotografií. Kývl na strážného a rovnou zamířil dovnitř.

Harry Jergens se řídil heslem, které převzal od Henryho Forda, vynálezce automobilismu. To heslo znělo: Nic nevysvětlovat, na nic si nestěžovat.

Také strážnému nic nevysvětlil, jenom tak kolem něj prošuměl, ani mu nevnucoval svoji kartu, kterou si den předtím sám doma sestavil; tištěné údaje dal dohromady na počítači, logo GTE vystřihl z caluského telefonního seznamu a k tomu přidal fotku z cestovního pasu. Celou tu koláž potom ofotografoval a dal si ji zalaminovat u firmy CopyQuick na jižním Trailu, mockrát děkuju, mládenci, odvedli jste báječnou práci.

Neprotestoval, když ho druhý strážný požádal, aby předtím, než projde rámem detektoru kovů, sňal svůj opasek s nářadím, jenom přikývl, odepjal ho a podal ho strážnému. Sám pak prošel, ale žádné zvonky či houkačky se nerozezněly. Jakmile se ocitl bezpečně na druhé straně, pás si zase připjal a zamířil přímo k nejbližšímu schodišti, aniž by někomu sdělil, kam vlastně jde. Nevysvětlovat a nestěžovat si. Seběhl rovnou do suterénu, kde podle Candace určitě měla být ta kasa – ale o kasu se nezajímal, ani o to, jakého je typu. Při tom zítřejším velkém dobročinném plese do té kasy nikdo nepůjde ani tam nic nebudou ukládat.

Nevysvětlovat a nestěžovat si.

Ale vždycky mít při sobě opasek s nástroji a desky s psacím náčiním.

Jakmile sešel do suterénu, začal kreslit.

Po levici měl dveře pánských a dámských toalet. Napravo, momentálně za zády, ve stěně, kde bylo i schodiště, po němž právě sestoupil, uviděl dveře výtahu. Byl přece na Floridě, kde přinejmenším část populace je odkázána na berle a na vozíčky. Přímo před ním se rozkládal jakýsi předpokoj s pohovkami, křesly a popelníky na stojanech. Do této společenské místnosti, jak to v duchu nazval, si nejspíš ti občané, kteří ještě netrpěli rozedmou plic, chodili vykuřovat mozky cestou na záchod.

Naproti dveřím toalet, asi ve vzdálenosti padesáti stop, se přes celou šířku místnosti táhla betonová zeď. Candace se domnívala, že trezor umístili v nějaké betonové místnosti v suterénu. Nemyslel si, že by to bylo někde blízko veřejně přístupných prostor, jako byla tato. Možná někde na druhé straně suterénu, kam se dá projít jenom zamčenými a pravděpodobně i elektronicky chráněnými dveřmi. Popravdě řečeno mu bylo úplně jedno, kde to je. Zítra večer je tam lidé z muzea sami zavedou.

Bílá betonová zeď byla ověšená plakáty z minulých výstav. Zeď rozdělovaly dvoje kovové dveře, těsně u sebe, natřené matovou modrou barvou, aby se trochu odlehčil dojem z drsného betonu.

Oboje se daly zamknout, ale jedny z nich byly otevřené dokořán a za nimi uviděl kamrlík s košťaty, mopy, kbelíky a výlevkou. Všiml si i zámku na dveřích. Zámek s obyčejnou západkou, ten nejobyčejnější druh, sloužící spíš pro parádu než pro ochranu. Takový zámek znamenal pouhé varování: NEVSTUPOVAT. Nesloužil k zabezpečení žádných cenností. Zvenčí se zasunul klíč, který odsunul pérovou západku. Zevnitř se otvíral otočením kličky. K otevření těch dveří stačilo jenom nějak odsunout západku.

Druhé dveře v betonové stěně byly zavřené.

Jediným pohledem se ujistil, že mají stejný, jednoduchý zámek. Napadlo ho, že to asi bude komora, kde by našel pojistky, telefonní rozvod a možná i skříň s linkami kabelové televize. Nedomníval se, že by se řídicí panel složitého zabezpečovacího systému muzea ukrýval v místnosti s obyčejným zámkem. A navíc ho to ani nezajímalo. Nikdo přece nechce překonávat jejich poplašný systém.

Vyšel po schodech nahoru a prvnímu strážnému, kterého našel, sdělil, že potřebuje, aby mu někdo odemkl ty dveře. Kustod vyšel ze své kanceláře, omluvil se za zbytečné zdržování a odvedl Harryho opět po schodech dolů. Zatímco se probíral klíči na kroužku a hledal ten pravý, zkoušeje jeden po druhém – trvalo mu to setsakra dlouho, Harry by ty dveře otevřel kouskem celuloidu nebo kreditní kartou natošup –, Harry se nedbale otázal: „Máte nějaké telefonní vybavení i za těmi dalšími dveřmi?“

„Za kterými?“

„Támhle na druhé straně haly,“ mávl rukou ke kovovým dveřím na konci úzké chodby, táhnoucí se dozadu v pravém úhlu k betonové zdi. I na tu vzdálenost Harry poznal, že je na nich zámek značky Medeco.

„Myslím, že ne,“ odvětil kustod.

Harry pochopil, že za těmi kovovými dveřmi se nachází trezor.

„A je to,“ pravil kustod.

Jak Harry uhodl, byla tahle místnost dvojčetem sousedního kamrlíku, chyběla tu jenom výlevka. Takže tu měli dvě místnůstky, každou o rozměrech metr krát dva, se zámky, které otevře i kojenec.

„Až tu skončíte, jenom zabouchněte dveře,“ požádal ho kustod. „Zamknou se samy.“

A málem se i samy odemknou, pomyslel si Harry.

Šlo o to, aby to vypadalo jako malá rodinná akce. Jako když se manželé se dvěma přáteli vracejí domů – třeba ze svatby. Město Calusa žije na vodě. Je tady víc přístavních můstků než v Benátkách. Tedy v italských Benátkách, ne ve Venice na Floridě. Do města Venice je to odsud po dálnici US41 co by kamenem dohodil; i tam jsou čluny, vodáci a přístaviště, i když, podle Zaygova mínění, jich nebude tolik jako v Caluse.

Všichni tři pánové si samozřejmě vezmou frak, protože ta dobročinná sešlost v muzeu vyžaduje černého motýlka, a Candace půjde v dlouhé róbě; už se nemůže dočkat, až ji uvidí celou hladkou a svůdnou, možná bude mít i dlouhý rozparek po straně, aby se jí snáze nastupovalo do člunu a vystupovalo z něj; ta ženská je vážně nádherná. Tak tedy, jejich krycí historka bude spočívat v tom, že se vracejí ze svatby nebo z některého plesu, kterých se tady na jihu pořádá spousta. Nashle v pátek, guvernér pořádá ples, chachá. Pochopitelně, že žádnou krycí historku potřebovat nebudou, leda by je z nějakého důvodu zastavil člun Pobřežní stráže nebo dokonce caluské policie. Právě proto si Zaygo pronajal tenhle druh lodi.

Sama o sobě není nijak nápadná. Žádný osmačtyřicetistopý Feretti s dvěma závodními benzinovými motory, s kterým se dá udělat až osmdesát pětaosmdesát mil za hodinu. Takový člun, když vypluje v noci, přitahuje hlídkové lodi jako med včely nebo medvědy. Ne že by bylo možné si něco takového pronajmout, měl docela štěstí, že sehnal něco víc než obyčejnou prdlavku s motorem ze sekačky na trávu a s plachtou místo střechy, na které se můžete leda ploužit po kanálech. Nový Feretti přijde na půl melounu; hrozně rád by takového krasavce získal, ale ne na tu práci, kterou mají odvést zítra večer.

Člun, který si pronajal, neměl sloužit k závodění s loďmi Pobřežní stráže. Potřeboval loď, která by vypadala jako rodinný výletní člun – a tím také byla. Velmi drahá, roztomilá kocábka, asi pět let stará, ale ve skvělém stavu, jak ho ujistil ten chlápek v půjčovně. Prý ji původně vlastnil presbyteriánský duchovní se třemi panenskými dceruškami – to byl vtip, chachá, tak chcete si něco pronajmout? Nic nápadného, nic příliš strohého, prostě obyčejný sportovní člun, skoro deset metrů dlouhý, se dvěma nízkými sedačkami a čalouněnou lenoškou v kormidelně na zádi. Zaygo bude kapitán a jeho prvním důstojníkem…

Inu, když to chcete vědět, jeho celé jméno zní Zane Gorman, tu zkrácenou přezdívku Zaygo obdržel v šestnácti letech díky Felicii Maxwellové, která ho tak oslovila jako první, a už mu to zůstalo. Zane, samozřejmě – kdo by to nevěděl? – je odvozeno od Zan, což pochází z italského slova zanni, což znamená klaun. Toto slovo se vyvinulo ze jména Giovanni, což je italská varianta jména Jan. Ale Zaygova matka tohle všechno nevěděla, když ho obdařila jménem Zane po spisovateli, kterého si oblíbila nejvíc ze všech na světě – Zane Greyovi. Mějme na paměti, že když se Zaygo narodil, Hilda Gormanová žila v Coloradu. Zkrátka a dobře, Zane znamená Jan, což je snad nejrozšířenější mužské jméno na světě, vyskytující se v různých variantách jako John, Johann, Sean, lan, Ivan a dokonce i Evan – to je také křestní jméno jednoho spisovatele, i když ne tak slavného jako Zane Grey.

Zítra večer bude Zane Gorman kapitánem a vedle něj, jako jeho první důstojník, stane Harry Jergens, také ve fraku. Na čalouněné lenošce se budou rozvalovat – a možná také popíjet šampaňské, aby dodali zdání pravdivosti té historce o svatbě – sám geniální strůjce celé akce Jack Lawton osobně, pokud se tak doopravdy jmenuje, a Candace Knowlesová, pokud je to její pravé jméno. Ale kdo vlastně rozhoduje o tom, které jméno je pravé a které nepravé? Kdyby si Zaygo mohl vybrat, oslovovali by ho lidé Zane, nosil by velký bílý kovbojský klobouk a jezdil na grošovaném poníkovi – bůh ví, co to vlastně je. Místo toho se ale jmenuje Zaygo a řídí právě motorový člun o výkonu 330 koňských sil, který lehce a bystře reaguje na pohyby kormidla.

Také by rád někdy dostal do rukou takovou lodičku, jako je Formule 419 FasTECH. Štíhlý trup a motory MerCruiser – rychlejší než cokoliv jiného. Přišel by tak na 320 000 dolarů. Takže střádej penízky, přikázal si v duchu. Zítra bude doma patnáct táců, najdeš si zase jinou takovou příjemnou prácičku a jednoho krásného dne si pořídíš čtmáctimetrový Bertram; jen trpělivost, člověče.

Přístavní můstek ležel přímo před ním.

Přesně tak, jak říkala Candace.

Stočil loď doprava a zamířil trochu stranou. Nepřál si upoutat pozornost denních strážných, kteří se možná potloukají po pozemku, zvlášť ne toho chlapa s tím zatraceným dobrmanem na vodítku. O to se zítra večer musí postarat Harry – vyřadit dobrmana i strážného, obcházející podél zdi. Další strážný bude poblíž muzea baterkou svítit do oken. Son et lumiěre – tak by to vypadalo, kdyby spustil alarm, i když ho všichni ujišťují, že se to nestane, protože alarm vůbec nebude zapnutý. Ne že by mu na tom za mák záleželo, protože on bude v bezpečí na člunu. Při prvním příznaku nějakých potíží zmizí ve tmě a nechá ostatní, ať se v tomhle venkovském sídle třeba usmaží. Což by ovšem znamenalo, že nedostane zbytek svého platu, žádných sedm a půl tácu, které má obdržet za bezpečnou přepravu skupiny i s terakotovou číší na ostrov Santa Lucia; lehko nabyl, lehko pozbyl.

Zítra večer bude mít Zaygo za úkol prostě vyčkávat kus od břehu, dokud z muzea nedostane světelný signál. Potom se přišourá k přístavišti. Bez světel. Nalodí pasažéry. Odveze je na Santa Lucii. Vyinkasuje svých sedm a půl tisíce. A pak: sbohem, rád jsem vás poznal.

Nyní proplouval kolem přístaviště.

Dostatečná hloubka, pěkné molo, pravděpodobně u něj kotvily velké jachty, když tu ještě bylo soukromé sídlo.

Nezpomalil ani na okamžik.

Přehnal se kolem jako turista na vyjížďce, pozoruje z dálky budovu muzea. Růžové zdi a tašky zalité sluncem. Širokým obloukem se obrátil zpátky ke kanálu a potom zamířil na sever. Zajde si na oběd do jedné hospůdky u vody, kde dělají báječnou mořskou stravu.

Pohodička, pomyslel si.

Tahle práce, to bude vyložená procházka.

„Na šestce máte vaši paní,“ ozvala se Cynthia.

Matthew se obyčejně choval ke všem kolegům velmi zdvořile a uhlazeně, zvlášť k tak neocenitelným pomocníkům, jako byla Cynthia Hardingová. Dnes ráno však vyštěkl: „Nemám žádnou paní!“ Okamžitě dodal: „Promiňte, je mi to líto,“ a stiskl tlačítko číslo šest. Ani přesně nevěděl, jestli tím chtěl říci, že lituje, že tak vyjel na Cynthii, anebo toho, že mu volá jeho bývalá žena, Susan Fitchová–Hopeová.

„Haló,“ řekl.

„Matthew, tady je Susan.“

„Ano, Susan.“

„Nemluv tak utahaně.“

„Nejsem utahaný, je teprve pátek.“

„Matthew, zeptám se tě hned, na rovinu. Nevzal bys mě zítra s sebou na tu dobročinnou zahajovací slavnost v Ca D’ Ped?“

„Je mi líto, ale to nejde.“ „Proč ne?“

„Jdu tam s někým jiným.“

„S tou Demmingovou?“

Matthew nesnášel, když o Patricii hovořila jako o ‚té Demmingové‘.

„Ano, s tou Demmingovou,“ přikývl.

„Tak nás vezmi obě,“ navrhla Susan.

„Vzít…“

„Nechtěla bych to od tebe, ale Justin musí odjet z města, takže jsem sama. Nemůžu tam jít sama, Matthew, to by…“

„Proč ne?“

„Znáš přece Calusu. Mysleli by si, že je to divné.“

„Kdo oni?“

„Prostě oni,“ odtušila Susan. „Však víš, o kom je řeč.“

„Mysleli by, že je to divné?“

„Že Justin nepřišel se mnou.“

„Jestli musel odjet, nemůže přece…“

„To je právě ono. Neodjel.“

„Říkala jsi…“

„Rozešli jsme se.“ A najednou se dala do pláče.

Nikdy moc neuměl utěšovat plačící ženy. Když se to tak vezme, nezná mnoho mužů, kteří by to uměli. Ale tohle kdysi přece jen byla jeho žena.

„Prosím tě, neplač,“ řekl.

„Omlouvám se, Matthew. Nenapadlo mě, komu jinému bych mohla zavolat. Odpusť mi to, prosím. Řekl mi to dnes ráno. Odešel dnes ráno, ježíšikriste, Matthew, co je to sakra se mnou, že mě všichni chlapi opouštějí?“

„To není pravda.“

„Ty jsi taky odešel.“

„Já vím, ale…“

„Dvakrát,“ dodala.

„Susan, prosím tě, přestaň plakat.“

Odmlčela se, ale plakat nepřestala. Už nepromluvil, jenom poslouchal, jak pláče, věděl, že ona si uvědomuje, že jí na druhém konci drátu naslouchá, až nakonec vzlyky utichly, Susan řekla „díky, Matthew“ a zavěsila.

Několik okamžiků zůstal mlčky sedět za stolem, potom uchopil sluchátko a stiskl tlačítko s předvolbou Patriciina čísla. Poslouchal, jak telefon na druhém konci vyzvání, pak se ozval hlas jejího asistenta: „Kancelář státní zástupkyně Demmingové,“ a Matthew řekl: „Dave, tady je Matthew, můžeš mi ji dát, prosím tě?“

Patricia přišla k telefonu a hned mu oznámila: „Dneska ráno jsem Charlesovi vyprávěla ten vtip o Swanovi.“ Státní zástupce Charles Foster měl kancelář hned vedle její. Trval na tom, aby ho všichni oslovovali Charlesi – nikoli Charlie nebo Chucku. Buď Charlesi, nebo nic. Jako francouzský král.

„Smál se?“ chtěl vědět Matthew.

„Jistěže se smál.“

„To mě překvapuje.“

„Proč? Vždyť je to legrační.“

„Jen tak mě napadlo, že Charles takovéhle věci neumí ocenit.“

„Proč ne?“

„No… nemá moc vyvinutý smysl pro humor, že ano?“

„Charles má úžasný smysl pro humor,“ odtušila Patricia.

Její hlas náhle zazněl maličko ostře. Matthewovi to připomnělo Bloomův dotčený tón, když mu pověděl o Carellovi ze severu. Ten večer, kdy zabili Melanii Schwartzovou. Tu noc, co jim Epsworth vyprávěl, jak k němu přišla rovnou z ulice a pronajala si dům na pláži.

„Mimochodem,“ začal Matthew.

„Mimochodem,“ přerušila ho Patricia, „mám za tři minuty nějakou schůzku.“

„Právě mi volala Susan.“

„Ale?“

„Prý jestli bych ji zítra nevzal s sebou na ten benefiční večírek. Justin ji nechal.“

„Ach, bože, to je hrozné.“

„Jo.“

„Zavolej jí zpátky,“ rozhodla okamžitě Patricia. „Řekni, že ji rádi vezmeme s sebou.“

„Myslíš to vážně?“

„Samozřejmě. Musím běžet. Promluvíme si později. Zavolej jí.“

Ve sluchátku to cvaklo a bylo ticho. Pohlédl na ně a nechápavě zamrkal. Položil sluchátko do vidlice. Chvíli počkal a vytočil Susanino číslo. Překvapilo ho, že si je ještě pořád pamatuje. Oznámil jí, že pro ni přijedou zítra o půl sedmé večer, a pocítil vděčnost, že se znovu nerozplakala. „Vezmu si červené šaty,“ prohlásila. „Děkuju ti, Matthew,“ a zavěsila.

Od té doby, kdy se probral z kómatu, míval občas pocit, že kolem něj události uhánějí až příliš rychle.

Seděl a díval se na telefon.

Potom zvedl sluchátko a vytočil číslo Morrise Epsworthe.

Stejně jako té noci, kdy zavraždili Melanii, i teď Matthew jednoznačně očekával, že si Epsworth odloží nos, kníry i brýle. Místo toho tím nosem zatroubil do kapesníku a postěžoval si, že má příšernou chřipku…

„Všichni ti turisti ze severu, to víte,“ vykládal.

… a proto v deset hodin dopoledne vysedává v plavkách na sluníčku, místo aby seděl u svého pracovního stolu, kde by jinak určitě ještě trčel, nebýt té zpropadené chřipky.

Matthew za ním přišel, protože mu pořád nešlo na rozum, k čemu si Melanie Schwartzová pronajala dům na pláži, když mohla bydlet u své matky v St. Pete nebo u svého přítele přímo tady, v Caluse.

„Detektivu Bloomovi jste pověděl, že k vám přišla rovnou z ulice, je to tak?“ ujistil se Matthew.

„Přesně tak to bylo.“

Nádvoří s bazénem leželo za budovou kondominia, kde Epsworth bydlel. V tuto dopolední hodinu se tu vyskytovalo jen málo lidí. Z domu vyšla tlustá postarší paní v bílém županu a modrých trepkách, začichala ve vzduchu a ihned zamířila k teploměru, zavěšenému ve vodě u jedněch schůdků do bazénu. Poněkud namáhavě poklekla, vylovila teploměr z vody a jala se ho studovat. „Dvacet osm stupňů,“ pronesla jen tak, nikoho neoslovujíc, nespokojeně potřásla hlavou a z úhledné hromádky na stolku u okraje bazénu si vzala bílý ručník.

„Říkal jste, že viděla nějakou tabuli…“

„Vždycky, když ta ženská přijde k bazénu,“ pošeptal mu Epsworth, „stěžuje si na teplotu vody. I kdyby měla čtyřicet stupňů, zahaleká na všechny kolem ‚čtyřicet stupňů!‘, zavrtí hlavou a zatváří se kysele.“ I on právě teď nesouhlasně potřásal hlavou. Matthew s určitostí předpokládal, že mu každou chvíli odpadnou brýle i s nosem.

„K té Melanii Schwartzové,“ připomněl mu.

„Pronajala si dům pod jménem Holly Sinclairová. Četl jsem v novinách, že se ve skutečnosti jmenovala Melanie Schwartzová, ale když si ten dům pronajímala, představila se jinak.“

„Kde jste s ní mluvil, pane Epsworthi?“

„Mám kancelář na Dune Road. Uviděla před domem tabuli s nápisem ‚K pronajmutí‘ a přijela ke mně do kanceláře.“

„Vy nepoužíváte služeb realitní kanceláře?“

„Ne. Je to moje práce, nic jiného nedělám. Vlastním tyhle nemovitosti a starám se o ně. Mám jenom malou kancelář. Žádná sekretářka ani recepční, jenom já. Je to moje zaměstnání. Zaparkovala před domem, vešla dovnitř, řekla, že v Barringtonově ulici viděla tu tabuli a že si ten dům chce pronajmout, jestli je ještě k mání. Odpověděl jsem, že ano, a ona si ho vzala. Vlastně se uvolnil jen krátce předtím. Někdo mi na něj poslal zálohu a potom si to rozmyslel, že prý nepřijede. Měla štěstí.“ Epsworth se odmlčel a dodal: „Tedy, vlastně možná ani neměla, hm?“

„Asi ne,“ souhlasil Matthew.

Tlustá paní si odložila župan a zula trepky.

Měla na sobě květované jednodílné plavky a vypadala v nich jako nějaká lidožravá tropická rostlina. Odkolíbala se k mělkému konci bazénu, sestoupila po několika schůdcích a omočila si ve vodě palec u nohy.

„Devětadvacet!“ zavolala na Epswortha. „Věřil byste, že je tak studená?“

Epsworth jenom pokýval hlavou.

„Kolik vám platila?“ zajímal se Matthew.

„Dva tisíce měsíčně. Vím, že se to zdá moc, ale je to dům na pláži, víte. A kousek od Sonnyho. Většina mladých lidí to považuje za výhodu. Máte rád rockovou hudbu?“

„Některou ano.“

„Já si myslím, že to ani žádná hudba není,“ přiznal Epsworth.

„Někdy ne.“

„Vždycky mám pocit, že jenom tak zkoušejí,“ tvrdil Epsworth.

„Řekl jste, že vám zaplatila hotově…“

„Ano. Ve stodolarových bankovkách.“

„Detektivu Bloomovi jste se zmínil, že to nebývá neobvyklé.“

„To je fakt. Spousta mladých lidí ani nemá šekovou knížku. Pracují, ušetří nějaké peníze, a když si chtějí na měsíc nebo na dva pronajmout dům, zaplatí hotově. I když ona zas tak mladá nebyla.“

„Příliš stará na to, aby chodila do rockové hospody?“ otázal se Matthew.

„Hádal bych jí tak pětatřicet.“

Peter Donofrio Guthriemu s Warrenem tvrdil, že jeho přítelkyni bylo šestadvacet let. Noviny, které vyšly ráno po její smrti, tento údaj potvrdily.

„Myslím, že byla mladší,“ namítl Matthew.

„No, možná že jo. Ale nevypadala na to. Tyhle ženské, co si odbarvují vlasy na blond, někdy pak vypadají starší, než doopravdy jsou.“

Melanie hodně měnila vzhled. Jeden den blondýna, druhej den zrzka.

A jak vypadala tentokrát, pane Donofrio?

Když sem přišla, byla zrzavá.

A v pondělí? Když odjížděla?

Blondýna.

„Kdy to bylo, pane Epsworthi?“

„Co kdy mělo být? Koukejte se na ni. Celou hodinu jí potrvá, než vleze do vody. I kdyby měla čtyřicet stupňů, stejně po těch schůdkách nesleze dřív jak za hodinu.“

„Kdy si pronajala ten dům. Kdy jste říkal, že to bylo?“

„Druhého ledna. Ve čtvrtek.“

„Jste si jistý, že neměla rezavé vlasy?“

„Ne. Rezavé? Ne.“

Paní právě dospěla na nejnižší schod. Sklonila se, nervózně přimhouřila oči a začala si šplouchat vodu na paže a na prsa.

„Jen do toho,“ pobízel ji šeptem Epsworth. „Skoč tam.“

Paní zaváhala. Napětí bylo nesnesitelné.

„Skoč!“ zašeptal Epsworth.

Jako luxusní výletní parník, klouzající k hladině, poté co o jeho bok rozbili láhev šampaňského, odpoutala se paní od posledního schůdku a vyplula na hladinu bazénu.

„Je to ledověl“ volala, aby ji každý slyšel.

Epsworth se obrátil k Matthewovi.

„Dvacet devět stupňů,“ potřásl hlavou. „Ledové.“

„Povězte mi, jak vypadala,“ požádal Matthew.

„Holly Sinclairová? Asi tak třicet čtyři třicet pět let. Světlé vlasy na ramena. Modré oči. Pěkně opálená. Na sobě měla bílý bavlněný kostým a bílé střevíce bez podpatků.“

Právě popsal Jill Lawtonovou.

Morris Epsworth ještě seděl u bazénu, když za ním v jedenáct hodin dopoledne přijela Toots – jeho chřipka se ještě zhoršila, informoval ji okamžitě, navzdory zdraví prospěšnému vitaminu D, který mu poskytuje to zpropadené slunce. Matthew pro ni opatřil černobílou fotografii Jill Lawtonové, kterou nyní ukázala Epsworthovi. Ta fotografie vyšla v Calusa Herald Tribune den po objevení mrtvoly Ernesta Corringtona. V podtitulku stálo: POMÝLENÁ VDOVA; tak vypadá humor novinových expertů na titulky. Na obrázku byla blondýna s vlasy k ramenům, oblečená spíš podomácku, v džínách, sandálech a bílém pánském svetru. Vyfotografovali ji před márnicí Henleyovy nemocnice, kam Jill Lawtonová přišla identifikovat mrtvolu muže, jehož pokládali za jejího manžela. Matthew mohl ten obrázek ukázat Epsworthovi, když s ním dnes dopoledne mluvil, jenže netušil, že na něj za rohem číhá další případ omylu v totožnosti. Epsworth si obr
ázek prohlížel. Toots se už smířila s tím, že se z Jill Lawtonové vyklube nějaké pohřešované dvojče, jako v pravé shakespearovské komedii. To je tedy nějaká komedie, pomyslela si.

„Jo, je to ona,“ prohlásil Epsworth.

A bylo to.

Z místa, kde seděl ve své otlučené modré toyotě, Warren Chambers neviděl na dům samotný, dohlédl jen k vyústění příjezdové cesty do ulice, kde stál mezi několika dalšími domky, postavenými koncem šedesátých či začátkem sedmdesátých let. Od Matthewa věděl, že Jill Lawtonová jezdí v bílém dodgi, a než zaujal svoji pozici, projel kolem domu, aby se ujistil, že její vůz parkuje na příjezdové cestě. Přejel až na konec ulice, odbočil za roh a zastavil přímo před stopkou, kde by musel zabrzdit, než by směl vyjet na hlavní třídu. Byl by raději zůstal stát přímo naproti jejímu domu, ale tohle je jihovýchodní Florida, a ne jižní Bronx. I když ho ta dáma v životě neviděla, jakmile člověk zůstane sedět v autě, stává se příliš snadným terčem.

Chvíli po jedenácté zazvonil ve voze telefon.

Okamžitě zvedl sluchátko a stiskl tlačítko SEND.

„Haló?“ ozval se.

„Warr? Tady je Toots.“

„Jak to šlo?“

„Je to ona,“ řekla Toots.

„Dobrá, jsem tady,“ odvětil Warren.

Červené mercury se na křižovatce objevilo až o půl dvanácté. Mířilo od pevniny směrem na západ, zpomalilo a rozsvítilo levý blinkr. Na předním skle se odráželo slunce a Warren řidiče zahlédl až poté, co odbočil, a ani pak si nebyl úplně jistý. Ihned nastartoval toyotu a sledoval ho. Řidič toho vozu patřil k lidem, kteří při jízdě vystrkují loket z předního okénka. Na sobě měl růžovou košili. Loket se pohupoval jako plameňák. Dokonce i v téhle zastrčené, tiché ulici jel ten člověk nadměrnou rychlostí. Ale Warren neměl obavy, že by ho ztratil, a udržoval se v uctivé vzdálenosti za ním. Když konečně zaparkoval vedle bílého dodge Jill Lawtonové, Warren se stáhl.

Z auta vystoupil přítel Melanie Schwartzové, ten budižkničemu Peter Donofrio.

„Jste hodná, že jste mi dovolila přijet,“ poděkoval Jill.

„Byla jsem zvědavá,“ odpověděla.

Ten chlap měl na sobě polyesterovou růžovou košili a polyesterové růžové kalhoty. Bílé boty a růžové ponožky. Očividně se na to vystrojil. Napadlo ji, jestli by mu neměla nabídnout něco k pití. Ještě není poledne, ale snad něco lehčího.

„Napijete se něčeho?“ otázala se. „Pivo? Nebo sodovku?“

„Pivo bych si dal, děkuju.“

„Posaďte se, prosím,“ vybídla ho a zašla do kuchyně. Otevřela lednici, z přihrádky nad oddílem pro zeleninu vytáhla láhev piva, a přitom přemýšlela, jestli má nějaký důvod k obavám z Melaniina bývalého přítele, který vypadá jako gorila a obléká se jako flašinetářova opička.

Donesla mu pivo a skleničku.

„Děkuju.“ Usadil se na opěradle křesla. Napil se z láhve, otřel si ústa hřbetem ruky a zeptal se: „Vy jste Melanii znala, hm?“

„Ano,“ připustila.

„Napadlo mě to. Přišel mi účet za telefon, je to pár dnů. V době od sedmnáctýho do dvacátýho někdo z mýho bytu šestkrát volal vaše číslo. Já to nebyl. Pak jsem si vzpomněl, že ten víkend ke mně přijela Melanie ze St. Pete. Tak jsem brnknul na GTE a tam mi řekli, že to číslo patří Jill Lawtonový. Tak jsem vám zavolal.“

„A proč vlastně, pane Donofrio?“

„Protože, jak se zdá, Melanie znala nějakýho Jacka Lawtona, poslední dobou se mě na něj kdekdo vyptával. Neznáte náhodou někoho, kdo se jmenuje Jack Lawton?“

„Ano, je to můj manžel.“

„Ahá,“ protáhl Donofrio.

Napil se ještě piva. Dům ztichl. Na Floridě někdy domy umějí ztichnout tak znenadání jako nikde jinde na zemi. V tom tichu Jill vyčkávala.

„Poznala se s ním na severu, hm?“ prohodil Donofrio.

„Jestli ano, tak já o tom nic nevím.“

„No, váš advokát si myslí, že se tam nahoře znali. A někomu přece musím věřit, no ne?“

„Ano, ale…“

„Je Matthew Hope váš advokát?“

„Ano, je.“

„No, a jeho lidi za mnou přišli, pak přišel i on osobně a všichni dohromady si myslej, že Melanie na severu znala vašeho muže. Proč by mi vykládali, že ho znala, kdyby ho neznala, no nemám pravdu?“

„Žijeme s manželem odděleně už déle než rok,“ namítla Jill. „Nevím, s kým se stýkal na severu. Vlastně se ho snažím vypátrat jen proto, abych se mohla rozvést.“

„Odkud jste se s ní znala vy?“ zajímal se Donofrio.

„Potkali jsme se při zkoušce jedné divadelní hry.“

Donofrio si dopřál hlt piva. „Dobrá herečka, co?“ prohodil. „Myslím Melanii.“

„Velmi dobrá.“

„Vy jste taky herečka?“

„Ne. Jenom se zajímám o divadlo.“

„Zmínila se vám někdy o mně?“

Teď opatrně, pomyslela si.

„Ne, nevzpomínám si, že by o vás někdy hovořila.“

„Neříkala, že jsem její přítel?“

„Vůbec o vás nemluvila.“

„Jak dobře jste ji znala?“

„Vždyť vám to povídám, potkaly jsme se jen na té zkoušce.“

„Tady? Nebo na severu?“

„Tady.“

„V poslední době?“

„Docela nedávno.“

„Kdy to bylo?“

„Někdy začátkem měsíce.“

„Proto vám tenkrát o víkendu volala, hm?“

„Na to si už opravdu nevzpomínám.“

„Šestkrát,“ doplnil. „Víte o tom, že je mrtvá, že jo?“

„Ano, vím, že je mrtvá.“

„A víte, kdo bude ten další mrtvej?“

Jill mlčela.

„Ten, co ji zabil. Až ho najdu, je mrtvej. Kdybyste náhodou někde potkala svýho muže…“

„Řekla jsem vám, že nevím, kde…“

„Kdybyste ho potkala. Vyřiďte mu, že zabiju toho, kdo zabil Melami. Vyřídíte mu to ode mě? Kdybyste ho potkala?“

Dopil pivo a láhev důrazně postavil na konec stolu vedle křesla. „Pěkně jsme si popovídali,“ prohlásil a vykročil ke dveřím. Otevřel je, s rukou na klice zaváhal, otočil se k ní a řekl: „Mimochodem…“ Potom potřásl hlavou, zabručel „to je jedno“ a vyšel ven.

„Jak vy tomu všemu rozumíte?“ chtěl vědět Bloom.

„Nejsem si jistý,“ přiznal Matthew.

Seděli spolu v Bloomově rohové kanceláři v budově caluského policejního ředitelství, v oblasti, o níž místní hovořili jako o centru Calusy, i když v tomhle městě existovaly jenom sever, západ, východ a jih – žádné opravdové centrum ani nic podobného tu nebylo. Centrum Calusy leželo v severozápadním cípu města a samo o sobě tvořilo jiho-jihovýchodní cíp trojměstí Calbraského trojúhelníku. Turisté ze severu se ve zdejším místopisu vůbec nevyznali. Dokonce i domorodci v tom občas měli zmatek.

Byly tři hodiny odpoledne a klimatizace jela naplno, ale oba muži seděli jen v košilích s krátkými rukávy.

„Tvrdíte, že si pronajala ten dům na jméno té mrtvé dívky?“

„Máme stoprocentní identifikaci,“ přisvědčil Matthew.

„Kdo ji poznal?“

„Morris Epsworth. Na fotce, kterou mu ukázala Toots.“

„A říkáte, že paní Lawtonovou dneska ráno navštívil přítel té mrtvé?“

„Peter Donofrio. Zůstal u ní nejméně půl hodiny.“

„Tak co se to tady sakra děje?“

„Jak víte, ten Donofrio má záznam v rejstříku.“

„To jsem už říkal.“

„A v době, kdy ho navštívili moji vyšetřovatelé, měl u sebe pistoli.“

„Nebyla to náhodou P38?“

„Takové štěstí nemáme.“ Matthew zavrtěl hlavou. „Smith&Wesson, Chiefs Speciál.“

„To je jasné porušení podmínek ochranného dohledu. V minutě ho můžu dát sebrat.“

„Ale chcete to udělat?“

„Já právě nevím, co chci udělat,“ stěžoval si Bloom. „Probíral jste to ještě s někým jiným?“

„Guthrie si myslí, že ti dva v tom jedou spolu.“

„Kdo? Donofrio s paní Lawtonovou?“

„Ano. Prý ji právě proto šel navštívit.“

„On si myslí, že spolu zabili to děvče?“

„To děvče a také Corringtona.“

„Proč? Jaký měli motiv? Herečka bez halíře? Kriminálník, kterého v Kalifornii propustili na podmínku? Tomu nerozumím, Matthew.“

„No, ale Guthrie si to myslí.“

„Asi už stárne. Co si myslí Warren a Toots?“

„Že v tom lítá i ten manžel.“

„Ten pohřešovaný? Jack?“

„Ano.“

„Ti všichni tři že se spikli a zavraždili Corringtona a tu holku? Proč?“

„Já vím, je to slabé.“

„Něco nám pořád nedochází, Matthew.“

„Možná byste je měl sbalit oba dva.“

„U Donofria by to šlo bez problémů, pokud ještě má tu bouchačku. Povolení k prohlídce si seženu snadno a zítra ráno už je zpátky v díře. Ale s tou paničkou si nejsem tak jistý. Nemám v ruce nic, co by ji svazovalo s některou z těch vražd; vím jenom, že si pronajala dům na jméno té mrtvé dívky.“

„Je tady ještě jedna spojitost, Morrie.“

„Jaká?“

„Melanie žila s jejím mužem.“

„To víte určitě?“

„Carella osobně mluvil s domácí…“

„To se týká jiné policie v jiném městě,“ řekl Bloom odmítavě. „I kdybych do toho chtěl vlítnout, on není povinen se zpovídat zdejšímu státnímu zástupci.“

„Mluvil také s lidmi, kteří ty tři osobně znali. Nešlo o žádné čajové sedánky, Morrie. Žili spolu na hromádce.“

„Kteří tři?“

„Jack, Corrington a Melanie.“

„Donofrio o tom ví?“

„Nezdálo se, že by to věděl. Aspoň ne tehdy, když jsem s ním mluvil.“

„A ví o tom ta manželka?“

„Tvrdila mi, že Melanii Schwartzovou nikdy neviděla.“

„A co Holly Sinclairovou, nebo jak si ještě říkala?“

„Také ne.“

„Ale najala si pod jejím jménem dům. A ta dívka je teď mrtvá.“

„Corrington také.“

„Co my víme, třeba je po smrti i ten manžel.“

„Je to možné.“

„Takže zbývá jen Jill Lawtonová.“

„A Donofrio.“

„Který čistě náhodou byl přítelem jedné z obětí.“

„Ano.“

„Co jen nám to k čertu chybí, Matthew?“

„Ta pistole P38,“ mínil Matthew. „Sežeňte si povolení k prohlídce.“

„Žádný soudce mi je nevydá. Nemám dost důkazů.“

„Znala Melanii. Pronajala si dům jejím jménem.“

„To neznamená, že ji zabila. Povídám vám, Matthew, že mi to povolení nedají.“

„Co můžeme ztratit?“

„Nic, jen moji dobrou pověst. Pokud se mi vůbec podaří najít nějakého soudce, který se v tom horku v pátek ve čtyři odpoledne nepotlouká někde po golfovém hřišti. A pokud se mi nevysměje do očí. Koukejte, já to zkusím. Když to nevyjde, požádám kapitána o trvalé sledování. Nic lepšího nedokážu. Ale, Matthew, cítím v kostech, že nám v tomhle případu něco uniká, něco důležitého, co všechna ta fakta spojuje dohromady, jenže zatím nevíme, co to je.“

„Možná se to nikdy nedozvíme,“ pravil Matthew, cituje svého přítele ze severu.

Bloomovi se podařilo vypátrat soudce, který ještě neodešel na golf.

„Pěkný pokus, detektive,“ řekl mu soudce.

Candace si zkoušela dlouhou modrou róbu, kterou si vezme na sebe zítra večer. Zaygo navrhoval, aby si k tomu vzala těsný zlatý náhrdelník, ale ona ho ujistila, že náušnice a náhrdelník s falešnými diamanty budou vypadat mnohem důstojněji. Tři muži se oblékli do fraků, Candace je pochválila, že vypadají elegantně. Dokonce i Harry s obrovskýma rukama a špalkovitým trupem vypadal ve fraku nad očekávám dobře.

Jediným z jejich čtveřice, koho by tu v Caluse mohl někdo poznat, byl Jack, který tady dlouho bydlel. Candace uznávala, že s tím by mohly nastat potíže. Řekla mu, že si měl nechat narůst knírek nebo bradku nebo obojí a on připustil, že to sice měl, ale teď už je na to pozdě, když mají jít na věc už zítra večer. Navrhla mu, aby si koupil falešný knír, někde v prodejně kostýmů a líčidel, jedna taková je na severním Trailu kousek od letiště. Prohlásil, že by měl hrozný strach, aby mu ten knír při večeři nespadl do polévky. Připustila, že to by byl také problém. Myslela na to, že se nikdy neměla dát do party s takovým pitomým amatérem.

„A co takhle nabarvit si vlasy,“ napadlo ji. „Ráda vám s tím pomohu. Pokud se vám ten nápad zamlouvá.“

„Jo, to by mohlo jít,“ uznával.

„Udělej ze sebe blonďáka,“ radil mu Zaygo. „Blonďáci si užijou nejvíc legrace.“

I Harry souhlasil, že je to vynikající myšlenka.

Bylo asi devět hodin večer, pátek, poslední den v měsíci. Zítra bude prvního února a večer se pořádá dobročinný ples – večer pro jejich velkou ránu. Mužští odešli nahoru převléci se z fraků a uložit je až do zítřejšího večera. Potom se posadili a jali se družně popíjet, zatímco Candace zašla do nejbližší prodejny firmy Eckarďs. Vrátila se s odbarvovačem značky Clairol, právě když z příjezdové cesty vyjížděli Zaygo s Harrym.

„Nechcete se podívat na Velkou proměnu?“ zavolala na ně, ale oni se omluvili, že už jsou unavení, zítra nás čeká perný den a tak podobně, a zmizeli ve tmě.

Šla s Jackem do koupelny v patře, kde ho požádala, aby si sundal košili, a přehodila mu přes ramena ručník. Jeho přirozená barva odpovídala vzorku na barevné stupnici na boku krabice, označenému slovy „tmavě hnědá“. Podle návodu v krabici, sepsaného anglicky a Španělsky, měl Jack nechat prostředek působit devadesát minut, aby dosáhl měkkého přirozeného blond odstínu. V krabici byly dvě plastové láhve, plastový balíček a plastová aplikační tryska. Jedna láhev obsahovala vyvíjecí emulzi. Druhá barvicí emulzi. V balíčku byl aktivátor odbarvovače. Candace to už znala. Nalila aktivátor do vyvíjecí emulze, přidala barvicí emulzi, přišroubovala aplikační trysku a natáhla si gumové rukavice.

„Rozlučte se s nudným, nezajímavým odstínem vlasů,“ prohlásila a dala se do práce.

Za hodinu a půl odešel do sprchy. Po deseti minutách vyšel ven a prohlédl se v zrcadle. Mokré vlasy vypadaly tmavší, než si představoval. Pomyslel si, že možná měli nechat odbarvovač působit delší dobu. Vysušil si vlasy fénem a znovu se na sebe podíval. Opravdu, měkký přirozený blond odstín. Dal by si pusu. Připadal si jako mladý básník. Zapřemítal, jestli je to tak v pořádku. Oblékl si froté župan a sešel se schodů k čekající Candace.

„Překrásné,“ pochválila ho.

„Budu potřebovat brýle,“ prohlásil. „Brýle dodají poslední tah štětcem.“

„Nosíte brýle?“

„Ne.“

„Koupíme nějaké zítra v dragstoru.“

„Dobrá,“ přikývl. „Nevypadám, jako bych byl přihřátý?“

„Ne, vypadáte jako pohledný světlovlasý muž.“

„Na to se napiju.“ Namíchal plný džbánek martini.

Seděli venku na dvoře, tiše rozmlouvali a popíjeli martini, když jí oznámil, že v pondělí někdo zavraždil jeho dobrou známou. „Doufám, že to nemá nic společného s naší ránou,“ dodal.

„Jak to myslíte?“ zeptala se. Kdykoliv pronesl něco takového, znovu si uvědomila, že je to jenom nemožný amatér, což ji znervózňovalo. „Jak by to mohlo souviset s naší ránou?“

„Nu, ona o tom věděla,“ přiznal.

„Vy jste jí o tom pověděl?“

„Inu, byli jsme si blízcí.“

Candace se musela ovládnout, aby na toho kreténa nezačala ječet. Místo toho mu trpělivě a klidně vysvětlila, že základním pravidlem při jakékoliv krádeži musí být to, že o ní člověk nepoví živé duši, dokonce ani vlastní matce. A to platí, ať už se chystáte ukrást tužky ubohému slepci nebo hrneček, kam si ty tužky ukládá či, jako v tomto případě, číši, z které Sokrates vypil svůj osudný doušek, jak se říká. Hovořila velmi klidně a trpělivě. Ale v duchu si říkala, jak je dobře, že tu ženskou – to je jedno, co byla zač – někdo zabil, protože to znamená o jeden užvaněný jazyk méně.

„A taky,“ pokračoval Jack, „se ztratila ta pistole.“

„Pistole? Jaká pistole?“

„Corryho pistole. P38 Walther.“

„Co to má společného s…“

„No, v novinách psali, že ji zabili waltherem.“

Candace pokývla hlavou. Bože můj, zoufala si v duchu, jak jsem se mohla zamotat do něčeho takového?

„Řekl jsem Melanii, že jsem ji schoval do nádržky na záchodě.“

„Vy jste ji schoval do nádržky na záchodě.“

„Ano, ale to přece neznamená, že je to stejná pistole. Mohli ji zabít jakýmkoliv jiným waltherem.“

A já bych mohla být královna ze Sáby, pomyslela si Candace.

Měla v úmyslu zítra večer vyčkat, až Zaygo s Harrym dostanou svůj plat a odejdou, potom si tady s panem Lawtonem nalít pohárek na dobrou noc a pak mu strčit pod nos hlaveň automatického browningu a požádat ho, aby jí, prosím, odevzdal tu číši. Nedomnívala se, že by s ním mohly nastat nějaké potíže. Amatéři jsou amatéři.

„No,“ prohodila, „tak já radši poběžím.“

„Víte, že tu mám tři ložnice,“ poznamenal.

Podívala se na něj.

Po tváři jí přelétl lehký, chápavý úsměv.

Zavrtěla hlavou.

„Nashle zítra,“ rozloučila se.

„Spěte dobře,“ popřál jí a váhavě pozvedl sklenku na pozdrav.

Melanie s Jill si tenhle dům na Sabal Key vybraly ze dvou důvodů. Zaprvé se nemohly scházet v domě na Whisper Key, kde Jack s Jill bydlívali spolu. Jack je přece tady, ví, že Jill tam pořád bydlí, a stačilo by, aby zjistil, že se obě děvčata – jak jim říkával – spolu stýkají. Stačí, aby na to přišel, a hned si pomyslí: A hele, ty holky mně chtějí ukrást moji číši, když mně dalo tolik práce ji získat z toho muzea. Tedy je nezbytné udržovat ho v temnotách tak dlouho, dokud se nevytratí do temnot natrvalo.

Pořád ještě docela nepřivykly myšlence, že se ho hned ten večer po krádeži číše chystají zabít, a tak o tom uvažují v eufemismech typu „až bude ze hry“ nebo „až s ním přerušíme kontakt“ či dokonce, ano, tohle je poněkud silnější výraz „až se ztratí ve tmě“, což zní, popravdě řečeno, trochu morbidně.

Zadruhé budou potřebovat nějaký úkryt pro tu číši, až se Jack odporoučí – další eufemismus. Vůbec nepochybují o tom, že jakmile policajti objeví jeho tělo, ze všeho nejdřív přijdou…

No, a tady to máte.

Tělo.

To znamená mrtvolu.

Mrtvého člověka.

Před některými věcmi se prostě nedá utéci, že?

V sobotu, prvního února večer, kdy se pořádá ta benefiční slavnost před oficiálním zahájením výstavy, ten večer, půjde-li všechno podle plánu, Jack Lawton zemře. A ještě té noci, či zkrátka hned, jak se najde jeho tělo, policie zaklepe u Jilliných dveří a začne se jí vyptávat na zesnulého manžela. A kdyby si policie čirou náhodou nějak spojila pana Lawtona s loupeží v muzeu, nepochybně by po ukradené číši začala pátrat v domě na Whisper Key. Tím by zkřížila děvčatům jejich plány, protože ony hned na druhý den hodlají číši prodat Miklosu Panagosovi za dva miliony, čtyři sta tisíc dolarů.

Ergo, ta číše – a Melanie – musí být někde jinde, a tenhle zchátralý dům v Barrington Street jim k tomu poslouží stejně dobře jako každé jiné místo. Jenže neposlouží, jak se ukáže později, ale o tom teď, v pondělí v pět hodin odpoledne, pět dnů před zamýšlenou loupeží a připravovanou vraždou, žádná z obou žen nemá ani tušení. Jill přijela, aby spolu probraly cestovní plán, který pro ně připravila. Devátého února hodlají odletět do jihovýchodní Asie. Dnes už je dvacátého sedmého ledna a hodiny tikají. Naštěstí obě mají v pořádku cestovní pas – Melaniin je sice vystaven na jméno Schwartzová, ale ona si ještě nezměnila oficiálně jméno na Holly Sinclairovou, takže s tím nevzniknou žádné potíže. A karta American Express naštěstí umožňuje Jill platit částky v neomezené výši, pokud jsou všechny účty uhrazeny včas. To je na společnosti American Express příjemné, i když jinak je to ste jně otravná firma jako všechny ostatní.

Po druhém únoru, kdy chtějí předat číši Řekovi, budou obě ženy nezávislé a bohaté, dá-li se o milionu a nějakých drobných hovořit jako o bohatství. Jejich cesta do jihovýchodní Asie přijde na pěkné peníze, ale soudě dle propagačních brožurek to rozhodně bude stát za to. Devátého února odletí do Tokia, kde přesednou na letadlo do Bangkoku. Tam dorazí jedenáctého – musí se počítat i s překročením datové hranice. Třináctého nasednou do vlaku Eastem & Oriental Express, mířícího do Malajska, přepychově se povezou podél pobřeží Thajského zálivu, přejedou po mostě přes řeku Kwai, nechají si přímo ve vlaku od astrologa předpovědět budoucnost a budou ujíždět pořád dál na jih, horami a deštným pralesem až do Hat Jai, hodinu od malajských hranic…

„Kde se na nástupištích u přijíždějících vlaků tísní davy hlučných prodavačů pokrmů,“ předčítala Jill z brožurky, „a celým nádražím se nesou pronikavé pachy a vůně sušených ryb, ovoce, tropických trav a masa pečeného na roštu.“

„Panebože,“ vzdychla Melanie, „už se nemůžu dočkat.“

Na svátého Valentina nasednou do večerní letecké linky do Singapuru. A odtud později zamíří do Indonésie, zastaví se v Jakartě, v Jogyakartě, potom pojedou na Bali a podívají se tam po nějakém domku k pronajmutí…

„Proč bychom si nějaký dům nekoupily?“ zeptá se Melanie.

„Proč ne? Budeme bohaté!“

Zatím ještě nedebatovaly o tom, kdo „zkásne“ starouše Jacka Lawtona, jak by to vyjádřili příslušníci britské armády v dobách, kdy ještě Britové šéfovali v Singapuru.

Melanie ukáže Jill tu pistoli asi tak, nu, musí být už kolem šesté, něco po šesté hodině. Podobá se všem německým pistolím, které Jill zná z televize, z filmů o druhé světové válce; uhlazená a výkonná jako ti zatracení bojovníci z úderných oddílů. Touhle zbraní Jacka zabijí. Konečně to Melanie vysloví naplno.

„To je Corryho pistole,“ vysvětluje. „Zabijeme s ní Jacka.“

V místnosti se rozhostí ticho. Melanie se zvedne a zamíří ke zdi, vložit do přehrávače nové cédéčko. Jill sedí přímo proti přehrávači.

Dívá se na blížící se Melanii. Nemá na sobě nic než hedvábnou spodničku v barvě slonové kosti. Vypadá mladě, svěže a nadmíru žádoucně. Najednou Jill napadne, jestli se spolu Melanie a Jack ještě stále milují v tom pronajatém domě na ostrově Santa Lucia. Teď, když se Corry takříkajíc odstěhoval do hlíny, zdalipak Melanie a Jack…

Pokojem zazní Ravelovo Bolero.

„Kdo ho zabije?“ ptá se Jill.

„Teď je řada na tobě, ne?“ odtuší Melanie. Znovu se posadí a natáhne nohy.

„Asi jo.“

Sedí proti sobě. Pistole leží na kraji stolu u Melaniiny lenošky. „Půjč mi ji, ať se podívám,“ požádá Jill a Melanie jí zbraň podá. Namodralý lesk jí dodává nadmíru smrtícího vzezření. Umělohmotná rukojeť ji chladí do dlaně. Namíří přes pokoj na lampu za Melaniiným křeslem, mžourajíc podél hlavně.

„Pif pař, pif pař, pif paf,“ volá jako kluk, co si hraje na lupiče a četníky.

Melanie se zachichotá, přitáhne kolena k tělu a obejme je rukama.

Ravelovy refrény zaznívají o maličko silněji.

„Spáváš s ním ještě?“ zeptá se Jill.

„S kým?“

„S Jackem. S kým. Na koho jiného bych se asi ptala?“

„Jo,“ přikývne Melanie. „Tohle miluju. Nemáš to taky ráda? Vzpomínáš si na ten film, kde to hráli při té úžasné sváděcí scéně?“

„Ano. Proč s ním ještě pořád spíš?“

„Desítka. Tak se ten film jmenoval. S Britt Eklandovou.“

„A Bo Derekovou.“

„Jasně. Co se s ní vlastně stalo?“

„Mel? Proč s ním ještě pořád spíš?“

„Protože to má vypadat tak, že v tom jedeme spolu.“

„Vždyť v tom jedeme spolu.“

„Myslím já a Jack. On si pořád myslí, že v tom jedu s ním. Zabili jsme spolu člověka…“

„Corryho jsi zabila ty.“

„Já vím, ale spolu jsme ho naložili do auta, společně jsme ho odvezli na pláž. Jack si pořád myslí, že v tom jsme spolu.“

„A jste?“ „Co jsme?“

„Jsi v tom s Jackem? Spolu s ním?“

„Samozřejmě že ne, jedu v tom s tebou.“

„Tak proč s ním ještě spíš?“

„Prosím tě, můžeš mi říct, co to má znamenat?“

„Chci jenom vědět, když se ho za šest dnů chystáme zabít…“

„Od dneška už jenom za pět dnů.“

„Do prdele, to je fuk, za kolik dnů, ale ty s ním pořád spíš. Proč, Mel? Chceme ho zabít, ukrást mu tu pitomou číši, prodat ji tomu zasranýmu Řekovi a utéct spolu na konec světa, a ty s ním pořád ještě šoustáš. Proč to děláš, Mel, můžeš mi to vysvětlit?“

„Přestaň mávat tou pistolí, jo?“

„Jenom mi odpověz, proč?“

„Jsem z toho nervózní, jak s ní pořád máváš.“

„Nejdřív jsi mi ho ukradla…“

„Hele, nech toho, Jill, já ti neukradla…“

„Ukradlas mi ho!“

Ravel zní velmi hlasitě. Hudba je jaksi ovíjí, tiché, naléhavé hlavní téma přechází ve vytrvale se opakující, napjatou notu. A náhle se něco stane s diskem nebo s přehrávačem či s obojím, hudební motiv se začne dokolečka opakovat, je to k zešílení, vždycky to přeskočí a hraje znovu to samé, cvak a zase znovu, až Melanie vyskočí z křesla.

„Ježíšikriste,“ zvolá a rozzlobeně se vrhne k přehrávači u stěny. Běží k přehrávači, chce vypnout tu muziku, ale Jill se zdá, že útočí na ni. Jill má dojem, že se vrhá po té pistoli. Melanie si to uvědomí v okamžiku, kdy je už příliš pozdě, uvědomí si, že se tady stane něco neodvratného, ještě zaječí „nedělej to!“ a v tutéž chvíli vykřikne táž slova i Jill, jenže zatímco Jill tím míní „vrať se!“, Melaniino „nedělej to!“ znamená „nestřílej!“. Příliš pozdě, do hajzlu, zatraceně pozdě, pistole už spustila.

Melanie odletí zpátky, pryč od Jill, která se vsedě předklání na svém místě naproti přehrávači s jeho k zbláznění vyhrávajícím zaseklým diskem; na spodničce rozkvétá děsivá rudá skvrna. A potom, jako by se i ona sama stala nedílnou součástí jakéhosi rytmu, stejně naléhavého, jako ty bubny a činely, Jill se zvedne z místa, kde dosud seděla, střílí dál a kráčí k Melanii zhroucené v křesle, hypnotizována krví řinoucí se na spodničku, mosazné nábojnice vyletují, ještě jednou stisknout kohoutek a znovu a pak už je slyšet jenom Ravelovu hudbu.

„Melanie?“ zašeptá.

Cvak. A rytmus.

„Mel?“

11

Jelikož ve městě, kde Carella pracoval, se vyskytovalo tolik neuznalých lumpů, nedostal se do muzea dřív než v sobotu odpoledne, poté co ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne vystřídali jeho směnu. A protože se znovu začal hustě sypat sníh a provoz v ulicích vytvářel jedinou hustou změť, dorazil do ISMU až ve třičtvrtě na pět. Nějaká paní, s kterou hovořil po telefonu, mu slíbila, že tam zůstane do šesti. Když se dostavil, čekala na něj.

Jmenovala se Polly Erdmannová. Připomínala mu dívku, která obsluhovala promítačku s diapozitivy v hodinách výtvarné výchovy, když ještě býval vyčouhlým teenagerem na střední škole Andrewa Jacksona v Riverheadu. Stejně tmavé vlasy, stejná úzká tvář s poněkud ostrým nosem, tytéž nezbedné modré oči a záhadný úsměv, jímž jako by naznačovala, že zná všechna tajemství vesmíru.

Tehdy ve Velkém Áčku, jak se láskyplně přezdívalo Jacksonově škole, se domníval, že by chtěl být malířem; ne takovým, co maluje zdi a stropy, ale opravdovým… nu… umělcem. Tenkrát, v sedmnácti, si také myslel, že je zamilovaný do Ruth Kaplanové, protože právě tak se jmenovalo to děvče, promítající slavné obrazy na plátno na čelní stěně kinosálu. Avšak Ruth mu vysvětlila, že její rodiče jsou ortodoxní židé a nikdy by nepřijali do rodiny katolíka, jako je on. Největší ironie samozřejmě spočívala v tom, že za dobu své služby u policie ztratil víru v jakéhokoliv Boha, který dovolí taková jatka, a současně dospěl k názoru, že ochraňovat zákony civilizace – tolik odlišné od zákonů války – bude asi významnějším posláním než malovat barvami na kusy pláten či modelovat předměty z vlhkého jílu.

Tahle Polly Erdmannová, i když snad netušila, kde přesně je pohřbená mrtvola, zajisté věděla, kde najít lopatu. „U nás, v Isolském muzeu umění,“ vykládala, „jsme pyšní na široký výběr zcela speciálních exponátů. Míváme zde zapůjčená umělecká díla z celého světa a smím-li si dovolit alespoň maličko sebechvály, prezentujeme je v krásnějším prostředí než kterékoliv jiné muzeum v Americe.“

Dokonce i hlas měla jako Ruth Kaplanová.

Rútka – Budka, přezdívali ji ostatní chlapci. Protože ty diapozitivy promítala z budky za zadní stěnou kinosálu. Takhle ji v tý budce zastihnout o samotě, říkávali, což ho uvádělo do rozpaků, protože ji tak velice miloval.

Kráčeli po bílé, mramorové podlaze, chodbou, ověšenou obrovskými plátny, která by měl Carella poznat, ale nepoznal. Polly měla na nohou černé šněrovací boty s nízkými podpatky a dosti krátkou černou minisukni, jež jaksi neladila s jejím celkovým vzezřením knihovnice. Její podpatky klapaly na mramoru. Kráčela rychle. Skoro mu dělalo potíže jí stačit.

„K nám přijde policie jen málokdy, s výjimkou případů padělatelství,“ svěřovala se mu. „Víte, na světě je spousta padělků uměleckých předmětů.“

„Ano,“ přikývl.

„Ale vaše žádost je dosti zvláštní, to musím uznat. Neumím si představit, k čemu potřebujete vidět tištěné materiály, doprovázející výstavu.“

„Inu, už jsem vám řekl do telefonu,“ opáčil, „že ty lidi zřejmě upoutala tabulka s nějakými informacemi o Sokratově číši a rád bych věděl, co je na tom tak zaujalo.“

„Infokarta,“ poznamenala.

„Pardon?“

„Říkáme tomu infokarta. Je to tabule s informacemi o daném umělci nebo exponátu, o čemkoliv, co by podle našeho mínění mohlo veřejnost zajímat. Ale jak už jsem se zmínila předtím, u takové kolující výstavy, jako jsou nálezy z Agory, nám obyčejně všechny doprovodné tištěné materiály dodá sponzor.“

„Bylo to tak i v tomto případě?“

„Pokud mě paměť neklame. Jenže na druhé straně, z Řecka sem je to velmi, velmi daleko. Plakáty a poutače se mohou zamazat nebo poškodit, a jak výstava cestuje z místa na místo, musí se často vyměňovat. Možná se to stalo i v tomto případě. Je-li tomu tak, jedná-li se o materiály vytvořené v ISMU, možná je máme uložené dole. Už jsme tady,“ dodala. Zůstala stát u zamčených dveří a začala se probírat svazkem klíčů.

Carella myslel na to, že dva z lidí, kteří věděli, co stálo na té infokartě, jsou už mrtví. Třetí se pohřešuje. Potřeboval zjistit, co to bylo za informaci.

Polly odemkla dveře, otevřela je, sáhla po vypínači na stěně a rozsvítila. „Opatrně,“ varovala ho. „Ty schody jsou dost příkré.“

Byly to železné schody s otevřenými podstupnicemi, podobné, po jakých se na nádraží chodí k nástupištím v horním patře. Ale tyto schody vedly dolů a byly mnohem příkřejší; sestupoval za ní a křečovitě se přidržoval zábradlí. U paty schodů cvakla dalším vypínačem a osvětlila rozlehlé skladiště, plné dřevěných přihrádek s uloženými černými složkami nejrůznějších velikostí. Všechny byly ze tří stran zavázané černými stužkami a pečlivě opatřené štítky, což se v muzeu dalo očekávat.

„Schováváme si plakáty od všech výstav. A podaří-li se uchovat i tištěné materiály od jednotlivých exponátů, ukládají se do stejné složky. Měly by být srovnané podle abecedy, ale doufejte, že budeme mít štěstí,“ usmála se. Její úsměv mu tak silně připomněl Ruth, že ji málem pozval do bistra na rohu na banánovou zmrzlinu.

Oddělení S začalo policemi s označením SA – SC, pak v další řadě SE – SI a dál až po SJ – SQ, kde si zběžně všiml složek s obsahem, věnovaným tak rozličným tématům, jako byl umělec jménem Lars Erik Sjóvall, výstava nazvaná Staré řezby otroků z pobřeží a jiná s titulem Slovenské řezbářství a ještě další, která se jmenovala Socialistické strany – propagační plakáty. Také tu byla Společenství tvůrců keramiky z ostrovů a výstava umělce jménem Antonio Solovari. Napadlo ho, že složku s označením SOC minul, ale nebyla to pravda. Žádné desky s označením Sokratova číše tu neměli.

Připadal si jako člověk, který se při hledání ve Zlatých stránkách potácí od čerta k ďáblu. Zamířil k policím oddělení A, Polly Erdmannová klapajíc podpatky vedle něj ve své krátké sukýnce a šněrovacích botách, a rychle našel sekci AF – AK. Neuspokojivě tenká složka nesla štítek s označením AGORA – VYKOPÁVKY.

„Smím to otevřít?“ otázal se.

„Jen do toho,“ vybídla ho.

Rozvázal stužky.

Uvnitř spočíval velký plakát s terakotovou nádobou, nakloněnou na bok, takže bylo vidět do dna vyrytá písmena ?OK. Plakát nesl titul SOKRATOVA ČÍŠE. U dolního okraje stálo: VYKOPÁVKY

Z AGORY 9. – 15. LISTOPADU. Ve zvláštním plastovém pouzdře objevil zmenšenou kopii plakátu. V jiném pouzdře našel bílou tabulku o rozměrech asi 30 x 50 centimetrů, potištěnou textem.

„To je infokarta,“ podotkla Polly.

Carella si ji přečetl.

SOKRATOVA ČÍŠE

Ve starověkém Řecku odsouzení zločinci obvykle nebyli trestáni dlouholetým odnětím svobody. Místo toho je buď usmrtili, poslali do vyhnanství, nebo jim vyměřili pokutu. V budově, odhalené vykopávkami, o níž se mezi učenci obecně soudí, že šlo o státní věznici, bylo svého času uvězněno mnoho významných osobností. Mimo jiné i Sokrates.

V roce 399 př. Kr. zde zemřel po podání jedovatého nápoje. Při nedávných vykopávkách se ve staré nádrži našlo třináct malých hliněných nádobek na léky. Jedna z nich nesla označení ?OK. Nepochybně jde o zkratku Sokratova jména, zapsanou tehdejším písmem a pravopisem. Na jiném místě v troskách budovy se našla malá filozofova soška.

Tato číše i další poklady procestovaly už téměř celé Spojené státy. Šestnáctého listopadu, až výstava opustí ISMU, bude pokračovat v cestě nejprve do Corcoran Gallery ofArt ve Washingtonu, D.C., dále do High Museum ofArt v Atlantě, stát Georgia, a pak do muzea Ca D’ Ped v Caluse na Floridě.

„V Caluse na Floridě,“ dočetl Carella nahlas.

Přední sklo auta pokrýval led, sníh a špína. Umělohmotná škrabka mu praskla v ruce, když na ni příliš přitlačil, a tak musel práci dokončit hřbetem ruky v rukavici. Bylo prvního února a v ulicích leželo třicet čísel sněhu. Jel pomalu, opatrně, a domů do Riverheadu se dostal až deset minut po šesté hodině. Děti se dívaly na televizi a Teddy byla v kuchyni. Vzal ji do náručí a políbil ji a s ústy v jejích vlasech bručivě zanadával na ten zatracený sníh venku. Pověděl jí, že musí zatelefonovat na Floridu, cestou do pracovny dal pusu dětem a už vytáčel Matthewovo domácí číslo. Ozval se záznamník, žádaje volajícího, aby, prosím, po pípnutí zanechal vzkaz.

„Ahoj, tady je Steve Carella z promrzlého severu,“ řekl. „Nevím, jestli vám to k něčemu bude, ale jak se zdá, ti vaši tři výtečníci se velice zajímali o exponát zvaný Sokratova číše, který se má objevit u vás, v muzeu Ca D’ Ped, jestli se to takhle vyslovuje. Mezitím má ta výstava probíhat ještě ve Washingtonu a v Atlantě. Lituju, ale neznám žádná přesná data. V každém případě mi dejte vědět, jestli vám to nějak pomohlo. Ještě si promluvíme.“

Právě v tu chvíli Matthew asi šest metrů od vstupních dveří svého domu couval se svým autem z příjezdové cesty.

Ca D’ Ped tonulo ve třpytu drobných bílých světýlek, rozvěšených po stromech, lemujících cestu k hlavnímu vchodu. Na ochranu křehkých saténových střevíčků krásných dam v dlouhých róbách položili od budky pro obsluhu parkoviště až k masivním dveřím opravdový rudý koberec, široký něco přes metr. U budky zastavovaly všechny ty range rovery, mercedesy, continentaly beemery, a dokonce i jeden rolls royce, z nichž vystupovaly dámy ověšené oslnivými šperky a pánové ve fracích – samozřejmě že černých. Vládla ještě zima, i když jen floridská zima, a bílé žakety by se neměly objevit dřív než v květnu. Všichni byli naplněni radostným, netrpělivým očekáváním, sešli se tu, aby společně popili a povečeřeli, poté co si přednostně prohlédnou nevzhlednou, malou nádobu, z níž údajně Sokrates požil svůj poslední, jedovatý doušek. Ta číše byla oceněna na nějaké dva až tři miliony dolarů, o takové
částce většina přítomných mohla hovořit bez přílišné představivosti. Všichni zaplatili tisíc dolarů za výsadu být mezi návštěvníky, stojícími kolem osvětlené číše, postavené vzhůru nohama, aby bylo vidět písmena EOK vyrytá do hliněného dna. Většina hostů vydala několik obdivných vzdechů, pak se rozešli po hlavním výstavním sále muzea, nesoucím velkolepý název Salon Louise P. Landsmana, začali si u otevřeného baru objednávat koktejly a rozmlouvat s jinými, podobně okouzlujícími a okouzlenými obyvateli tohoto města, posedlého kulturními ambicemi.

Na Franka Summervilla to neučinilo velký dojem.

Svěřil se s tím Matthewovi, jakmile ho spatřil ve dveřích, zavěšeného z jedné strany do blondýny a z druhé do brunety. Po důkladnějším prozkoumání – Matthewův partner byl maličko krátkozraký – se ukázalo, že jednou z těch žen je nejkrásnější státní zástupkyně z celé Floridy a tou druhou nejkrásnější bývalá manželka, jakou by si kdo mohl přát, má to tak někdo štěstí.

„Podle mého mínění ta číše vypadá jako dílo nějakého prvňáčka, uplácané v hodině výtvarné výchovy,“ prohlásil Frank.

Matthew číši ještě neviděl. Frank pil martini. Matthew měl žízeň. A byl nesvůj. Netěšilo ho, že má sloužit jako doprovod dvěma ženám, které se navzájem nemají příliš v lásce. Konverzace ve voze cestou sem byla přinejmenším upjatá. Nechápal, proč vlastně Patricia navrhla, aby Susan vzali s sebou. A nerozuměl ani tomu, proč Susan pozvání přijala. Také mu nebylo jasné, proč má Frankova manželka Leona na sobě smaragdově zelené, dlouhé šaty s výstřihem, odhalujícím skoro celá ňadra kromě bradavek. Je možné, že se v ženských vůbec nevyzná.

Docela určitě se nevyznal ve starořeckých nádobách.

Na té nevzhledné hliněné nádobě, ozářené reflektory a umístěné pod tlustým sklem, neshledával nic krásného ani historicky cenného, protože ani na okamžik neuvěřil tvrzení, že právě tuhle číši držel v ruce Sokrates tehdy v roce 399 př. Kr. – vypadá to jako sleva ze čtyř set.

S velkým potěšením odvedl obě dámy do sálu, kde objednal Patricii tanqueray martini, silné a velmi studené, pro Susan vzal rum s coca-colou (že by mu tím chtěla připomenout dávné časy, když spolu ještě chodili tenkrát v Chicagu?) a sám si poručil beefeater martini s ledem a se dvěma olivami, prosím.

„Tak ahoj,“ řekly obě ženy současně, hledíce si zpříma do očí a přiťukly si.

Noc byla ještě mladá.

Jill Lawtonová věděla, kde se dnes její manžel nachází, protože Melanie se až do své smrti účastnila plánování celé akce. Věděla, že staroušek Jack, velký muzejní loupežník, se v Ca D’ Ped chystá ukrást tu číši nedozírné ceny – nu, nedozírnou cenu prý má alespoň pro jistého Miklose Panagose. Někdy mezi půl jednou a jednou hodinou v noci připluje člun, řízený mužem s nepravděpodobným jménem Zaygo, vyzvedne Jacka i s jeho doprovodem a odveze je do jeho pronajatého domu na Santa Lucii.

Jill měla v úmyslu dostavit se do toho domu poté, co všichni ostatní odjedou.

Lanďs End Road 26, i za tohle ti děkuji, Melanie, neměla ses chovat tak impulzivně. Namíří na Jacka pistoli, vezme mu číši a zastřelí ho. Umí už používat walther. Zatím ho použila jen jednou, ale když někoho doopravdy milujete, musí to stačit. Jakmile jste zabili člověka, který vám byl nade vše milý, s dalším už je to snadné.

Jen v jedné věci byla potíž.

Pokud se nemýlí, ten chevrolet, parkující o kus dál v ulici, tu stojí už od soumraku; věděla, že ti dva, co sedí uvnitř, pozorují její dům.

Candace Knowlesová s Jackem Lawtonem tvořili nádherný pár, to si museli sami přiznat. Candace byla úchvatná v dlouhých, ledově modrých, vypasovaných šatech s odvážným živůtkem a dlouhým rozparkem podél levého stehna, jenž jí měl později usnadnit nastupování do člunu. Lesklé modré střevíčky s vysokými podpatky, dlouhé vlasy, navršené do zdánlivě neuspořádaných vln, náušnice s přívěsky a s falešnými diamanty, náhrdelník z falešných diamantů, panečku, všichni se za ní ohlíželi. Jack nezářil o nic méně ve svém lesklém smokingu s klopami a lemováním z černého saténu a v černých plesových lakýrkách. Na čele mladistvě neuspořádané prameny nově získaných blond vlasů, brýle s obyčejnými skly, které si koupil v místním dragstoru, mu dodávaly výraz bezbranného učence, ach, všechna děvčata po něm toužila.

Prohlédli si číši, aniž by dali najevo přílišný zájem, a odkráčeli do Salónu Louise P. Landsmana a u baru si objednali sodovku s citronem, protože čistě krást se dá jen s čistou hlavou. Teď tedy spolu proplouvali místností, jež v bývalém sídle sloužila za plesový sál a kde i nyní vyhrával velký orchestr. Bylo teprve půl osmé. Noc byla ještě mladá.

„Na zdraví,“ řekla.

„Na zdraví,“ opakoval i on a jejich sklínky o sebe cinkly.

Nejspíš je nikdo nevaroval, že připíjet si nealkoholickými nápoji znamená smůlu.

Před budovou se ve smokingu procházel Harry Jergens, na první pohled se jen těšil ze své cigarety, ve skutečnosti však obhlížel rozmístění strážných.

Přesně jak říkala Candace, byli jenom dva. Jeden z nich s dobrmanem na vodítku. Oba měli dlouhé baterky. Oba dva – stejně jako on – spokojeně pokuřovali ve vlahém floridském večeru pod palmami, zalitými měsíčním světlem.

Pro strážné jejich práce začne až ve chvíli, kdy všichni odejdou a muzeum se na noc uzavře.

Tou dobou však již budou oba mrtví.

A ten zkurvenej pes taky.

Nikdy nepochopí, co Patricii vedlo k tomu, aby mu to pověděla právě ten večer, ale jakmile to z ní vypadlo, hned mu došlo, proč ho přiměla vzít s sebou Susan. Kroužili po parketu při melodii písně „Dancing in the Dark“ či „IT1 Walk You Alone“, „You Made Me Love You“, prostě nějaké smutné písničky ze čtyřicátých let, které se Matthewovi neustále pletly. Písně, které pro něj něco znamenaly, pocházely z pozdější doby. Bohatí staříci a stařenky na parketu předváděli cosi, čemu říkali foxtrot, zatímco Matthew s Patricií to nazývali „tanec tělo na tělo“, a ona mu zničehonic začala vykládat, že Susan je dnes opravdu k pomilování, navíc je strašně příjemná a ji opravdu potěšilo, že Matthewa napadlo vzít ji s sebou (což, mimochodem, nebyla pravda). A potom se zčistajasna zeptala: „Proč myslíš, že Charles nemá smysl pro humor?“

„Jaký Charles?“ divil se.

„Charles Foster, však ty moc dobře víš, jaký Charles.“

„Promiň, nenapadlo mě to. A nemá smysl pro humor.“

„Má.“

„Nikdy jsem u něj nezaznamenal ani stopu smyslu pro humor.“

„Chci se za něj provdat,“ oznámila mu Patricia.

„Podává se večeře,“ oznámil někdo.

Zaygo zkontroloval celý člun nejméně stokrát. Ubezpečil se, že má plnou nádrž a že jim naprosto nic nemůže selhat, jakmile dnes večer dostanou tu číši do rukou. Potřebuje jenom klidně a hladce doplout od muzea k přístavišti na Santa Lucii. Vyloží cestující, vyzvedne si peníze a pak adios.

Tohle bylo na tom všem nejhorší.

To čekání.

K přístavišti má přirazit až kolem půl jedné.

Teď je dvacet třicet pět.

Bude to dlouhý večer.

Detektivové Hazlitt a Rawles ze svého chevroletu, stojícího opodál v ulici, uviděli Jill Lawtonovou vyjít z domu. Svižným krokem zamířila k bílému dodgi na příjezdové cestě.

„Někam se chystá,“ upozornil Rawles.

„Vidím.“

Čekali.

Dodge nastartoval a vycouval z příjezdové cesty do ulice. Rozjela se směrem k nim. Skrčili se v sedačkách co nejníže, pod úroveň spodního okraje oken, a počkali, až je mine světlo jejích reflektorů. Rawles nastartoval a vyrazili za ní.

Peter Donofrio ze svého červeného mercury, parkujícího u křižovatky, spatřil, jak bílý dodge Jill Lawtonové před křižovatkou zastavil a pak odbočil doprava. A potom, asi o tři délky auta za ní, uviděl, že ji sledují nějací dva chlapi, což mohli být jedině poldové.

Zařadil se do průvodu.

„Ať ji neztratíš,“ sýčkoval Hazlitt.

„Nechtěl bys řídit sám?“

„Hlavně ji neztrať.“

Jill ujížděla východním směrem, k pevnině. Měla bílý vůz, nebylo těžké ji sledovat. Přejela přes jižní most z Whisper Key a odbočila doprava po Trailu, míříc na jih, k Sarasotě. Na světlech, na křižovatce s Raintree Street, odbočila doleva a hned zas ostře doprava na parkoviště u nákupního střediska Raintree. Bylo to rušné parkoviště. Drželi se těsně za ní.

„Chce tu zaparkovat,“ hlásil Hazlitt.

„Vidím,“ přikývl Rawles.

Projeli kolem ní, právě když vypnula motor.

„Dívej se, co dělá,“ řekl Rawles.

„Vidím ji,“ ujistil ho Hazlitt.

Rawles zajel s chevroletem do mezery o několik míst dál. Řidičkám obyčejně trvá déle než mužům, než vystoupí z vozu. Když taková ženská vypne motor, musí si namalovat rty, načechrat účes a připravit se na velkolepý výstup. Oba detektivové vysedli z auta mnohem dřív, než se vynořila ze svého dodge. Měla na sobě džíny, tenisky a modrý bavlněný svetřík. Předtím jim jako maják posloužilo bílé auto a teď její blond vlasy. Sledovali ji do nákupního centra.

„Hergot, ona jde do kina na půl desátou,“ zaklel Hazlitt.

„My taky,“ opáčil Rawles.

Matthew pije příliš mnoho vína.

To proto, že je velice těžké vychutnávat večeři, když po vaší pravici sedí žena, která se pečlivě vyhýbá hovoru s vámi, poté co vám oznámila, že si chce vzít chlapa, vyznačujícího se vzácným nedostatkem smyslu pro humor. A ten dotyčný přitom sedí naproti vám u téhož dlouhého stolu a šklebí se jako pitomec, zatímco po pravici máte jinou ženu, která vám vykládá, že vy a ona jste se nikdy neměli rozvést. Že si s vámi užila ten nejlepší sex na světě, i když tu a tam jste býval pěkný parchant. Bylo to nesmírně obtížné. Chvílemi si Matthew přál, aby se tenkrát z toho kómatu vůbec neprohrál.

Na druhou stranu už dávno minula desátá hodina, tenhle večer za chvíli skončí a zítra opět vzejde slunko, na to vsadím poslední doláč. Anebo možná nevzejde. V každém případě jeho kauzou se nyní zabývá policie, což možná měla udělat hned na začátku. A jestli se dnes Matthew nedopustí žádné chyby, má před sebou noc plnou posilujícího spánku, poprvé po dlouhé době. A vůbec, jak to přijde, že ženská, která se vám chystá dát kopačky, se chechtá vtipu o přerostlém penisu a válí se s vámi nahatá v posteli ještě těsně předtím, než vás pošle do háje?

Pochopitelně netušil, že právě v tu chvíli se ve skladu v suterénu, necelých dvacet stop od dveří, vedoucích k dokonale zabezpečenému trezoru zdejšího muzea, usalašily dvě osoby, zamýšlející ukrást Sokratovu číši. Nalil si ještě jednu sklenici chardonnay.

V malém kamrlíku se mu až točila hlava z vůně jejího parfému.

Je to velmi kvalitní parfém. Zítra, jakmile vyjde slunce, Lawton vymění ten jedový pohár za zbytek z dvou a půl milionu dolarů, které má dostat od Panagose, a v tu chvíli si bude moci dovolit nakoupit všechny aromatické oleje z celé Arábie.

Candace, snažíc se uspat jeho bdělost a co nejvíc posílit jeho samolibé rozpoložení, se k němu tu a tam maličko jemně přivine.

Jack málem zapomněl, že sem přišel ukrást nějakou číši.

Ten pes se jmenoval Helmutt, s dvěma ‚té‘ na konci, aby si nikdo nemyslel, že Němci nemají smysl pro humor. Byla to pořádná dobrmaní náckovská potvora, schopná roztrhat člověka na kusy při sebemenší provokaci, či docela prostě ho na rozkaz zabít. Jediné nebezpečí, s kterým se Helmutt nemohl měřit, byla pistole s tlumičem na ústí hlavně. Harry Jergens toho pejsánka vyřídil během dvou vteřin.

Pff pff zaznělo do noci jako šepot.

Strážný, jménem Ernest, překvapeně vzhlédl, což možná udělal jen proto, že Harry to svoje ‚pff pff‘ zopakoval ještě dvakrát.

Hmyz v trávě vydával štrachavé zvuky.

Harry rád zabíjel lidi, protože mrtví nemohli později svědčit u soudu. Obě mrtvá těla zatáhl do křoví a šel se podívat po tom druhém hlídači, kterého žádné psisko neochraňovalo.

„Odchází,“ zašeptal Hazlitt.

„My taky,“ odpověděl šeptem Rawles.

Seděli asi o čtyři nebo pět řad za Jill Lawtonovou a zvedli se okamžitě, když zjistili, že odchází. Protlačili se oba uličkou, naslouchajíce pohoršeným protestům diváků, protože Sylvester Stallone se právě ve velmi komické scéně chystal pobít asi čtyřicet lumpů.

Do vstupní haly vběhli ve chvíli, kdy se za Jill zavřely dveře dámských toalet.

„Hergot, ona jde jenom čůrat,“ zanadával Hazzlit.

Také Zanu Gormanovi, přezdívanému Zaygo, čekajícímu uprostřed Caluské zátoky, se chtělo čůrat. Zvažoval, nemá-li spustit kotvu a odskočit si na záchod v podpalubí, ale usoudil, že by to bylo moc práce, rozepnul si zip a vymočil se přes okraj člunu.

Naštěstí pro něj vál příznivý vítr.

Zatím.

I Matthew Hope si potřeboval odskočit.

Susan do něj hučela, že by ji dnes večer měl doprovodit domů, protože je docela zřejmé, že ta Demmingová se zajímá mnohem víc o támhletoho suchara s knírem na protější straně stolu než o Matthewa, který jí poskytl doprovod – nebo aspoň půl doprovodu.

Matthew nalil Susan ještě trochu chardonnay.

„Co si o tom myslíš?“ chtěla vědět.

„Noc je ještě mladá,“ odvětil tajemně a nalil ještě jednu skleničku i sobě.

Druhému strážnému bylo osmašedesát let, a než se jako důchodce odstěhoval na Floridu, býval účetním ve státě Michigan. Brzy ho omrzelo povalovat se celý den na sluníčku a vyzkoušel několik bezvýznamných zaměstnání na poloviční úvazek, až nakonec zakotvil u téhle bezvýznamné práce v muzeu. Oliver Hong – tak se jmenoval, protože byl náhodou původem Číňan – nikdy v životě z ničeho nevystřelil a vůbec by nevěděl, co má dělat, kdyby světlem své baterky náhodou odhalil v okolí muzea nějakého vetřelce.

Doopravdy nevěděl, co má dělat, když se před ním z křoví vynořil ten obrovitý chlap, mířící mu na hlavu pistolí; ta zbraň měla nejdelší hlaveň ze všech pistolí, které kdy Oliver viděl, což se vztahovalo jen na tu, kterou měl právě v pouzdře u boku.

„Hej,“ řekl docela rozumně a posvítil tomu muži do obličeje baterkou.

Málem Harryho oslnil, jenže ten v tu chvíli už naštěstí tiskl spoušť. Odtáhl Olivera z chodníku pod stromy do křoví. Ohleduplně zhasl jeho baterku a pohlédl na světelný číselník svých hodinek.

Bože, jak ten čas letěl.

Okno na dámské toaletě bylo slepené barvou a nešlo otevřít.

Jill zkusila úplně všechno, ale vypáčit ho nedokázala. Asi za půl hodiny se Jack s tím svým směšným gangem pokusí ukrást tu zpropadenou číši. Na výběžek ostrova Santa Lucia to odsud trvá čtyřicet minut jízdy. Potřebovala se tam dostat nedlouho po odjezdu Jackových spolupracovníků. Jenomže tam s sebou nechtěla přivést policejní eskortu. Co teď?

Právě se prohlížela v zrcadle nad umyvadlem, když se z jedné kabinky vysoukala tlustá ženská v jasně zelených šatech a oranžovém šátku, nedostatečně zakrývajícím její kudrnaté vlasy. Shrnovala si okraj šatů přes bombarďáky.

„Už to skončilo?“ zeptala se. „Já Sylvestra Stallona nesnáším.“

Jack v kamrlíku zašeptal: „Kolik je hodin?“

Dveře nechali na škvíru pootevřené, aby mohli sledovat, co se děje v hale. Candace měla jen drobné zlaté hodinky s malinkým ciferníkem, ale v úzkém proudu dopadajícího světla na ně viděla docela jasně.

„Jedenáct deset,“ odpověděla.

„Neměl by Harry už být tady?“

„Dopřejte mu ještě čas.“

„Chci říct, že on nás má přece odsud vytáhnout.“

Vytáhnout, opakovala v duchu.

Jestli tahle akce dopadne podle plánu, přestože ji řídí ten idiot Jack, už nikdy nezapochybuje o existenci Santa Clause.

Ze svého místa u pultu s cukrovinkami Hazlitt s Rawlesem uviděli, jak se ze záchodu vyvalila tlustá dáma v zelených šatech a bílých teniskách. Na hlavě měla oranžový šátek a smrkala do kapesníku. Došla k východu, otevřela si dveře a zmizela ve tmě.

Začali se obávat, jestli jim Jill Lawtonová neutekla ze záchodu oknem.

Peter Donofrio věděl, že nemá smysl pouštět se za ní do nákupního střediska, když má v závěsu dva policajty. Zaparkoval tedy svůj mercury dvě řady za bílým dodgem Jill Lawtonové, zůstal sedět a čekal, až se vrátí. Digitální hodiny na palubní desce ukazovaly 23:15 – hopla, teď už 23:16 – když se objevila tlustá paní v zelených šatech a oranžovém šátku, přistoupila k dodgi, odemkla dveře na straně pro řidiče a nastoupila.

Donofrio se mohl potrhat smíchy, když viděl, že té ženské štípla auto nějaká tlustá bába.

Pak spatřil, jak si z hlavy strhla oranžový šátek, a kde se vzala, tu se vzala, seděla tu krásná, světlovlasá Jill Lawtonová. Dodge se rozjel a mercury také.

Matthew se loučil s Patricií a jejím nastávajícím, Charlesem, zatímco Susan trpělivě stála vedle něj v červených šatech, což byla jeho oblíbená barva, se slabým, vítězoslavným úsměvem ve tváři. Zatím nevěděl úplně přesně, jak se dnešní večer bude dál vyvíjet. Až na to, že ji odveze domů, protože ji odtamtud odvezl, a koneckonců je přece jen gentleman, i když je maličko pod parou, to si musel přiznat. Jakožto gentleman, který si uvědomuje, že jejich milostný vztah je u konce, jí jenom potřásl rukou a řekl: „Dobrou noc, Patricie.“ Neřekl sbohem a neoslovil ji Pat, protože věděl, že to oslovení nesnáší.

„Dobrou noc, Matthew,“ odpověděla a jemu se zdálo, že v jejím hlase zachytil závan tesknoty a že se jí maličko zaleskly oči; snad nostalgie – i když netušil, k čemu by se měla vztahovat.

Potřeboval si odskočit a chtěl sejít dolů dřív, než zamknou záchody a zhasnou světla.

V kamrlíku teď byli tři.

Candace se už k nikomu nevinula.

Pozorně naslouchala, až se ozve hluk výtahu, odvážejícího do podzemí skleněnou krychli se Sokratovou číší. V malé, modré, korálky pošité kabelce měla automatický browning ráže 25, ale Jack ani Harry o něm nevěděli. Však si také nepřála, aby o něm kdokoliv věděl až do chvíle, kdy dnes v noci tu pistoli strčí Jackovi pod nos.

„Psst,“ zasykla.

Uslyšela hlasy.

Společnost nahoře se rozcházela.

Lidé se trousili dolů k toaletám.

Už zanedlouho povezou Sokratovu číši k místu, kde má být na noc bezpečně uložena.

Zdálo se, že Jill Lawtonová ve svém bílém dodgi míří na samý konec Sabal Key, k mostu, který vede na ostrov Santa Lucia. Peter Donofrio netušil, proč v tuhle noční hodinu jede zrovna tímhle směrem, ale napadlo ho, že pokud ta panička má nějakou schůzku, jde možná o schůzku s jejím manželem, který – tím si byl Donofrio v hloubi duše jistý – zabil jeho milovanou Melanii Schwartzovou.

Donofrio nebyl takový amatér jako Jack nebo Jill. Koneckonců si už odseděl dva tresty a možná mu hrozil další, pokud by se policista, který nad ním má vykonávat ochranný dohled, dozvěděl, že si pořídil osmatřicítku Smith & Wesson. Tou měl v úmyslu panáčka Jacka odbouchnout, jakmile toho zkurvence najde. Donofrio, jakkoliv byl jen polovičním profíkem, už nyní přemýšlel, jak to zařídit, aby to vypadalo, že Jacka odpráskla jeho žena. Třeba by je mohl oddělat oba a pak jí vtisknout pistoli do ruky, jako to bývá ve filmu. Nevěděl, že i ona má zbraň a že se také chystá zabít svého manžela. Taková totálně amatérská myšlenka by ho nikdy nenapadla. Donofriovi sice v jeho zločineckém životě zatím štěstí moc nepřálo, ale nebyl to žádný začátečník ani diletant.

Nevěděl ani to, že Jill Lawtonová už jednu vraždu spáchala, zatímco on ještě v životě nezabil ani vodní krysu. Vědět, že ta ženská v autě před ním nedávno napumpovala jiné ženě do hrudi čtyři velkorážní kulky, možná by se radši vrátil domů, místo aby pokračoval v tom nekonečném sledování. Z druhé strany vzato, kdyby věděl, že se její obětí nestal nikdo jiný než Melanie Schwartzová, sedící jen tak, v pitomé spodničce, kterou jí koupil loni k Vánocům, asi by sešlápl plynový pedál a začal po ní pálit rovnou za jízdy; jen kdyby to věděl.

Jenže on to nevěděl.

V té vlahé, únorové noci se pohybovala spousta lidí, kteří nevěděli vůbec nic.

A tak si Donofrio udržoval za dodgem solidní odstup, protože si nepřál, aby v zrcátku zpozorovala jeho světla a uvědomila si, že není docela sama na téhle černočerné silnici, vedoucí někam do pekla, bůh mi odpusť.

Matthew stál u mušle na pánském záchodě, když uslyšel, jak se otvírají dveře a jeden z muzejních zřízenců volá: „Je tu někdo? Zavíráme!“

„Ještě minutku,“ odpověděl.

„Pospěšte si, prosím, budeme zavírat.“

„V minutě jsem nahoře,“ ujistil ho Matthew.

Dveře za jeho zády se zavřely.

Zaygo venku na vodě opět proplul kolem přístaviště, čekaje na světelný signál, který by mu oznámil, že už mají číši a jdou s ní přes trávník k vodě.

Zatím neviděl nic.

Uvnitř muzea Ca D’ Ped zůstali jenom dva strážní. Žádný z nich nebyl ozbrojen. Tohle byla Calusa, stát Florida, dobročinný večírek – a ti strážní měli sloužit „spíš jako… jak bychom to nazvali?“. Tuhle řečnickou otázku si před časem položil dr. Oberling. „Průvodce? Přátelský pomocník?“ Jediní nepřátelští pomocníci, ozbrojení strážní venku, už byli mrtví. Byla by to zcela jiná historie, kdyby jeden z těch strážných uvnitř věděl, co dělá jeho kolega, avšak v této noci, jediné z tisíce, nikdo o ničem nevěděl nic.

Například se stalo, že strážný, který přesvědčil Susan, že v budově nikdo není a její manžel už možná odešel k autu, nevěděl o tom, že druhý strážný ani ne před minutou mluvil s Matthewem na pánských toaletách. Když ten druhý strážný uslyšel svého kolegu, jak té dámě v červeném tvrdí, že je budova prázdná, usoudil, že gentleman, jehož viděl dole u záchodové mušle, už mezitím vyšel nahoru a opustil budovu. Susan dospěla k názoru, že Matthewa ve všeobecném zmatku mezi odcházejícími přehlédla. Nikdo nevěděl nic. Strážní počkali, až Susan vyjde na červený koberec. V dálce bylo vidět, jak poslední odjíždějící auta odbočují na dálnici US 41.

„Dobrou noc, madam,“ pozdravil strážný a zamkl za ní dveře.

Dr. Lanford M. Oberling, rozzářený úspěchem, prohlásil: „Tak ji pojďme uložit na noc, mládenci.“

Když má člověk trochu vypito, nabývá čas podivných rozměrů. Matthew měl dojem, že mu trvalo jen dvě tři vteřiny, než si zapnul zip u kalhot, odstoupil od mušle a přešel k umyvadlu umýt si ruce. Jenže ve svém poněkud ovíněném stavu se s neznámým zipem u kalhot od smokingu potýkal celých třicet sekund, a odpotácet se k umyvadlu, kde se jal zápasit s kohoutkem, mu trvalo dalších třicet nebo čtyřicet sekund. Pomalu si umýval ruce a střízlivě (jak se mu zdálo) přemítal o skutečnosti, že nejméně šedesát procent mužů odchází z toalety, aniž by si předtím opláchli ruce, kteréžto zjištění určitě stálo aspoň za desetiminutový rozbor v televizním pořadu 60 minut. Tato bystrá úvaha ho přivedla k rozhodnutí, že již nikdy v životě žádnému mužskému nepodá ruku.

Mydlil si ruce a uvažoval znovu (a znovu a znovu a znovu, ačkoliv se mu zdálo, že mu ta myšlenka jen tak prosvištěla hlavou), proč se Patricie Demmingová, kterou skutečně miloval z celého srdce, rozhodla dát před ním přednost takovému prdeláči, jako je Charles Foster. A také znovu a znovu a znovu myslel na to, kdy s ním vlastně navázala vztah a proč si na ní nevšiml žádné změny. Zvolna vrtěl hlavou, pořád si v duchu opakoval, že za to může to zpropadené kóma, a zachmuřeně si znovu a znovu a znovu myl ruce.

Oberling s oběma strážnými právě tlačili vitrínu na kuličkových ložiskách k výtahu.

Candace, Harry a Jack v kamrlíku se připravili ke skoku.

Na parkovišti zůstala jen čtyři auta. Susan usoudila, že tři z nich patří zaměstnancům muzea. Čtvrtá byla Matthewova kouřově modrá acura.

A Matthew nikde.

Ten strážný ho viděl odcházet z budovy.

Pravda, když scházel dolů k toaletám, zdálo se, že je trochu stříknutý. Bylo by možné, že se ještě zdržel někde u muzea?

Rozhodla se, že se po něm podívá.

Jill Lawtonová ho vedla až na samý konec země.

Jill Lawtonová ho snad vedla někam, kde stát Florida sousedí se státem Maine. S jistotou očekával, že si všimne, že ji někdo sleduje. Jak by si toho mohla nevšimnout, když se na té silnici, rovné jako pravítko, protínající po délce celý ostrov Santa Lucia, vyskytují jenom dvě auta?

Rozhodl se, že ji předjede.

Byl to chytrý nápad, pokud by ovšem za ním najednou neodbočila ze silnice. V tom případě by ji ztratil. Šlápl na plyn, přiblížil se k dodgi a pak – i když za ním nikdo nejel – vyhodil blinkr na znamení, že se chystá předjíždět, tvrdě sešlápl pedál plynu, přehnal se kolem dodge a zase se zařadil do pravého pruhu, jenže tentokrát před ní. Nespustil nohu z plynu až do chvíle, kdy se mu její světla v zrcátku začala skoro vytrácet. Potom ostře zabočil na první příjezdovou cestu.

Ihned otočil vůz zpátky čelem k silnici a okamžitě zhasl světla. Doufal, že z toho domu nevyběhne nějaký křupan s brokovnicí. A že se k němu po trávě nepřižene nějaké uslintané psisko. Čekal ve tmě se zatajeným dechem, dokud její auto neprojelo kolem. Odpočítávaje vteřiny, počkal, až bude dost daleko, potom rozsvítil reflektory a vrátil se na silnici.

Doufal, že uvěří, že to první auto ji přece jenom nesledovalo. A pomyslí si, že reflektory, které nyní vidí v zrcátku, patří jinému, dalšímu autu, a to ji přece nemůže sledovat; že by byla tak paranoidní?

Že by někdo byl tak děsně chytrej? zazubil se.

Protože oba venkovní strážní byli mrtví, neměl Susan kdo zastavit, když se jala obcházet kolem muzea a zamířila přes trávník k vodě, domnívajíc se, že se tam Matthew možná zatoulal, aby se nadýchal čerstvého vzduchu.

Byla tma jako v pytli.

Sáhla do kabelky pro klíče.

Jill s určitostí věděla, že ji někdo sleduje.

Nebyli to ti dva chlapíci v šedohnědém autě, kteří za ní šli až do kina a pak stáli u pultu s cukrovím a šťourali se v zadku, když se kolem nich převalila v šatech té tlusté ženské, s vykasanými nohavicemi kalhot a s pěti rolemi toaletního papíru, nacpanými pod šaty místo břicha. Zdalipak už ta tlustá dáma přišla k sobě? Její šaty ležely na zadním sedadle. Stále měla na sobě tytéž džíny, tenisky a modrý, bavlněný svetr, v kterých dnes odjela z domu, když se na ni pověsili ti dva poldové – věděla určitě, že to byli policajti.

Nevěděla ale, co je zač ten chlap, který jede za ní.

Byla si jistá, že je v autě sám, protože ho na okamžik zahlédla, když kolem ní před chvílí přefrčel, zmizel daleko vpředu – to byl chytrý trik na kšeftaře s drogou – a potom se znovu zjevil za ní. Věděla jistě, že je to stejné auto; řekněme intuice.

Rozhodla se, že ho donutí ukázat karty.

Zajela ke krajnici.

Vytáhla z kabelky P38.

Vystoupila z auta.

Postavila se doprostřed silnice s pistolí v ruce, přitisknutou k boku.

Zaygo, otravující se na člunu uprostřed kanálu, zahlédl blikající baterku.

Konečně, pomyslel si. Obrátil loď a rozjel se k molu u muzea.

Posuvné dveře výtahu se otevřely.

Oberling vstoupil do chodby a za ním vyšli i oba strážní, tlačící vitrínu. Číše teď vypadala docela bezvýznamně, bez namířených stropních reflektorů, zdůrazňujících její důležitost. Jeden ze strážných začal šmátrat po klíči od kovových dveří na konci chodby, opatřených zámkem Medeco. Jakmile se ty dveře otevřou, ocitnou se v uzavřené betonové místnosti před dveřmi trezoru z nerezové oceli.

Oberling zaslechl nějaký zvuk, jako by se za ním otevřely dveře. Ohlédl se a spatřil, jak ze skladu vycházejí dva muži s nějakou blondýnou. Jeden z mužů držel v ruce pistoli.

„Dál už se nejede, hoši,“ oznámil jim Harry.

Ta bláznivá ženská stála uprostřed silnice.

Sešlápl brzdu a zastavil. Jinak by ji musel přejet a na to neměl žaludek. Stáhl okénko. Hlavně v klidu, umiňoval si. Zdravíčko, paní Lawtonová, jak se vede? Prima noc na projížďku, že jo? Najednou zjistil, že v pravé ruce drží pistoli, a okamžitě sáhl do přihrádky pod palubní deskou pro svoji zbraň. Přicházela blíž. Levou rukou si stínila oči, oslněné září reflektorů, blížila se k otevřenému oknu, uhnula z proudu světla a obešla ho. Držel svůj Smith & Wesson v klíně, pod úrovní okna, aby na něj neviděla. Ta zbraň v její ruce byla nějaká německá pistole. Trčela do tmy, míříc mu na hlavu.

Sklonila se k oknu.

„Vy?“ řekla udiveně.

„Poslyšte, hlavně se nerozčilujte,“ uklidňoval ji.

„Proč mě sledujete?“

„Hledám vašeho manžela.“

„Proč?“

„Chci ho zabít.“

„To já taky,“ odvětila Jill.

„Dobrá, tak to provedeme spolu,“ navrhl rychle Donofrio. „To je přece rozumný, ne? Máme něco společnýho. Tak dejte pryč tu bouchačku, paninko, jo? Jedeme v tom společně, dobrý?“

Uvážila to. „Proč ne,“ rozhodla nakonec. „Jeďte za mnou.“

Oberling se nemohl zbavit dojmu, že tu blondýnu odněkud zná. Vytáčeje kombinaci, nejprve na jednom číselníku a pak na druhém, ohlédl se a přes rameno prohodil: „Neznáme se náhodou?“

„Ne,“ odvětila Candace.

„Otevři ty zatracený dveře,“ vyštěkl Jack.

„Však už to je, už je to!“ uklidnil ho Oberling.

Kdyby v tu chvíli Matthew vyšel ze záchodu, zavřeli by ho do sejfu s Oberlingem a oběma strážnými. On si však ještě opláchl ruce a osušil si je v proudu horkého vzduchu, tryskajícího z přístroje, zavěšeného na stěně – byl si jist, že ho určitě taky vynalezl ten bláznívej nácek, co vymyslel punčocháče.

Když se konečně vynořil z toalet do ztemnělé haly, Candace, Harry a Jack s číší už procházeli jedněmi ze zadních dveří muzea na trávník a říkali si, že to mají v suchu.

Zaygo právě přistál, když uviděl, jak se k molu blíží tmavovlasá ženská v červených šatech. Na okamžik si pomyslel, že se Candace možná převlékla a vzala si paruku. V ruce držela baterku, která sotva svítila, vypadalo to na takový ten maličký krám, co se z nich dělají přívěsky na klíče, aby člověk potmě našel klíčovou dírku. Nevěděl, kdo to je, ale doufal, že není od policie. Někdy se vyskytují i policajti v červených šatech a s dlouhými tmavými vlasy.

A potom najednou v dálce uviděl jiný světelný signál.

Matthew stoupal po schodech, procházel ztichlým, opuštěným muzeem a divil se, kam se sakra všichni poděli. Ve tmě o něco zakopl, zabručel „do hajzlu!“ a odkudsi ze tmy k němu dolehl výkřik.

Nebyl nadarmo tolik let Susaniným manželem.

To vykřikla ona.

Najednou totálně vystřízlivěl.

Donofrio nechal svoje auto na veřejném parkovišti u pláže na Santa Lucii a dál pokračovali spolu v Jillině bílém dodgi až k Osprey Drive, což byla slepá ulice, odkud mohli sledovat případný provoz na hladině laguny.

„Připlují ve člunu,“ vysvětlila Donofriovi.

„Oukej,“ přikývl. „Bude vám vadit, když si zapálím?“

„Byla bych radši, kdybyste nekouřil,“ požádala ho.

„No dobrá,“ zahučel.

Seděli potmě v zaparkovaném autě. Na hladinu laguny dopadalo stříbrné světlo měsíce v úplňku. Nádherná noc pro milence. A možná i pro vrahy.

„Proč ho chcete zabít?“ zeptal se.

„Něco od něj potřebuju,“ odvětila. „A proč ho chcete zabít vy?“

„Protože zabil Melanii.“

„To ale nevíte určitě.“

„Ale vím, nemyslete si.“

„Aha.“

Napadlo ji, jak by asi reagoval, kdyby se dozvěděl pravdu. Také myslela na to, co vlastně Melanie na tomhle mohutném surovci viděla.

„Co od něj potřebujete?“ zajímal se.

„Nic důležitého.“

„Ale je to natolik důležitý, že ho kvůli tomu chcete zabít, hm?“

„Některé věci člověk prostě musí udělat,“ odtušila.

Přemýšlel, proč mu tolik připomíná Melanii. Vůbec si nebyly podobné, nikdo by je nemohl považovat za sestry, to tedy určitě ne. Ale něco tady bylo. Nevěděl, co to je. Něco.

„Myslíte, že ji váš manžel mlátil?“ otázal se.

„Koho?“

„Melanii.“

„Já si nemyslím, že se znali.“

„Ale znali se, jen se nebojte.“

Jill pokrčila rameny.

„V kolik hodin má po řece přijet ten člun?“

„To je laguna.“ Pohlédla na hodinky. „Touhle dobou by měli vyjíždět,“ oznámila.

„Odkud?“

Neodpověděla.

Umíral touhou po cigaretě.

Štvalo ho, že některým lidem tak strašně vadí, když si před nimi zapálíte cigaretu. Když tak člověk potmě sedí někde na konci nicoty, čeká, až připluje člun, a voda je samé stříbro, není nad dobré pokouření.

„Co máte proti kouření?“ zeptal se.

„Nic.“

„Tak proč si nemůžu zapálit?“

„Kdo říkal, že nemůžete?“

„Ptal jsem se vás, jestli vám nebude vadit, když si zapálím, a vy jste řekla, abych radši nekouřil.“

„Snažím se přestat. Ale jestli chcete, kuřte.“

„Páni, tak děkuju.“ Ihned vytáhl z kapsičky u košile krabičku camelek a cvakl zapalovačem. Pozorovala jeho ruce. Levou si vložil cigaretu do úst, pravým palcem vykřesal ze zapalovače plamen. Silné ruce. Studovala hrubé rysy jeho obličeje, když potáhl z cigarety. Dívala se, jak se mu valí kouř z nosních dírek. S klapnutím zavřel zapalovač.

„Proč chcete přestat kouřit?“ vyptával se.

„Je to zlozvyk.“

„Všichni by měli kouřit,“ namítl. „Pak by kolem toho nebyly pořád nějaký kecy.“

Vzpomněla si, jak jednou s Melanii seděly potmě a kouřily. Zdalipak takhle Melanie někdy kouřila i s ním? Byla by ráda věděla, co všechno spolu dělali. A jak se vůbec Melanie mohla milovat s takovýmhle chlapem. Zaplašila tu myšlenku pokrčením ramen.

„Co je?“ chtěl vědět.

„Nic.“

„Jak to, nic? Viděl jsem, že krčíte ramenama. Co to bylo?“

„Jenom jsem přemýšlela, jak dobře jste asi Melanii znal, to je všechno.“

„Moc dobře,“ ujistil ji.

Pokývla hlavou.

„Proč kejváte hlavou?“

„Chci tím říct: Oukej, tak tedy jste ji znal velmi dobře.“

„Taky že jo.“

„Dobrá.“

„Moc dobře,“ opakoval.

Potáhl z cigarety a poklidně vyfoukl kouř. Okna vozu byla otevřená, kouř se rozplýval v chladivém nočním vzduchu.

Jill opět pohlédla na hodinky.

„Jill – to je celé vaše jméno?“ zajímal se.

„Ano, ovšem. Jill.“

„Aha.“

„Proč?“

„Připadá mi nějaký krátký.“

„Je krátké.“

„Ale není to zkrácenina z jinýho jména?“

„Jmenuju se prostě Jill.“

„Já jsem Peter. Když jsem byl kluk, říkali mi Petie – nenáviděl jsem to. Pete taky není nic moc. Ale Peter, to je důstojný jméno, nemyslíte? Chci říct, Peter byl taky jeden pitoměj svatej, že jo?“

Pokrčila rameny.

„Nechcete cigaretu?“ „Ano, myslím, že si vezmu.“

Vytáhl z kapsy krabičku a jednu pro ni vytřepl. Palcem vykřesal plamen a přidržel ho u konečku cigarety. Zhluboka do sebe vtáhla kouř. On si také jednu zapálil. Kouř odplýval otevřenými okny.

„Kdybysme tak měli ještě něco k pití,“ povzdechl si.

„Mhm,“ zamručela.

„Škoda, že nesedíme v mým autě. Mám v přihrádce pintu skotský“

„To je škoda,“ přisvědčila.

„Máte ráda skotskou?“

„Ano.“

„Já taky. A kterou?“

„Johnnyho s černou nálepkou.“

To ji naučil pít Jack.

„Já mám radši Dewaťs.“

„Někdy ji budu muset také zkusit,“ řekla.

„To byste měla. Někdy.“

Oba se odmlčeli.

Noc byla velmi tichá.

„Tohle je pěkný,“ prohodil. „Kouříme, povídáme si. Není to pěkný?“

„Ano,“ přitakala. „Je.“ Pohlédla směrem k laguně. „To bych ráda věděla, co je tak zdrželo.“

„V kolik hodin je čekáte?“

„Asi o půl druhé, ve dvě.“

„Teď už je mnohem víc.“

„Mhm.“

Opět umlkli.

„Tak si říkám, jestli bychom neměli zajet až k domu,“ poznamenala.

„Záleží na vás,“ odvětil.

„Jenomže bych nerada narazila na celou tu zasranou bandu.“

„Ale, tak tady jde o nějakou bandu?“

Neřekl jí to, ale považoval za velmi vzrušující, že použila takové ošklivé slovo, jak říkávala jeho matka. Najednou si uvědomil, že právě to mu na ní připomíná Melanii. Dalo by se říct, že je to ta její smyslnost. Výraz ve tváři, kterým jako by ho žádala: prosím, přefikni mě, i když má na sobě tenisky, džíny a utahaný bavlněný svetr. Najednou začal myslet na to, jestli má pod tím svetrem podprsenku.

„Proč bysme k tomu domu nezajeli?“ nadhodil.

Vystoupili z dodge nahoře na silnici a kráčeli k domu po prašné cestě, která z ní odbočovala na pozemek. Donofriovi dělalo starosti, jestli tu někde nejsou krokodýli.

V domě vládla tma a ticho.

Zůstali stát ve stínu, rozhlíželi se, naslouchali.

„Nikdo tady není,“ zašeptal.

„Buď, anebo všichni spí.“

„Kolik by jich tu mělo bejt?“

„Jack a ještě tři další. Ale jestli už přijeli, ti ostatní by touhle dobou měli být pryč.“

„Takže je tu sám, je to tak?“

„Pokud odjeli, tak ano. A jestli je vůbec tady.“

„Jestli tady je, tak je sám. A spí.“

„Pravděpodobně,“ přikývla Jill.

Stáli ve tmě těsně u sebe a šeptali. Obestíral ho zvláštní, pronikavý pach, nebyl to deodorant ani žádná z těch nemožných voňavek, mírně připomínajících nemocnici, prodávaných v lahvičkách pod světoznámými značkami. Bylo to zcela přirozené a popravdě řečeno povzbudivé, čistě mužské aroma, jeho vlastní. Najednou ji napadlo, jestli ho Melanie nenaučila používat deodorant.

„Pojďme se kouknout, jestli tady je,“ navrhl Donofrio.

Se zbraněmi v rukou přistoupili k domovním dveřím.

Donofrio zkusil vzít za kliku. Povolila mu pod rukou. Lehounce strčil do dveří. Otevřely se. Než vešel dovnitř, zaváhal. Jill stroze pokývla hlavou. S pistolí před sebou Donofrio vstoupil do domu. Jill se držela hned za ním.

Dům byl tichý.

Stáli ve vstupní hale, sotva se odvažujíce vydechnout, a naslouchali. Nic.

Měsíční světlo se přízračné odráželo od nábytku. Teď už slyšeli zvuky, jaké vydává uprostřed noci každý dům. Vrzající, praskající prkna, kvílející trubky, hlučné, pravidelné tikání hodin vedle v místnosti. Poslouchali. Nikde žádný lidský zvuk. Donofrio ukázal pistolí směrem ke schodům do prvního patra. Přikývla. On vykročil jako první.

Chodba v patře se za schodištěm ohýbala. Byly zde tři ložnice. Všechny prázdné.

„Myslím, že jsme tu sami,“ pravil Donofrio.

„Kolik může být hodin?“ zapřemítala nahlas.

„Tri čtvrtě na tři.“

„Něco jim nevyšlo.“

„Asi jo.“

„Tak co budeme dělat?“

„Já jsem trochu ospalej, vy ne?“ otázal se.

„Nu, asi ano,“ připustila.

„Tak proč nejdeme spát?“

Podívala se na něj.

Pokrčil rameny.

„Anebo třeba ne,“ dodal.

Políbila ho na ústa, podobně jako před lety v bazénu líbala Melami, tak jako ho možná líbávala Melanie, když byli spolu. Přitáhla si jeho ruku, v které nedržel zbraň, pod svůj bavlněný svetr a zašeptala: „Zavedu tě na Bali.“ On sice nevěděl, co to znamená, ale říkal si, že to stejně myslí jenom obrazně.

12

Steve, nikdy v životě jsem neměl takový strach.

Měl jsem vypito trochu přes míru, nejdřív jsem si říkal, že mám halucinace; ty postavy u přístaviště, tři chlapi ve smokingu, Susan a nějaká další ženská v dlouhých večerních šatech, bylo to jak v nějakém filmu od Felliniho, všichni stáli na trávě u mola, měsíc svítil na hladinu, člun se houpal, hotový Fellini, chyběl jenom pes, štěkající při měsíčku.

A pak jsem uviděl tu zbraň.

Z Felliniho byl najednou Tarantino, protože ten chlápek s pistolí vážil přinejmenším sto dvacet kilo, vypadal, jako by snídal vikingskou krev, a mířil k Susan s napřaženou pazourou, jak se ji chystal praštit, aby přestala řvát. Rozběhl jsem se přes trávník, bylo to pořád z kopce, nabíral jsem rychlost i setrvačnost a řítil jsem se k té surrealistické scéně u přístaviště. U kormidla ve člunu seděl chlap ve smokingu a podle toho, jak se tvářil, ho zřejmě pobavilo, že ten hromotluk chce Susan utlouct. Třetí chlap, takový vyjukaný blonďák, taky ve smokingu, objímal rukama nějaký předmět a tiskl si ho k hrudi, jako kdyby právě vyhrál Oscara a chystal se poděkovat mamince, že ho tak dobře vychovala. Vedle něj stála ta blondýna v ledově modré dlouhé róbě, kterou jsem určitě viděl uvnitř tančit nebo popíjet, a trpělivě to všechno sledovala, jako kdyby i ona byla nominovaná na nějakou cenu a čekala, až ohlásí vtěze.

Nestačil jsem doběhnout včas, abych tomu řimbabovi zabránil Susan uhodit. K přístavišti mi zbývalo ještě nějakých šest osm metrů, když jí hřbetem ruky švihl facku, jaká by porazila i Tysona. Zapotácela se, na rtech a na zubech se jí najednou začervenala krev, potom obrátila oči v sloup a normálně se zhroutila. Jako kdyby její páteř najednou přešla do kapalného skupenství. Sesula se na zem, červené šaty na zeleném trávníku, bylo to jako o Vánocích.

Skočil jsem na toho velkého chlapa.

Jako bych se vrhl na nosorožce. Setřásl mě a sevřenou pěstí mě praštil do obličeje.

„To už stačí Harry,“ okřikl ho ten blonďák, jako když napomíná nezvedené dítě.

Ležel jsem na zemi a z nosu mi tekla krev. Uvědomoval jsem si, že ať už mají v plánu cokoliv, nejdřív mne i Susan zabijí jakožto svědky, i když jsem čerta starého věděl, co bychom měli dosvědčit.

Ten u kormidla zašeptal: „Tak už pojďte, dělejte.“

Zdálo se mi, že na okamžik zaváhali. Věděl jsem, že už jsem mimo hru, že ať se stane cokoliv, já to nijak nezměním. Ocitl jsem se zcela bezmocný v situaci, kterou jsem nezavinil a nemohl jsem ji změnit.

Nejsem hrdina, Steve, nikdy jsem nebyl.

Ve světě chlapáků, co nosí černou pásku přes oko, jsem jen padavka, vážící pětačtyřicet kilo, kterému stačí kopnout písek do očí – i když ve skutečnosti vážím devadesát kilo. Nejsem šampión, nic takového. Mezi vůdci týmu jsem přinejlepším podpůrným hráčem, chlap, co má strach z kovbojů, Steve, jednou mě seřezali dva kovbojové, nejsem žádný hrdina.

Ale zapamatoval jsem si podrobně všechny špinavé triky, co mě naučil jeden zdejší policajt, a napadlo mě, že to je má poslední naděje, jinak mě i Susan zabijí, a tak jsem popadl Harryho za kotníky, doufal jsem, že se mi podaří ho povalit na zem, chápete, abych ho pak mohl nakopat do koulí, rozumíte. Jenže mě kopl do hlavy. Myslel jsem, že odpadnu. Říkal jsem si, že mě čeká další kóma – jednou mě ošklivě postřelili, Steve, byl jsem tehdy v kómatu, taky vás někdy postřelili?

„Nech je být,“ přikázala ta blondýna. „Ať už se pohneme.“

„Viděli mě,“ namítal Harry.

Neřekl nás. Viděli mě. Takže to byla osobní věc. Podle Harryho jsme já a Susan už byli mrtví. On jenom potřeboval ještě stisknout spoušť. Tak to bylo jednoduché.

„Nechci tady žádné zabíjení,“ prohlásila blondýna.

„Na to je už trochu pozdě,“ odsekl Harry.

Nastalo tíživé ticho, zatímco vstřebávali, co jim právě řekl.

„Prokristapána, pojďme odsud vypadnout,“ naléhal ten muž ve člunu.

Vzpomněl jsem si, jak jsem někde četl, že tři nejčastěji užívaná slova ve filmu jsou „pojďme odsud vypadnout“.

Susan řekla: „Matthew, udělej něco.“ V hlavě mi ještě hučelo, jak mě do ní Harry nakopl. Z nosu mi do dlaní crčela krev. Pak ta blondýna v ledově modré róbě pravila ledově modrým hlasem: „Zahoď tu pistoli, Harry.“ Ta banální fráze se rozlehla do noci. „Okamžitě,“ dodala, čímž svůj prohřešek ještě znásobila.

„Děláš si sran…?“ vyhrkl Harry, ale pak uviděl to, co já, i když já se na to díval z červí perspektivy. Uviděl v pěstičce té dámy malou pistolku, která mu mířila na hlavu. Vítejte v Americe, lidičky, pomyslel jsem si. V Americe i takovéhle chladné světlovlasé dámy nosí při sobě zbraň. Zejména pak ve státě Florida.

Opět nastalo tíživé ticho.

„Hele, neblázněte, lidi,“ domlouval jim ten blonďák.

Najednou mi byl povědomý.

„No tak.“

Prosebně, skoro naříkavě.

Sice bych jinak Harryho nerozeznal od kteréhokoliv jiného šupáckého zloděje na světě, ale byl bych se vsadil, že mu bylo proti mysli, aby ho ta ženská nebo ten strašpytel nějakým podfukem připravili o situaci, ve které měl jasně navrch. Jeho úsměšek jasně říkal: „Jsem větší než vy.“ A lesk v jeho očích dodával: „Navíc mám větší pistoli.“ Bylo mi jasné, že zastřelí přinejmenším tu ženskou a možná i toho muže, protože tenhle chasník nebral žádné zajatce.

Žena vystřelila dřív než on. První ranou ho zasáhla do čela. Padl jako sekvojový kmen; zřítil se na zem a zůstal tiše, nehybně ležet. Přistoupila k němu, šťouchla do něj špičkou lesklého modrého střevíčku a naprala mu do hrudi ještě dvě rány. Na tak malou pistolku dělala její zbraň dost velký rámus. Doufal jsem, že ty rány přilákají policii. Nebo prostě kohokoliv.

„Tu číši,“ vyštěkla.

Zase ticho. Dnešní noc byla zasmušilá, samá odmlka.

„Jacku?“ řekla. „Tu číši.“

Jack? opakoval jsem v duchu.

Lawton?

Tak tudy na to, pomyslel jsem si.

To všechno bylo kvůli té číši, říkal jsem si.

Koho zastřelí jako dalšího?

„Matthew,“ naléhala Susan. „Udělej něco.“

„Držte hubu,“ okřikla ji blondýna. A pak zase: „Tu zatracenou číši, Jacku!“ Namáhavě jsem se vyhrabal na kolena. „Nehýbejte se!“ vykřikla a prudce se otočila ke mně. Netušil jsem, kolik dalších otřepaných frází tahle nevelká parta herců v příštích minutách ještě vyzkouší, než zase někoho zastřelí. Napadlo mě, že by ta blondýna mohla říci „já s tím umím zacházet, Jacku“ a Jack Lawton – pokud to opravdu byl Jack Lawton – by mohl opáčit: „Na to ti chybí kuráž,“ nebo něco takového. Ona by odpověděla „radši mě nepokoušej“ a Susan by mohla poznamenat „myslela jsem, že jsem si vzala muže“, i když už dávno nejsme svoji, což samo o sobě je vlastně taky klišé.

„Jacku, já vás nechci zabít,“ řekla blondýna. Tuhle písničku jsem už taky někde slyšel, ale zdálo se, že Jack ji nakonec ocenil, protože hned odpověděl: „Tady je, za to mi nestojí.“ A nedbale vyhodil číši do vzduchu. V biografu by blondýna upustila pistoli, aby mohla číši chytit oběma rukama, a Jack by po ní skočil a zvrátil hru ve svůj prospěch. Ale tohle byl skutečný život. Chytla číši do jedné ruky, dotkla se hlavní pistole spánku, naznačujíc pozdrav na rozloučenou, ušklíbla se a nastoupila do člunu, dlouhý rozparek v ledově modrých šatech odhalil její krásně tvarované nohy.

„Jedem,“ přikázala kormidelníkovi.

Člun vystřelil od přístaviště jako raketa.

Pomohl jsem Susan na nohy. Dívali jsme se, jak se člun po vodě vzdaluje někam na sever, bůhví kam. Obrátil jsem se k tomu světlovlasému muži, který měl doopravdy v očích slzy, a otázal jsem se: „Pan Lawton, jak předpokládám?“

„Nu, aspoň jste našel manžela vaší klientky,“ pravil Carella.

„Ale nenašel jsem klientku. Není po ní ani vidu, Steve. A po Donofriovi taky ne. Oba zmizeli.“

„Třeba někam spolu utekli.“

„To určitě. Už to vidím.“

„Inu, řekl bych, že jeden nikdy neví. Co vlastně k tomu všemu říká Lawton?“

„Obvinili ho z vloupání druhého stupně, za které tady u nás může dostat nejvýš patnáct let. On tvrdí, že s krádeží té číše neměl nic společného, prý ho ti ostatní zajali jako rukojmí. Pověděl nám jména všech tří. Bloom dal po blondýně a kormidelníkovi vyhlásit pátrání.“

„Však oni se někde objeví. Vždycky to tak bývá.“

„Chcete vědět, co si myslím o Lawtonovi?“

„Jistě, co si o něm myslíte?“

„Že z toho vyvázne.“

„To by mě nepřekvapilo.“

„Možná bych ho měl zastupovat. Aspoň bych skončil jako vítěz.“ „To je dobrý nápad.“

„A vůbec, děkuju za ten váš telefonát.“

„Jenom se omlouvám…“

„Našel jsem vaši zprávu, když jsem se vrátil domů.“

„Příliš pozdě.“

„Byla by nám pomohla,“ uznal Matthew a pak zaváhal.

„Steve,“ začal, „tohle jsem ještě nikomu neřekl, ale…“

Na lince zavládlo ticho.

„Chci skončit s trestním právem.“

„Proč?“

„Řekněme, že se na to nehodím. Vlastně, jediný proces s obviněným z vraždy, kterého jsem obhajoval, jsem prohrál.“

Oba se zasmáli.

Postupně smích umlkl.

Opět nastalo ticho.

„Steve,“ pokračoval Matthew, „nechci, aby mě znovu postřelili. Včera v noci jsem tomu unikl jen o vlásek. Už nikdy to nechci. Nelíbí se mi, když jsem tak vyděšený. Připadám si jako amatér, co si hraje na četníky a zloděje.“

„Já si tak taky někdy připadám.“

Dlouho bylo ticho.

„Co budete dělat?“ zeptal se konečně Carella.

„No, ani přesně nevím. Asi si vezmu dlouhou dovolenou. Chvíli si odpočinu. Budu přemýšlet. A čichat k růžím.“

„A potom?“

„Nevím. Možná se vrátím k běžné praxi. Reality, poslední vůle, spory o hranice pozemků, takové věci. Žádné zbraně, Steve. Žádní četníci a zloději. To je vaše práce, ne moje.“

„Třeba byste si to měl ještě promyslet.“

„Ale jistě, mám spoustu času, nikdo mě nehoní. Dokonce jsem si říkal, že bych mohl zkusit něco docela nového.“

„Co třeba?“

„Inu, to ještě nevím. Jeden můj přítel začal v pětačtyřiceti letech sochařit. A docela mu to jde.“

„Já chtěl být kdysi malířem,“ přiznal Carella.

„Já hercem.“

„Hercem by chtěl být každý.“

Na lince, někde v té dálavě, jež je od sebe oddělovala, něco zapraskalo. Na okamžik si oba mysleli, že se spojení přerušilo.

„Steve?“

„Matthew?“

„Jsem pořád tady.“

Ticho. Žádnému z nich se zřejmě nechtělo zavěsit.

„Takže,“ Matthewovi se zadrhl hlas. Chvíli váhal, Carella čekal. „Kdybyste si někdy chtěl tady u nás koupit nějakou nemovitost…“ „Budu na to pamatovat.“

„Máte moje číslo.“

„A poslyšte,“ řekl Carella. „Kdybyste vy někdy potřeboval moji pomoc, s čímkoliv… zavolejte mi, ano?“

„Zavolám.“

„Jsem pořád tady, na svém starém místě, ano? Stačí zavolat.“ „Slibuju,“ řekl Matthew.

A jemně odložil sluchátko do vidlice.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s